amy sobě si mnohdy nevědomky diktují, že musí vše zvládnout bez cizí pomoci. Nakonec se hroutí, volají o pomoc, ale jejich křik není pokaždé tak dobře slyšet. Nejednou je to jen vnitřní bolest, se kterou se rvou opět samy, byť touží být automaticky pochopeny svými protějšky. Na první pohled jejich osudy nenosí takový punc dramatu, ve společnosti působí dojmem vše zvládajících dam, ale jsou stejně jako řada ostatních žen zapředeny do mnohdy únavného běžného životního koloběhu. A právě ta „všednost“ je nám tolik blízká a srozumitelná. I my se místy propadáme do stereotypů, z nichž chceme utéct, chceme zaujmout v rodině a ve společnosti nepřehlíženou pozici, chceme být lepšími, až…