Ačkoliv je to již pěkná řádka let, přesto se některé pocity související se školou díky vlastním dětem vracejí, jako by to bylo včera. Mívala jsem dojem, že druhé pololetí školního roku je podstatně delší než první a prázdniny jsou vždy zoufale v nedohlednu. A když se to již zlomilo a konečně přišly, to byla nádhera! Ta éterická úleva, jako kdyby měly mít věčné trvání: školní budova se nejspíš díky jakési časoprostorové chybě nebo škodolibosti černých děr vypařila někam do neznáma a nikdy se už nevrátí zpět. Euforie trvala zhruba do druhé poloviny srpna. Pak se dostavily zvláštní nepochopitelné abstinenční příznaky. Začalo se mi stýskat. Nemá to logiku, ale bylo to pravidlem.…