Půl desáté večer. Oba synové už „téměř“ spí, tj. Dáda spí a Matěj mi ještě s přivřenýma očima cumlá malíček. Pes už půl hodiny sedí v mém zorném poli, vrtí se a upírá na mě psí oči. Chápu. Odtrhnu Matěje drsně od prstu, svěřím ho tatínkovi a jdu vyvenčit psa. Nestačím žasnout. Všude ticho, čerstvý sníh osvětlený pouličními lampami mi křupe pod nohama. Pravda, na březnovou noc to není zcela typický obrázek, ale přesto jsem nadšena. Tak nadšena, že po návratu domů prohlásím: „To je paráda! Zítra bychom mohli jít s vámi do školky!“ Manžel to pochopil po svém: „To se mi hodí, potřebuju být dřív v práci.“ Nu což,…