Řeka zázraků od Vladimíra Kořena je souborem dvanácti povídek „psaných zralou rukou čerstvého padesátníka“, jenž mne hlavně přitáhly svou krásnou volbou a skladbou slov. Líbí se mi, když se dá říci něco jinak, než je běžné. Zapsala jsem si několik těchto zvláštních, poutavých vět, které v sobě skrývají cosi navíc: I když jsou vysloveny, stále nějak zůstávají v mysli, vracejí se zpátky a probouzejí příběh. Třeba jako: „Mám možná zvláštní dar život neplašit.“ – píšu si do svých zápisků z odstavce na straně 77: „Nohy jsem měl ve vodě, řeka voněla a lechtala na chodidlech. Před obličejem se mi zastavila vážka. Dívali jsme se do očí. Kmitala křídly na místě. Pak znenadání změnila…