Kdo chce umět číst, musí znát nejdříve jednotlivá písmenka. Jakmile ví, jak které písmenko vypadá, může je spojovat k sobě a číst slabiky, celá slůvka, věty. To je velký a těžký úkol, naučit se celou abecedu, zapamatovat si, jak které vypadá. My, dospělí, už zapomínáme, že písmena vypadají jako “něco”. Už je vnímáme jenom jako čáry, tečky, kroužky, obloučky, prostě grafické vzorce. Jen děti vidí, že A je takové špičaté a připomíná třeba štafle a D má břicho veliké jako děda… Všichni jsme toužili znát písmenka vlastních jmen co nejdříve, abychom se mohli podepsat na pohled z prázdnin ještě dřív, než jsme vstoupili do první třídy. A tahle touha zůstává…