Rozhovory

Spisovatelka  Martina Boučková: Nejlíp se mi píše v rušném prostředí

Anna Burdová je spisovatelka, publicistka, copy-writerka a specialistka obsahového marketingu. Vydala krásné dětské publikace v nakladatelství Fragment: Bětka a Vojtíšek: Jak se těšili na Ježíška, Kdo v přírodě čaruje a Natálka a svět vzhůru nohama. Anička je velmi milá, příjemná žena a mohu se pochlubit, že i moje kamarádka, za co jsem skutečně moc ráda, protože se spolu co se psaní týká, krásně inspirujeme.

Na jejím blogu před nějakým časem vyšel se mnou rozhovor. Celý si ho můžete přečíst na jejím blogu:

Martina Boučková před měsícem přinesla na knižní pulty své teprve druhé dílo. Slovo teprve píšu záměrně a rozhodně ne s výsměchem, ale proto, že vím, jak je po tvůrčí stránce plodná, a udivuje mě, že už těch titulů nemá na trhu víc. Protože sama bojuji s nedostatkem času a mnohdy i s nedostatkem chuti psát, rozhodla jsem se z Martiny vytáhnout, kde pořád bere inspiraci a nadšení pro psaní.

Martino, zmínila jsem tvou bohatou fantazii a tvůrčího ducha. Protože už se známe hodně let a občas si přes Messenger vyměňujeme spisovatelské starosti a radosti, vím, že pořád něco píšeš. Můžeš prozradit, kolik děl máš aktuálně v šuplíku a kolik dalších máš rozepsaných?

Tak to je hodně zajímavá otázka, protože já ani přesně nevím. Mnohdy totiž napíšu nějakou kratší knížku nebo delší pohádku či příběh jen tak pro kamarády, pro jejich děti a pro své děti. Momentálně čekám na vyjádření ke třem rukopisům, které jsem před krátkou dobou zaslala do různých nakladatelství podle toho, jak bych tematicky předpokládala, že by pro ně mohla být zajímavá. Rozepsaný mám druhý díl Já a Anastázie, pracovně s podtitulem „Morče Hugo“, ale to se může změnit. A jednu rodinnou vtipnou a lehce ironickou novelu, velmi dobře by se vyjímala v nakladatelství Motto; až ji dokončím, ráda bych jim ji poslala k posouzení.

Psaní je moje droga. Celkově kolik toho mám napsaného a rozepsaného, by bylo vskutku velmi zajímavé spočítat. Jako každý si někdy uděláme velký domácí úklid, jednou za čas, nespolehlivě třeba po letech, si tak dělám úklid v počítači. A protože za ty roky už jsem vyměnila několik „strojů“, tak se texty nacházejí ve složkách záloh a různých záloh. A já je otvírám a začítám se a vzpomínám… A nikdy to nemám šanci dokončit. Tolik času opravdu nemám. Ale něco mi to přesto dá. S těmi příběhy se vracím v čase. I když jsou o něčem jiném, napsala jsem je třeba v roce 2011, 2007, … a vybavím si přitom, že jsem ještě bydlela tam a tam, a děti byly takhle velké a další souvislosti, které k danému časovému období patří.

Kde se v tobě bere to nadšení pro psaní?

Všude kolem sebe vidím příběhy. V náznacích se ke mně přikradou v rámci zaslechnutého rozhovoru. Třeba v autobuse. Nebo pohledem do prostoru, do krajiny. Je to střípek něčeho zvláštního a lákavého, který jako by se protahoval z nějakého jiného nepoznaného světa. Skládám ty drobné střípky a nechávám si k tomu našeptávat vnitřním hlasem, jak by mohl příběh pokračovat. Je to taková harmonická souhra, která mně nutí to vše dát na papír, abych se k tomu mohla kdykoliv znovu vrátit. Strašně moc mě to baví. Čím víc toho napíšu a má to pozitivní zpětnou vazbu, tím víc se mi hrne nápadů a chutě psát dál. Je to úžasný pocit, když mohu být součástí příběhu, a přitom mé fyzické tělo zůstává stále na svém místě. Podobný pocit, jaký jistě zažívají čtenáři při čtení knih. Já si takhle hodně užívám: nechávám volný průběh své fantazii, protože chci a nikdo mi to nezakazuje. Cítím se být tak absolutně svobodná.

Pokračování zde.

R o z h o v o r  :  K l u b   k n i h o m o l ů :

Martina Boučková: U dětí je úžasné právě to, že za vším hledají něco magického

Jaké knížky jste měla ráda, když jste byla malá? Co vás na nich bavilo, oslovovalo, co jste v nich hledala?

Nejvíce mě přitahovaly knížky plné barevných obrázků a vtipného textu, zasazené do reálného prostředí a přitom mající v sobě jakési kouzlo… Tajemství… Jako třeba Mach a Šebestová. Na první pohled školáci stejní jako mnoho dalších. Chodí do podobné základní školy, probírají podobné učivo. Ale něco je odlišuje! Získají kouzelné sluchátko. To se potom dějí věci! Nebo Čárytužka od J. M. Družkova, má nejoblíbenější knížka z dětství. Pořád jsem si říkala: jak to udělat? Jak namalovat obrázek, aby ožil? A co všechno bych mohla vytvořit!

U dětí je úžasné právě to, že za vším hledají něco magického. Způsob, jak objevit cokoliv, co se jiným ještě nepodařilo. A pak se s nimi o to kouzlo podělit. Mít malé živé človíčky ve svém pokoji a sdílet s nimi jejich svět. Starat se o zvíře, které mluví lidskou řečí. Zavřít oči a mít přání, že vzlétnu. A stane se to? Odlepím se od země a poletím?

Měla jsem (a doposud mám) ráda knížky, na něž musím ještě dlouho poté myslet. Co bych všechno podnikla, kdybych právě já našla kouzelné sluchátko nebo prsten princezny Arabely?

V myšlenkách se mi odehrává barevný příběh, jehož jsem součástí. A stačí už jen vymýšlet nové zápletky a s pomocí kouzel zachraňovat svět, u mě nejčastěji přírodu.

Co podle Vás dělá dětskou knížku dobrou dětskou knížkou?

Dobrá dětská knížka by hlavně měla dětského čtenáře přitáhnout. Na prvním místě nesmí stát komerce podle různých aktuálně populárních měřítek či snaha se za každou cenu zalíbit. Nejen obsah, ale i vzhled dělá knížku knížkou. Není-li sebelepší text podbarvený kvalitními ilustracemi, jako by kniha ztratila polovinu své duše. Děti totiž potřebují obrázky: text je pak živější, stránky rychleji utíkají a ony nejednou vezmou papír a pastelky a zkusí si podobný namalovat samy.

Co do obsahu by dětská knížka měla mít vtip, dynamický příběh (není potřeba jednotná linie) a měla by být dětem srozumitelná, aby se mohly s hrdiny identifikovat.

Pokračování zde

Kavárna     nakladatelství Host

Martina Boučková: „Doufám, že kniha v dětech probudí zvědavost“

„Inspirovalo mě prostředí, které jsem dobře znala, a kombinace toho, co jsem měla jako dítě ráda a co ještě dnes svým dětem vyprávím,“ popisuje autorka knihy Tajemství dědečkova deníku Martina Boučková. V rozhovoru navíc prozradila, kdo jí pomáhal knihu vymýšlet, co jako dítě ráda četla a jak ji ovlivnil starý prastrýcův deník, z něhož jí předčítala babička.
Celý rozhovor zde

Rozhovor pro Mám talent

AB: „Marti, tohle je tvoje první knížka, pokud se nemýlím?“

MB: „Ano, první vydaná. Jinak píšu už od dětství. Knížky a psaní, to je taková má vášeň. Však ty taky píšeš, a tvoje rukopisy jsou moc pěkné, něžné, hřejivé. Jiné, než je Karlíkův příběh z knížky Tajemství dědečkova deníku. To je spíš takové klučičí, vtipné… A podle reakce od první čtenářky i napínavé.“