Na počátku je hrůzný nález lovců – v žaludku medvěda našli kost z lidské ruky. Všichni předpokládají, že šlo o neštěstí. Nikdo se hlouběji případem nezabýval, proč taky: starého samotáře zabil a sežral medvěd, to se může v hlubokých lesích stát. O několik měsíců později je ve svém domě brutálně zavražděna Sol-Britt Uusitalová. Zdá se, že jde o vraždu ze žárlivosti nebo zášti. Sol-Britt nemá v místě dobrou pověst, i když se poslední dobou zklidnila a dobře se starala o vnuka Marcuse, kterého jeho máma opustila a jeho otec – její syn – nedávno zemřel při autonehodě.

Pan Marek Eben – Erich Kästner V „Emilovi a detektivech“ čtete roli autora (Ericha Kästnera), který jakoby vstoupil do vlastního příběhu? Setkal jste se někdy s podobnou úlohou? A jaká je podle vás motivace autora sám sebe do příběhu umístit? Řekl bych, že už se to párkát stalo, třeba u Medvídka Pú se autor taky projevuje, vlastně je vypravěčem celého příběhu. Myslím, že to autoři dělají proto, že vycházejí z vyprávění vlastním dětem a možná se to pak projeví i v knížce.

Mair vysunula dolní zásuvku prádelníku. Uviděla několik zažloutlých povlaků na polštáře a ubrus s prolamovaným středovým pásem, který se vyndával bez výjimky jednou ročně, aby se prostřel a uhladil na vánoční tabuli. Bílá látka byla místy potřísněna rezavými skvrnami. Když sáhla pod ubrus, dotkly se její prsty hedvábného papíru. Vyndala ubrus, aby odhalila, co leží pod ním. Hedvábný papír byl velice starý a zplihlý. Když ho rozbalila, spatřila ze všeho nejdřív nádherné barvy. Vyskočily na ni stříbřité odstíny modři a zeleně, jako destilát jezerní vody a jarní oblohy, v jehož hlubinách uvízly spršky levandulových a nachových květů. Podívala se důkladněji a spatřila složitost tkaného vzoru – nádherně zakřivené tvary krůpějí…

Devět osudů českých Židů, kteří přežili nacistické pronásledování a v letech 1938–1945 ztratili své blízké je shromážděno v útlé, ale emočně velmi silné knize Zdálo se, že Bůh je lhostejný. Vzpomínky přeživších zaznamenali pro rozhlasový dokumentární cyklus dokumentaristé Českého rozhlasu a občanského sdružení Post Bellum. Jedinečný projekt – Příběhy 20. století – se představil čtenářům v knižní podobě již dříve – péčí Radioservisu vyšly: Kruté století (2008) a V komunismu jsme žít nechtěli (2009). Nyní se s ním setkáváme potřetí právě v již zmíněné publikaci. Vzpomínání na velmi těžké údobí života devíti pronásledovaných českých Židů upravil do knižní podoby Adam Drda. Útlou knihu plnou strastiplných příběhů uvádí slovy:

Román Jarní mrtví je zcela fiktivní. Jakákoliv souvislost se skutečnými osobami či událostmi se skutečnými osobami či událostmi je pouze náhodná. Nechť mi čtenáři laskavě prominou určité nepřesnosti v zeměpisných údajích. Hned v úvodu, je nám jasno: autor si vymyslel (jak v úvodním prohlášení říká) od a do zet další, už čtvrtý, případ inspektorky Malin Forsové, zároveň i zeměpisné údaje si „upravil“ podle potřeby. Přesto se téměř vše v knize blíží realitě, přes jeho přiznání z řádků vykukuje současnost, jak ji vnímají dnešní lidé nejen na severu Evropy. Tím autor dokazuje, že je dobrým pozorovatelem, že vnímá svět kolem sebe, že má co čtenářům říct. Svůj detektivní román Jarní mrtví…

Fascinuje mě skutečný příběh o sedmačtyřiceti róninech, který patří v Japonsku k nejslavnějším a nejoblíbenějším. Potíž s jeho pochopením spočívá v tom, že existuje v mnoha verzích, takže jen málo historických faktů je nesporných. Mnohé informace o pomstě oněch čtyřiceti sedmi róninů jsou založeny na spekulacích historiků v průběhu více než tří století. A mnohá ze smyšlených líčení pravdu zatemňují ještě víc… (z Historické poznámky na straně 7) Těmito slovy uvádí svůj poutavý historický román Róninova milenka, odehrávající se v únorovém Tokiu roku 1703, jeho autorka Laura Joh Rowlandová. Poskládala nezvratná fakta, kterých se dopátrala v historických spisech, aby je doplnila o vlastní fikce a dedukce, a ukázala tak, jak…

Britský spisovatel Simon Scarow píše historické detektivky. Jeho hrdiny, centurioni Macron a Caton, kteří bojují pod znakem orla za slávu Říma, si čtenáři velmi oblíbili, tak se série případů, které tito dva vojáci zdárně řeší, rozrůstá o stále nové příběhy. Tito stateční muži se umí pěkně ohánět mečem, nic je neodradí od boje, zvládnou však i likvidovat svými pátráními a dedukcemi spiknutí, která se osnují proti římskému císaři v odlehlých oblastech říše. V románu Orel v písku, který je sedmým na českém trhu, míří do Judei, na východní hranici říše, kde to vře a kde římské jednotky jsou v značně zbědovaném stavu. Císařův tajemník Narcius sice slíbil po poslední akci…

Český rozhlas slaví v letošním roce devadesátiny a my slavíme s ním. Je příjemné, že oslavenec nejen dárky přijímá, ale i je dává svým posluchačům. Mezi takové netradiční dárky patří téměř dvanáctihodinová mp3 Rozhlasová historie. Editoři Tomáš Černý a Miloslav Turek vybrali a sestavili nahrávky z let 1923 až 2013. Jde o jedinečný projekt – dosud nikdy nic podobného nebylo v takovém rozsahu z rozhlasového archivu zveřejněno. Editoři se v úvodu průvodního slova, v kterém jsou veškeré snímky pečlivě popsány, přiznávají: „Upřímně řečeno: roky 1923 – 1927 ve výběru chybí. Nelze je bohužel dost dobře vykreslit zvukem, aniž bychom k tomu použili dobové komerčně vydávané gramofonové desky, což ovšem nebylo…

Na dům číslo 6 v ulici U Trati snad všichni zapomněli. Kdysi byl chloubou prosperujícího podniku i české architektury, stál v sousedství dvou takových „kamarádů“, pyšnil se svým moderním zjevem v bruselském stylu. Dnes je a není za plotem někdejší prosperující fabriky. Nikdo se nezajímá o něj a ani o lidi, co v něm přežívají. Dům jenom chátrá a jeho opuštěnost všemi se odráží v osudech jeho obyvatel. Pak přijde nadšený mladík Martin Prchal, který chce zkáze domu zabránit, nechce se stěhovat z bytu, který zdědil po babičce, chce ho odkoupit od města s tím, že dům bude součástí nového obchodního a bytového centra, které na ploše někdejší fabriky má…

Maminka odpoledne čekala v autě u školy. Vzala dceru do kanceláře, kterou měla přímo přes ulici naproti jejich nového domova. Řídila jako jednatelka jakési call centrum. V několika místnostech seděly paní i studenti a nabízeli po telefonu kde co. Třeba výhodnější tarify na volání, nové mobily, inzerci na internetu i zboží do kanceláří. Denisina maminka pracovala v samostatné místnosti. Stály zde dva psací stoly se dvěma židlemi, takže si tady Denisa mohla pohodlně napsat úkoly. „Mamko, já bych šla domů koukat na dývko,“ zažadonila, když dopočítala poslední cvičení z matematiky.

Alena Jakoubková přivedla ve své další knize o ženách a pro ženy (ale pánové jsou vítáni též) na svět ženu s netradičním jménem Carmen, pěkným vzhledem, skvělými rodiči a výbornými kamarádkami, ale s velmi problematickou vlastností. Carmen je totiž vyznavačkou „pštrosí taktiky“. Snaží se jednoduše vše řešit mlžením, mlčením, zatajováním nepříjemných věcí. Prostě čeká, až ten problém se vyřeší tak nějak sám. Tímto přístupem k životu je mi blízká, i když mne jím rozčiluje. Jsem podobného rázu a častokrát nechávám věci „vyhnít“. Naštěstí důsledky mého „nekonání“ nejsou takového dopadu, jako u této zajímavé mladé zubařky. Co o Carmen Berkové prozradit více? Bývala boubelkou, což ji trápilo a vedlo k odříkání…

Nikdy by mne nenapadlo, že budu fandit nájemnému vrahovi, že mi bude natolik sympatický, až nebudu chtít, aby byl někdy dostižen. Mé sympatie vzbudil již v první části s podtitulem Lovec. Už tady se choval tak nějak zodpovědněji než výzvědné služby několika zemí. Přinejmenším tak to cítím. Hlavní hrdina špionážního románu Toma Wooda Krycí jméno Tesseract – Nepřítel Viktor už není nájemným vrahem, který na vlastní pěst zabíjí na objednávku a bere kšefty jeden po druhém. Po anabázi lovce, kdy se hříčkou náhod stal nástrojem pomsty určitých vojenských uskupení, jimž posléze hodlal vytřít zrak, byl bohužel odhalen a stal se najatou tajnou prodlouženou rukou svého někdejšího nepřítele.

Léto se letos vydařilo, slunce zářilo den co den, koupaliště a přírodní vodní plochy byly obsypány vodomily. Všichni jsme zvolnili tempo a užívali si slunečných dnů. Jaké je léto spisovatelské, napadlo mne? Píší autoři i ve vedřinách, moří unavené šedé buňky mozkové? Nebo se věnují jen svému povolání a sbírají inspiraci pro podzimní a zimní tvorbu? Odpověděla nám Monika Petrlová… Moniko, jaké bylo a vlastně ještě je tvoje letošní léto – pracovní, spisovatelské nebo odpočinkové? Od všeho trošku. I v létě samozřejmě chodím do práce, na začátku prázdnin se mi podařilo dopsat druhou knížku a taky jsem si týden užívala na severu Itálie u jezera Lago di Garda. Znám tě…

Že Aleš Cibulka pátrá v archivech, shání podklady v dobových časopisech, zpovídá pamětníky a shromažďuje spoustu zajímavostí o hercích meziválečné éry dvacátého století, aby veškerý nasbíraný a roztříděný materiál zúročil v kalendářích pro pamětníky a posléze v knihách Černobílé idoly, je nám zřejmé. V posledních letech si k filmové sféře přibral ještě televizní, přesněji českotelevizní, a spustil vydávání kalendářů z archivu veřejnoprávní dnes České, dříve Československé televize. Není divu, že se v roce, kdy naše nejstarší stanice slaví kulatiny, objevila kniha s názvem Televizní idoly a další. Stejně jako v známých filmových publikacích (už se narodily dvě)se „Idoly“ dělí do dvou částí: na rekapitulační, která shrnuje to nejzajímavější z vydaných…

Napínavý detektivní román Skála se odehrává ve Skotsku. Představuje první díl plánované trilogie, kterou se vrací Peter May k rodné zemi. Na Skálu čtenáři čekali dlouho a autor jim jejich čekání vynahradil mnohonásobně. Stvořil děsivě temný příběh, který každého sevře a připoutá jako magnet, nikoho nepustí dříve, dokud se nedostane k poslední větě. Skála vyšla v roce 2009 ve Francii a o dva roky později ve Velké Británii. Na českých pultech se román objevil v letošním roce díky nakladatelství Host. Dlouho na sebe nedala čekat ani audiokniha. Strhující a pulzující text načetl Jiří Dvořák v režii Jitky Škápíkové. Svým okouzlujícím hlasem umocnil napětí, dokonale odhalil charaktery jednotlivých postav, prohloubil tajemné…

Marina Fialková dcera víly a obyčejného člověka postoupila do tercie. Hned zkraje prázdnin se metamorfovala do podoby faunky: hlavu jí zdobí rohy a má kozí nožky a neustálou chuť k jídlu. je jako mlsná koza! Nová podoba ji rozveselila víc, než podoba nágy, kterou byla před rokem.

Byl jednou jeden dům a ten byl veselý, barevný, postavený trošku našišato a bydleli v něm pidipidlíci. Pidipidlík je takový zvláštní tvor, co vypadá „trochu jako pidlík, jenže je menší a připomíná spíš škubulánka. Jisté to však není, protože je ještě nikdo pořádně neviděl.“ Alespoň to tvrdí pan Jiří Kahoun, jehož kniha několika veselých příběhů se jmenuje právě po domě těchto osůbek, co je mohou vidět jen děti. A také dospěláci s duší dítěte – jinak by pan spisovatel o nich nemohl vyprávět a ilustrátor Jiří Fixl by je nemohl namalovat. Kromě veselého příběhu z legračního domu je v knize Legrační dům dalších osmnáct příběhů o dětech, ale také o…

Renata Štulcová je autorkou Rafaelovy školy – právě teď se čtenářky (ale určitě i čtenáři) radují z třetího dílu o Marině Fialkové, která je dcerou vílí královny a obyčejného člověka. Marina prošla tercií, už ví, jaké to je být vílou, nágou a faunkou. Pořád však netušíme, kdo ji tak ukrutně nenávidí, proč se množí útoky na ni. Jak dlouho nás bude ještě autorka napínat? Když nevím, zeptám se. Tady jsou Renatiny odpovědi na mé zvídavé dotazy: Renato, Marině bude brzy patnáct let. Kdy už alespoň naznačíš, kdo ji ohrožuje na životě? Napínat vás všechny budu až do posledního dílu, tedy do Marininých devatenácti let. Určitě vložím do textu mnohé nápovědy,…

Detektivky ze severu Evropy frčí, protože jsou jiné proti přímočarým detektivkám amerických, britských či jihoevropských autorů. Především jsou víc romány, než jednosměrným popisem případu. Většinou sledují činnost celého týmu vyšetřovatelů, zabývají se zázemím stíhaného i stíhajících, mnohé odhalí z reálií dané země. Velmi často se případ dotýká temných míst z minulosti, které trápí jak vyšetřovatele, tak násilníky. Vraždy jsou brutální, krvavé a nikdy nezůstane jen u jedné. Hlavní vyšetřovatelé bývají zamlklí, nekomunikativní, jsou tak nějak uzavřeni ve vlastním světě, kam nikoho nechtějí pouštět.