Máte chuť Na jedno? Nebo rovnou na 50 příběhů pražských pivnic?

Petr Sojka, Na jedno. Padesát příběhů pražských pohostinství, pivnic a putyk. Grada 2024.

Hned na úvod musím říci, že mě tato knížka opravdu velice bavila. Nejsem sice takovou milovnicí chmelového moku, ale zato mám ráda příběhy spjaté s historií a konkrétním místem. Nevyhledávám ani tak veliké učebnicové události, kterých se nám v době školní výuky dostalo požehnaně, jako spíše dějiny každodennosti a příběhy minulosti, na něž se již mohlo zapomenout a jež se tak nejlépe oprašují třeba právě vstupem do prostor, kde dříve stála či ještě stojí stavba, jež – jak se říká – toho hodně pamatuje.

S knížkou Na jedno se tak díky autorovi dostanete na padesát… nikoliv snad vašich půl litrů piva, ale hlavně tedy příběhů různých hospod, pivnic a putyk. Pravdou je, že kdybyste si skutečně při každé zastávce jednu takovou sklenici dali, nejspíš by se vám záhy rozpíjela písmenka.

Příběhy jsou psané lehce i humorně, ale stejně tak je s nimi často spojen smutný až tragický konec

Když do míst, kam se lidé chodí bavit, vstoupí příběh spojený s vraždou, rvačkou nebo státní bezpečností, lze předpokládat, že původní setkání neskončí dobře.

Zneužívání politické moci způsobilo mnoho křivd. Jen málokdo z těžké doby mohl vydat něco, co celou tragédii ponižování lidské důstojnosti ve své podstatě zesměšnilo a nakonec posílilo. A to za předpokladu, že se čtenář dokázal na vše dívat s nadhledem a stejnýma očima jako třeba autor Osudů dobrého vojáka Švejka. V nich – jak známo – Jaroslav Hašek zesměšňuje pro danou dobu typické udavačství, jehož efekt se na prostém Švejkovi jakoby míjel účinkem.

Právě první příběh vypráví o Jaroslavu Haškovi a o jeho hostincích. Lepší začátek si čtenář nemohl ani přát. Jaroslav Hašek je legenda, nejen literární, ale také muž, jehož hrdlem bylo prolito mnoho litrů piva. Jaroslav Hašek byl svéráz a díky bohu za něj. A že se cítil v takových podnicích „jako doma“, stalo se zde mnoho příhod, které se oprašují ještě tolik let po jeho smrti. Jedna z historek popisuje, jak mezi přátele přivedl svého syna.

V kavárně si dítě podávali z ruky do ruky a Hašek zářil nejvyšší spokojeností. Naposledy uvázl maličký Hašek u slečny v kuchyni. Po krátké partii kulečníku spisovatel na syna zapomněl a společnosti navrhl, aby se šlo do vinárny. Bylo veliké štěstí, že kavárník znal adresu obydlí Haškovy ženy. Poručil, aby slečna odnesla děťátko matce, protože se prý Hašek může po synovi shánět až za několik dní. A zkušený muž se nemýlil. Hašek vpadnul do kavárny třetího dne, ušpiněn a nevyspalý, a chraplavě křičel od vchodu: „Vraťte mi mého syna! Chci své dítě nazpět!“

Po té, co s Haškem v rámci stránek v knížce projdete několik jeho oblíbených hospod, můžete se vrhnout na další příběhy vztahující se k hostincům jako U Rozvařilů, U Dandů, U Vatšů, U Kosů, U Zavadilů, U Labutě, U Králíka a mnoho dalších. Některé dnes již neexistují, jiné se ještě dochovaly. Mezi všemi mne více zaujala jedna, která zvenčí lákala své hosty velmi netradičně. Restaurace U Slona. A jak název napovídá – její lákavou dominantou byl právě obrovský, nikoliv však živý slon, původně umístěný na jubilejní výstavě. Jednalo se o obrovskou sochu, vytvořenou sochařem Karlem Novákem. Pochopitelně, že taková obrovská rarita už z dálky lákala všechny lidi, včetně dětí.

Přímo na výstavě také vznikla úplně nová společnost, která měla své hlavní sídlo právě v restauraci U Slona. Jmenovala se Bajkajlaj a na její počest vznikla okamžitě i chytlavá píseň, která se hraje a zpívá dosud: Praha je všech Čechů ráj, ať žije Bajkajlaj…“ Údajně právě U Slona také Karel Hašler společnosti Bajkajlaj poprvé zazpíval jeden ze svých největších hitů…

Později se obrovský slon přestěhoval na nové místo, aby mohl přinést dalšímu podnikateli podobný úspěch. Jeho příběh pokračoval dál, až do smutných konců, kdy se v závěru druhé světové války bavili vlasovci střelbou na ono „nebohé zvíře“ a později komunisté restauraci zabavili. V roce 1969 bylo vystaveno úřední nařízení, aby se torzo slavného slona zbouralo. K čemuž došlo v roce 1974.

Komunistický režim stál za zánikem řady podniků

Jako například U Kosů. Když komunisté hospodu zavřeli, „dokonce si přijeli i pro židle, přestože byly majetkem rodiny Kosových. Hospoda i velký taneční sál, přistavěný v roce 1925, pak sloužily jako sklad a později jako truhlářská dílna.“

Těch nostalgických ale i emočně silných příběhů je v knize nespočet. Nerada bych odkrývala příliš, abych vás neokradla o zajímavé čtení.

Na celé knížce mě mrzí jen jediná věc, a to je kvalita fotografií. Jsou příliš malé, je jich několik na jedné stránce a mnohdy je těžké rozeznat detaily. Přitom takto skvěle textově propracovaná knížka by si zasloužila i kvalitní obrazovou přílohu. Možná budou obrázky lépe rozeznatelné v e-knize, kde si lze stránky více přiblížit. Nicméně, až na tuto drobnost všem publikaci vřele doporučuji a věřím, že pokud nejste z Prahy, pak při návštěvě hlavního města by vás mohl některý takový příběh svést, abyste se podívali na místo, kde dříve vzkvétala právě nějaká taková zajímavá „putyka“.

Petr Sojka, redaktor magazínu Z metropole ČT, tvůrce pořadu Tajemství pražských dvorků, je také autorem knih Pražské dvorky, Příběhy pražských dvorků, Z tajů pražských dvorků a Praha v proměnách času (ta vyšla rovněž jako audiokniha).  

MB