Konec světa, který se nekonal – mayské proroctví se zatím nenaplnilo, ale…

Tak je to už jedenáct let, co jsme se všichni dozvěděli, že má přijít na základě mayského proroctví konec světa, a to přesně 21. 12. 2012. Na rozdíl od jiných konců světa, které předesílají obvykle různé náboženské sekty, tenhle byl skutečně globální. Byli jsme doslova masírováni zprávami z televizí, titulků z novin. A vše bylo podloženo jasným proroctvím, podle něhož končí třináctý cyklus mayského kalendáře. Vedle tohoto samozřejmě vznikaly i různé vtipy. Asi nejlepší považuji onen už virální: Měl jsem místo jen do roku 2012.

Když bylo kolem 18. prosince, ptala jsem se svého muže: „A myslíš, že to opravdu nastane?“ Ne, nejsem natolik naivní, aby mi stačilo číslo v kalendáři, spíš už jsem se na pár krátkých okamžiků dostala jako mnoho dalších do spárů a tlaku permanentní dlouhodobé masáže a potřebovala jsem pouze přitáhnout zpátky na zem jednoduchou odpovědí: Samozřejmě, že ne, je to nesmysl. Pravou sílu má pochopitelně taková výpověď od člověka, který je velmi blízký, aby mě ukotvil zpátky do vědomí, že přinejmenším my dva na této planetě zůstáváme spolu na stejné vlně, jež by se dala zjednodušeně přeložit: „Už nám prosím dejte s tím pokoj. Náš svět ty opakující se zprávy stejně nezboří.“

Baví mě kulturní antropologie, mytologie, ale ne mediální fantastické proměšování se současností, která vždy skončí na ortelu zasluhujícím si potrestání za všechny technologické výdobytky, jež člověka natolik vzdálila od přirozených kořenů, přírody, potažmo boha. Kdy se z nějakého kulturního dědictví stane překroucený, nejednou lukrativní humbuk. Okurkovou sezónu mají novináři obvykle v létě. Tentokrát se jim to povedlo vtěsnat před Vánoci 2012. Konec světa se naštěstí nekonal. Bylo to velké, silné, exemplární a to jsme neměli ani tušení, co nás doopravdy dalšího čeká. Ano, nikdo obvykle nevidí do budoucnosti. Ale – s přídechem barvité spekulativnosti, abych provětrala paranoiu, jíž každý máme v sobě občas alespoň špetku – tak nějak jako by se svět od tohoto okamžiku začal vyvíjet spíše podle hollywoodských scénáristů. Jak vajíčko na měkko naťuknutý filmem z roku 2009 s příznačným názvem „2012“. A jedem dál: Říkám to schválně a přitom se spiklenecky usmívám: Znáte film Truman show, že ano?

Nejednou má člověk pocit, že je figurkou ve stejné reality show. Vyrazíte někam autem, volné silnice a najednou se to ucpe, kolona, abyste se nedostali tam, kam máte namířeno. Myslíte na něco, bavíte se o tom s přáteli, večer zapnete televizi a dostanete přesně mířenou reklamu nebo příběh, který vám má osvětlit, jak si „správně“ odpovědět. Někdy se až nestačím divit, když sedíme s manželem, probíráme nové téma, nevycucnuté z žádného internetu, prostě vzniklé okolnostmi třeba z procházky, z výletu, pak zapneme telku a jedna ze zpráv v pořadí… a hleďme, to téma je tam. Mne to vždycky fascinuje. S úžasem sleduju, jak je ten svět krásně provázaný. A tleskám onomu scénáristovi.

Horší je, že si nejspíš režisér řekl, kruci, vyměňte toho scénáristu, klesá nám sledovanost! Chce to větší drama. Něco apokalyptického. Hoďte tam nějakou katastrofu, konec světa, globální epidemii a nesmyslnou válku tam, kde to nikdo nečekal.

Asi by to spíš chtělo vyměnit režiséra. Já raději beru ty poklidné fascinující propletence než právě taková stresující dramata. Ony obvykle tyhle „nekonečné seriály“ postupně degenerují v absolutní nesmysly. Takže, hele, rejžo, týhle reality show, hoď tam zase svět do pohody a nech nás udivovat jejími krásami a dejme tomu „náhodami“.

Ládínek si také pobyl na planetě, jíž vládli scénáristé:

MB