Jak nás může rakovina změnit? Je nejlepší autopsychoterapií, říká Tereza Schillerová
V současnosti patří rakovina ze známých chorob k opravdu silně vnímaným a největším strašákům. Ve svém okolí se jistě stejně jako já setkáváte s lidmi, kteří jí onemocněli, nebo hůře i podlehli. Boj s rakovinou je dlouhý, vyčerpávající a vše mění: ačkoliv je to ve své podstatě nemoc zasahující lidské tělo, právě díky vědomí blízkého možného setkání se smrtí a samotného strachu z umírání, kdy ztrácíme vše, člověk přehodnocuje mnohé skutečnosti: jak žil svůj život, vyrovnává se s chybami a sám se sebou.
Rakovina je řazena mezi nádorová onemocnění. Jedná se v podstatě o soubor několika chorob. Určitá skupina buněk se začne rozvíjet nečekaným a pro tělo škodlivým způsobem. Tyto buňky začnou ničit svým růstem okolí. Vytváří kolonie dalších rakovinných buněk, zvané metastázy. Tělo je oslabeno a bez léčby by mohlo zemřít. Ale ani tak není výsledek sto procentně zaručen. U některých typů je léčba velmi úspěšná. Je to náročný proces, který komplexně zasáhne i lidskou mysl, uvažování o skutečných hodnotách a smyslu vlastní existence.
Proč zrovna JÁ? Tak tuhle otázku si člověk s rakovinou klade velmi často, zejména tedy krátce po oznámení diagnózy. Myslím, že většina z nás, kteří jsme si rakovinou prošli a podařilo se nám úspěšně se vyléčit, jsme zjistili, že celá nemoc je vlastně jedna velká autopsychoterapie. Mění se nám žebříček hodnot, priorit. Na různé životní situace už nahlížíme jinak. Některé věci už pro nás nejsou důležité. Žijeme ze dne na den.
Ale také přemýšlíme, proč právě nás potkala rakovina.
Přečetla jsem o rakovině hodně knih. A ano, většina z těch, které jsem četla, se shoduje na tom, že na rakovině má velký podíl psychika.
Začala jsem se, ač nerada, vracet myšlenkami zpět do své minulosti. Přemýšlela jsem hodně o tom, jakým způsobem jsem žila. Celé roky svého dospělého života si neumím poradit se zlobou, která ve mně podvědomě je. Lidská zloba. Jsem velmi citlivý člověk se sklonem k sebelítosti. Neumím často vyjadřovat to, co přesně cítím. Nedořešené rodinné záležitosti jsou rovněž dobrý příměr pro mé trápení. Křivdy z dětství, prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, jsem nebyla do dnešního dne schopna vstřebat, natož někomu něco odpustit. Uvědomila jsem si, že celé roky v sobě svoji zlobu ukládám. Podle čínské medicíny se naše zloba ukládá právě v mezihrudí (5. Čakra). Právě tam se mi vytvořil asi deseti centimetrový zhoubný nádor. Najednou mi vše došlo.
Musím se naučit se svou zlobou pracovat. Naučit se posílat ji z těla ven. Jinak umřu na rakovinu.“ (83)
Píše Tereza Schillerová ve své knize Deník raka, jejíž příběh můžete rovněž znát z facebookovského blogu. Možná tyto stránky sledujete stejně jako já a upřímně mohu říci, že právě díky nim některé běžné věci dnes již vnímám a zvládám jinak. Na tutéž situaci lze totiž pohlížet z různých úhlů. Každý má svou hodnotu a význam, ale hlavně by neměla být přehlížena. Ať se jedná o rodinu, o běžný život, ale i chuť k jídlu, umět se odměnit, zastavit a zamyslet se. Nespěchat, jen se za něčím honit, zatímco nám to pravé utíká mezi prsty. Všechno je pomíjivé, ale dáme-li těm prchlivým okamžikům trochu našeho času a pozornosti, změní se v něco jiného. Jakmile se život stane jen stereotypním kolotočem plného stresu, ztrácíme nad sebou kontrolu a pocity opravdového štěstí jako by vyprchaly. Může se stát, že nás Něco upozorní, že cosi je v našem špatně.
„A moc bych si přála, aby se můj příběh stal inspirací pro vás. Pro vás, kteří ze svého života chcete eliminovat vše, co vám vadí, co vás doslova sžírá, a chcete si vážit malinkých věcí a blízkých, které (ruku na srdce) bereme jako samozřejmost a taky je zanedbáváme.
Mě rakovina dovedla k sebelásce a poté se uvolnilo vše, co mě do té doby trápilo. Protože láska, a zejména ta k vlastní osobě, je klíč ke všemu. Jsem „vděčná“ za to, že mi osud do života poslal zhoubný nádor. To zcela upřímně. Protože silnější znamení už neexistuje. Pochopila jsem v průběhu měsíců, kde je můj problém, a že způsob života, který jsem doposud vedla, mě pomalu, ale jistě vedl k sebezáhubě. Nestydím se říct toho o sobě hodně. Absolutně ne. Myslím, že bychom o těchto věcech měli mluvit.“ (5)
Ač o rakovině Deník raka vás bude bavit. Je totiž těžké na první pohled najít harmonickou souvislost mezi slovy rakovina a bavit. Chci říci, že Tereza umí vyprávět svůj příběh přirozeně a upřímně: vnímáte okamžiky zlomu, bolu, vzteku, kdy jí je špatně, kdy hledá cestu, kdy se zvedá po chemoterapii na nohy, snad třeba aby jen došla pro syna před školu. Ačkoliv je to krátká cesta, stává se vyčerpávající výzvou. Je to Terezin deník a součástí jejího života je rovněž rodina: jak dítě vnímá nemoc své matky, jak se mění vztahy v rodině a jak je těžké to vše ustát. Tereza nad svou nemocí vyhrála. A její příběh je jedním z nejlepších a nejsilnějších, které stojí za to si přečíst.
Tereza Schillerová, Deník raka, No Limits Art, 2017.
MB
[pt_view id=“8f01f87e0f“]
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
