Ďáblova pečeť – dvacátý příběh sestry Fidelmy

Pokud byste dostali v kvízu otázku, kdo je Peter Berresford Ellis, možná byste ani neznali odpověď, přitom je dost pravděpodobné, že máte doma jednu nebo více z jeho knih. Stejně tak jste mohli před lety vidět v České televizi pořad na Plovárně, kde Marek Eben tohoto známého britského spisovatele a historika vyzpovídával. Jak už to s pseudonymy bývá, Petera Berresforda Ellise tedy spíše znáte pod uměleckým jménem jako Peter Tremayne. Na českém knižním trhu jste se již setkali s celou řadou jeho detektivních románů s hlavní postavou sestry Fidelmy. Aktuálně vyšla v nakladatelství Vyšehrad již dvacátá kniha: Ďáblova pečeť.

Tremaynovy detektivní romány jsou výjimečné svou odlišností od ostatních běžných detektivek. Pokud jste již tedy otráveni super seriály se super detektivy, kterým stačí kapka na sklíčku mikroskopu, a hned vědí, kdo byl vrah, co měla k snídani jeho kočka a na co myslel komár, který proletěl podél jeho hlavy v okamžiku letu kulky (abych tomu dodala punc sarkasmu), měli byste vydechnout a zkusit něco jiného. Tremayneho příběhy vás zavedou na britské ostrovy sedmého století.

Hlavním průvodcem je Sestra Fidelma, pocházející z irské královské rodiny, která spolu se svým, saským mnichem Eadulfem, řeší zapeklité detektivní případy.

Ačkoliv detektivní zápletky jsou smyšlené, v ostatních skutečnostech můžeme vsadit na to, že Peter Tremayne se striktně drží historických faktů a reálií. Je fascinujícím autorem, který se zabývá keltskou mytologií, je odborníkem na slovo vzatým, který původně psal vědecké a odborné práce, např. o postavení keltských žen publikoval v roce 1995 knihu Ženy v keltské společnosti a literatuře, je autorem fantasy literatury, ale nejznámější určitě jako autor detektivních příběhů. V jednom z rozhovorů mimo jiné uvedl, jak ho nepřestává udivovat určité šťouralství recenzentů ohledně historických skutečností. V tomto duchu skutečně není radno vést s Peterem při, protože faktických znalostí a zájem o toto období je u něho vskutku výjimečný. Podívejte se níže na video a posuďte onu houževnatost a nadšení i nad nalezením historických keltských zákonných knih. A proto nás může neustále fascinovat a inspirovat svými znalostmi a umem je perfektně použít i v beletristickém stylu. Z mého laického pohledu vybírám možná ty na první pohled nejpopulističtější, avšak věřím, že bezesporu zajímavé: práva žen. Fascinuje mě, že práva žen byla v tomto hluboko dávném období již uzákoněna, a nejenže neexistovala jen na papříře, nýbrž i s realizovanou praxí. Např. bylo dáno na devět zákonných podmínek, díky nimž se mohly ženy s okamžitou platností rozvést se svým manželem; rovněž existovala právní opatření proti sexuálnímu obtěžování. Takže cokoliv, co řekne sestra Fidelma, že je někde v zákoně psáno, lze stejně tak dohledat v písemné formě v archivech.

Tremayne studoval keltskou historií a kulturou, je členem Královské historické společnosti, přednášel na univerzitách v Irsku, Velké Británii, Španělsku, Kanadě a v USA jako uznávaný lektor keltských studií. Stále ale říkám Tremayne, tak jak ho známe z titulů jeho nejpopulárnější sady románů. Sic nejsem od skutečnosti právě daleko – jak uvádí v rozhovoru s Markem Ebenem, cítí se být aktuálně nejvíce Peterem Tremaynem (Peter MacAlana už prý dávno „zabil“) a svět si žádá Petera Tremayneho. Jak ale vznikl tento pseudonym? Pravda, čerpala jsem ze stejného rozhovoru. Jedná se o název malého městečka v oblastní Cornwallu, na půli cesty mezi St. Ives a Penzance. Což mi je podobné, sedla jsem k Google Maps a hledala místo, kde se nachází 3 baptistické kostely, 12 hospod a jedna italská restaurace, odkud zanícený historik a spisovatel čerpal své „nové“, po celém světě již známé příjmení. No, s Google Maps jsem nebyla tolik úspěšná. Našla jsem Tremayne farmu a silnici, ale o trochu východněji… A i když jsem hledáním strávila docela dost času bez výsledku, jaký jsem si předsevzala, jedno musím tedy uznat, přinejmenším z leteckého pohledu ta krajina je prostě nádherná. Je jako malou puzzle-skládačkou stovek políček. Není divu, že se tu Peterovi líbí.

S nádechem krásného přírodního prostředí, tajemného středověku, tajemství detektivního příběhu můžeme v těchto podzimních dnech usednout s šálkem dobrého čaje k dobré detektivce. Právě čtu Tremayneho Ďáblovu pečeť. Pokud se chcete přidat, detaily o knížce naleznete rovněž zde. Přeji příjemné mrazení.

Peter Tremanye vydal více než devadesát knih, vedle toho ještě řadu novel, populárně naučných knih a článků a jeho knihy byly přeloženy do 25 jazyků?

Že je spisovatelem na plný úvazek je od roku 1975? Mimochodem na jaře příštího roku oslaví již 74 narozeniny.

Že sestra Fidelma se stala díky svému tvůrci světovou celebritou? Můžete si koupit trička, hrníčky s jejím potiskem. V roce 2001 vznikla společnost International Sister Fidelma Society  v Jižní Karolíně, má vlastní webové stránky a odkaz na wikipedii, kde spolu s Eadulfem mají vskutku detailně obsáhlé životopisy, jež jim může závidět leckterá skutečná slavná osobnost.

Tři jezdci zastavili koně na úbočí kopce a zahleděli se do říční- ho údolí. Pod nimi se táhl široký pás lesa, tvořící hradbu mezi vrchy a širokou líně plynoucí řekou na jižní straně. Výhled se skládal z mozaiky různých odstínů zelené, žluté a hnědé, podle toho, jaké stromy v lese rostly a v jakém stavu se právě nacházelo jejich listoví. Největší část tvořily duby se silnými kmeny, obrovskými křivými větvemi a rozložitou korunou. Tu a tam rostly trnky s tvrdým žlutým dřevem a dlouhými nelítostnými ostny; a nakonec byly vidět šedohnědé jeřáby a dokonce i několik vrb. Stromy rostly hustě vedle sebe až k řece, jako by žadonily o její životodárnou vláhu. Na tuto roční dobu bylo neobvykle teplo. Co chvíli se za pomalu plynoucími šedavě bílými mraky objevily útržky modré oblohy a slunečních paprsků v mlžném oparu. Na nejtemnější dobu roku byl den překvapivě příjemný a světlý. Ti tři jezdci byli mladíci, podle ošacení a zbraní šlo o bojovníky, a všichni měli kolem krku nápadnou zlatou obroučku, která vypovídala o tom, že jde o vybrané tělesné strážce krále Mumanu, největšího z Pěti království Irska, ležícího na samém jihozápadním cípu ostrova. Jejich velitel, Gormán, se předklonil a poplácal svého koně po šíji. Očima rychle zalétl k východu a potom se rozjel k západu, jako by chtěl následovat slunce, které právě problesklo mezi mraky. Po chvíli spokojeně přikývl. „U Medových polí budeme dlouho před slunce západem,“ řekl svým dvěma společníkům. Cluain Meala, Medová pole, byla usedlost o kus dál na západě, ležící na severním břehu řeky zvané Siúr, která se rozlévala před nimi v údolí. „Tam se na noc zastavíme a do Cashelu budeme pokračovat zítra.“

Pokračování ukázky můžete shlédnout po kliknutí na ikonu knížky.

MB

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]