Marek Heinz, útočník s uměleckou duší

Třicetinásobný český fotbalový reprezentant Marek Heinz se v knize ohlíží za svou různorodou kariérou a poutavě vypráví příběh, ve kterém nechybí velké úspěchy ani strmé pády. Jeho fotbalová cesta byla bezesporu obdivuhodná. Vždyť kdo se může pochlubit bronzovou medailí z mistrovství Evropy nebo tím, že se mu podařilo zvednout nad hlavu pohár pro mistra ligy doma i v zahraničí? Který hráč během sedmnáctileté kariéry prošel šesti zeměmi a navíc měl to štěstí, že mu smlouvu k podpisu nabídlo hned čtrnáct klubů, mezi něž patřily i dva slavné bundesligové týmy nebo mýty opředený Galatasaray Istanbul? Rodák z Olomouce upřímně vypráví o tom, jak bojuje sám se sebou, a nebojí se ani vhledů do fotbalového zákulisí.

Publikace je vedena rozhovory s Markem a dalšími osobnostmi, které sehrály v jeho životě klíčovou roli. Podívejte se na některé otázky a odpovědi, které by vás mohly zajímat.

Myslím, že jsem do balonu kopal od chvíle, kdy jsem začal chodit. Nevím přesně, ale hrát jsem začal zhruba mezi čtvrtým a pátým rokem. Nejprve jsem byl asi týden v Holici, ale potom jsem řekl mamce, že bych chtěl jít do Sigmy. Jenže ona to spletla a dala mě do Sigmy Holodany. Tak jsem začal chodit do Holodan, kde jsem hrál asi čtyři roky. Bohužel tam ale byla jsem škvára. Jednoho dne jsem se šel podívat na zápas v Holici, kde hráli kluci, kteří se mnou chodili do školy. Tam byl naopak moc krásný a útulný stadion s travnatým hřištěm, což se mi líbilo. Kvůli kámošům a trávě jsem tedy odešel do Holice. Tam jsem ale vydržel jen půl sezony, protože po prvním půlroce mě začala chtít Sigma Olomouc. Začali mě uhánět. Pořád se jezdili dívat na naše zápasy, dokonce i k nám domů. Já jsem se ale rozhodl, že půjdu do Lomotivy Olomouc, protože jsem chtěl hrát. Věděl jsem, že v Sigmě je velká konkurence, a já byl ve věku, kdy jsem potřeboval především hrát. Když jsem potom chodil na sportovku, bylo normální, že každého půl roku dva tři kluci přišli a dva tři zase odešli. Dodnes si myslím, že v tomto věku je pro hráče nejlepším tréninkem zápas. Je potřeba pořád hrát. Lokotka působila ve stejné moravskoslezské lize jako Sigma. Sice jsem tedy opět hrál jen na škváře, ale stejnou soutěž, jakou hrála Sigma. Trénoval nás Pepa Voháňka, který mi hodně dal. Byl to takový náš táta.

Pamatuješ si na svůj vůbec první gól?

To bylo ještě za Hodolany. Hráli jsme zápas v nějaké vesnici za Příkazami. Vyhráli jsme 7:4, a já dal dokonce šest gólů.

Měl jsi doma i nějaká zvířata?

Bral jsem domů vše, co jsem našel venku. Choval jsem užovku, poštolky, jednou jsem dokonce měl i larvy komárů. Ráno jsem se probudil pobodaný. Vůbec jsem nevěděl, co to je (směje se). Samozřejmě že ségry nebo mamka mi to vždycky vyházely. Po určitou dobu jsem doma měl i andulku, pulce nebo rybičky.

Postřehy: O výchově mladých hráčů

Když dnes vidím některé rodiče mladých kluků stát u hřiště, jak na ty svoje syny strašně řvou, jak je tlačí a jaký jim tím dávají příklad, tak to je něco neskutečného! Neuvědomuju si, že by to takhle chodilo za nás. Další věci jsou manažeři. Chodí a podepisují patnáctileté kluky. Není se potom čemu divit, že tlak, který na ně vyvíjejí, kočíruje jen velmi málo kluků. Úplně jim to totiž zatemní mozek. Kolikrát si začnou myslet, že půjdou pomalu do Chelsea, ale místo toho je za dva roky po nich.

Jak pro vás coby samoživitelku bylo náročné Marka při fotbale finančně podporovat?

Musím říct, že jsem jednu dobu měla i čtyři práce.

Čtyři práce?

Ano, slyšíte dobře. Chodila jsem do kravína, do jahod, do řepy a ještě jsem taky uklízela. Nikdo mi nepomáhal. Musela jsem to zvládnout. Marek jezdil na všechny turnaje, i do zahraničí. Jednou byli třeba i ve Francii. A to samozřejmě stálo hodně peněz. Jen jednou se stalo, že jsem neměla peníze, protože jsem zrovna kupovala byt v Holici. Musela jsem mu poprvé říct, že tentokrát to nezvládnu. Naštěstí se ozval pan trenér Ivan Čech, který řekl, že jestli chce Marek na turnaj jet, tak mu to zaplatí a já mu to můžu splácet. Potom jsem mu peníze nadvakrát vrátila. Zkrátka dělala jsem, co jsem mohla. Marek mi to vracel, že byl hodný a ve škole s ním nebyl problémy.

Jak jste dokázal, že Marek pod vaším vedením v Baníku rozkvel tak, že ho to vyneslo až na mistrovství Evropy?

Je pravda, že Marek je svéráz. Ne vždy se podaří jeho zapracování do mužstva. Zejména v zahraničí je to složité, protože tam hráče berou na kusy a potřebují rychle docílit výsledků. Nepracují tam tolik s individualitou hráče, protože na to není čas. V našem prostředí je to v tomto ohledu jiné. Já jsem vše postavil na tom, že jsem Markovi maximálně věřil a že jsem mu dal na hřišti volnou ruku. Chtěl jsem, aby věděl, že je pro mne jedničkou v útoku, a tudíž že bude hrát. Marek má v sobě něco, co se nejde naučit. Velký talent. Rád bych udělal vsuvku a zastavil se u EURA 2004. Přijel jsem se do Portugalska podívat na zápas našich proti Řecku. Tým měl za sebou zápas proti Němcům, který Mark odehrál vynikajícím způsobem a dali i gól. Před zápasem s Řeckem jsem viděl, jak z Marka čiší pohoda a chuť. Pochopil jsem, že nenaskočil od začátku, ale potom se zranil Pavel Nedvěd. Karel Brückner ukázal na Marka, aby se šel rozcvičovat. Běhal kousek ode mě, takže jsem mu viděl přímo do tváře. Když se ukázalo, že Nedvěd opravdu nemůže, přišel za trenérem Bary, něco mu řekl a Brückner ukázal na Šmicera, který tak naskočil do zápasu takřka bez rozcvičení. Marka nechali rozcvičovat dál. V poločase hráli náhradníci báčko a i během takového báčka hodně poznáte. Na Markovi bylo vidět, jak si s balonem pohrává, jak nasazoval housle, nad balonem přímo tancoval a do baga se ani jednou nedostal. Jenže oni ho nechali rozcvičovat i celý druhý poločas, a dokonce i těch patnáct minut prodloužení, a stejně se tam nedostal. Jsem dodnes přesvědčen, že kdyby Marek v té fazoně a v tom sebevědomí, které tehdy měl, na hřiště šel, mohlo to dopadnout jinak. Marek totiž na tom šampionátu vedle některých hráčů vypadal jako opravdový fotbalista. Jako baletka. Jako umělec vedle řemeslníků. Možná neměl tolik píle jako jiní, ale tím, co uměl, mě vždy přesvědčoval o tom, že na hřiště patří, a to i když se mu nedaří, protože přesto dokáže vyčarovat geniální záblesk, který třeba rozhodne celý zápas.

Marek už svou bohatou kariéru uzavřel. Jak se na ni díváte jako na celek?

Měl určitě velmi úspěšnou kariéru, ale zároveň si myslím, že měl takový potenciál a talent, že z něj mohl být špičkový evropský fotbalista. Mockrát zažil období, kdy se mu nedařilo nebo kdy neměl štěstí na trenéra, který by mu sedl. Když ovšem příležitost dostal, tak byl fantastický. Příkladem budiž již zmíněné EURO. I v pozdním období své kariéry měl vynikající silový fond, na kterém hodně pracoval. Mohl dojít výš, ale na olomoucké podmínky, ze kterých vzešel, udělal obrovský úspěch.

Marek Heinz. Útočník s uměleckou duší. Nakladatelství X. Y. Z. 2016.

MB

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]