Helen Oyeyemi: Dívka jménem Boy. Kriticky i čtenářsky úspěšný román britské autorky o hledání sebe sama

1

Před zrcadly mě nikdo nevaroval, tolik let jsem je měla ráda, myslela si, že jim můžu věřit. Schovávala jsem se v nich, vždycky jsem postavila dvě proti sobě, takže když jsem si stoupla mezi ně, donekonečna jsem se odrážela v obou směrech. Tolikrát já a zase já. Když jsem se postavila na špičky, stály jsme najednou na špičkách všechny a všechny z nás chtěly vidět tu první a tu poslední. Úplně se z toho člověku zatočila hlava, všude kolem mě to pulsovalo, ne úplně životně, spíše jako když tepe nějaký stroj. Tu, která se odrážela těsně vedle mého ramene, jsem vnímala, jako by se mě dotýkala. Důvěrně jsem ji znala, stejně jako všechny další mladé holky, které byly tak osamělé, že si společnost ani moc nevybíraly.

Zrcadla mi prozradila, že jsem holka s blonďatým copem hozeným přes jedno rameno, řasy a obočí stejné barvy, leč oči skoro černé; a obličej mi někteří označili za „ostře řezaný“, zatímco jiní za „tvář s výraznými lícními kostmi“. Nebylo nijak neobvyklé, že jsem hlavu zahalila do šátku a celé odpoledne předstírala, že jsem jeptiška z úplně jiného století; čelo jsem na to měla vysoké dost. A pleť mám úplně nepředvídatelnou, chvíli je bledá jako křída, pak zrudne, a to všechno bez mého svolení. Někdy o klidných dnech dokážu zjistit, jestli jsem rozrušená, nebo ne, jenom tak, že se podívám na svůj obličej.

Ve škole jsem měla úspěch. Teď mluvím o tom, jak jsem působila na kluky, protože z nějakého perverzního důvodu jsem trávila většinu hodin předstíráním, že jsem schopna pobrat podstatně méně informací, než tomu doopravdy bylo. Tu a tam nějaký učitel pojal podezření z odevzdané slohovky, po výuce mě zdržel a podrobil výslechu. „Poslyš, nepomáhal ti s tím někdo?“ Já jen zavrtěla hlavou a poposedla na židli stranou, abych se vyhnula světlu lampy, které se mi učitel vždycky pokoušel namířit přímo do očí. Je prostě něco, co způsobuje, že když holka jako já napíše slohovku na jedničku, z učitele se stane policajt. Jenže pro mě bylo stejně vždycky důležitější, co si o mně myslí kluci. Čtyři z pěti mě buď přehlíželi, nebo ke mně byli nechutně zdvořilí, asi jako je člověk k nejhloupější Mařeně, co zná. Jenže ten pátý ze mě byl úplně mimo, neustále za mnou dolejzal, žadonil a sliboval. Jako posedlej. Spolužačky dostávaly „anonymní“ vzkazy typu: No… zakoukal jsem se do tebe. Asi proto, že nejsem hluchej a slepej. Vidím tě (ty oči, úsměv), a když se zasměješ nahlas… víš, jsem z toho úplně mimo. Obyčejně takhle upřímný nejsem, takže možná ani neuhodneš, kdo jsem. Ale dám ti vodítko… hraju ve fotbalovém týmu. Kdybys to chtěla zkusit, vezmi si zítra modrou mašli a já tě půjdu doprovodit domů.

Zprávy, které jsem dostávala já, byly… trochu rozervanější. Většinou na způsob: Úplně z tebe šílím. Ne že bych kvůli tomu nespala. A proč taky, když jsem byla v té věci finančně zainteresovaná. Kluci mi totiž platili, abych jim pro holky psala psaníčka. Věřili mi. Nějak měli za to, že vím, co říct. A já prostě psala to, co dotyčná chtěla slyšet, a po doručení inkasovala svoje dolary. Zprávy, které mi ukazovaly spolužačky, ale nebyly mým dílem a já se o svém melouchu nešířila, takže je jasné, že pokud některá z nich dělala něco podobného, byla diskrétní i ona.

Když mi začaly vlasy tmavnout, pročesávala jsem si je peroxidem. Co se charakteru týče, ten můj se vyvíjel bez nějakého spěchu či zmatku. Vůbec jsem se do toho nemíchala – všechno se to dělo v těch zrcadlech. Představte si, že jste se narodili na dolním východním Manhattanu v roce devatenáct set třicet něco. A že váš táta je krysař. (O nepřítomné matce se nikdy nemluví, až si začnete říkat, že jste asi případ samoplození.) Interiér domu, v němž vyrůstáte, je světle oranžový a rezavě hnědý; za rozbřesku a západu se stíny plouží jako ruce skryté za závěsy – siluety mužů s napomádovanými vlasy shromážděných na nároží, kde v sedmičlenné harmonii zpívají o svých láskách, zatímco kolem si to po kolejích pobrukuje tramvaj. Paní Phillipsová odvedle mlátí plácačkou do deky. Váš otec je staromódní člověk; krysy zabíjí způsobem, který se naučil od svého dědečka. To znamená, že do sklepa postaví malé klece – obvykle je jich nejmíň sedm. V každé kleci je krysa, leží a vydává zvuky připomínající švitoření nebo štěbetání: lak lak lak lak, grrr grrr grrr grrr. Sklep páchne potem; krysy hladoví a zachvacuje je panika. Vydávají tyhle zvuky a pak si všimnete děr v jejich tlapkách a bocích – krysy jsou v kleci samotné a váš otec jim dává zpočátku jen vodu, takže je jasné, že ty díry si vykusují samy, žerou se zaživa. Když jde váš otec do práce, sejde do sklepa, vybere si jednu klec a jejímu obyvateli vydloubne oči. Slepé a vyhladovělé krysy jsou nejlepší na zabití všech ostatních krys, aspoň to otec tvrdí. Hodí tři čtyři klece do kufru auta a jede pryč. Domů se vrací pozdě večer, když už má po práci. Říkám si, že musí vydělávat hodně peněz: dělá pro fabriky a skladiště a oni si ho velmi považují, protože je pečlivý a vždycky po sobě hezky uklidí.

Takže to je táta. Nejčistší ruce, jaké jste kdy v životě viděli. Šťouchne vás zezadu do ledvin nebo vám vlepí želváka zezadu a se smíchem jde dál, zatímco vy se válíte po podlaze. A to samé dělá své přítelkyni, která s vámi bydlí, tedy než jí začne mířit na obličej. Vydrží toho dost, ale tohle ne. Jednoho dne vám nechá pod polštářem vzkaz. Je na něm: Podívej, je mi to líto. Řeknu ti jednu věc: myslím, že si zasloužíš něco lepšího. Opatruj se.

Její odchod vás nijak zvlášť nezasáhne, jen si říkáte, na kom teď budete somrovat lucky striky. Je vám patnáct a jste ještě takové vyjukané dítě. Úsměvy ostatních neopětujete – je vám úplně jasné, že lidi se na vás mohou usmívat a usmívat, a přesto to můžou být pěkní hajzlové. Jednou z prvních věcí, které si pamatujete, je to, že jste opření hlavou o umyvadlo – právě jste si v něm umyli vlasy a musíte si odpočinout, protože když máte mokré vlasy, jsou tak těžké, že nemůžete zvednout hlavu, aniž by se vám prohnul krk. Takže odpočíváte, když vtom se najednou kde nic tu nic objeví ta čistá ruka, obličejem dolů vás zatlačí do umyvadla a drží, dokud neomdlíte. V plicích vás pálí a žár stoupá tím výš, čím víc kašlete, a krysař už je dávno pryč. Šel do práce.

Co s tím má do činění charakter? Asi takhle: vždycky jsem si byla docela jistá, že kdybych musela, klidně bych zvládla někoho zabít. Sebe nebo otce – podle toho, která z těch možností by se jevila praktičtější. Z nenávisti bych nezabíjela, jen pokud by to řešilo nějaký problém. A jen tehdy, až by všechna ostatní řešení selhala. Tohle je něco, co buď v charakteru máte, nebo ne, a jak jsem říkala, vyvine se to poměrně záhy. Můj odraz v zrcadle na mě tu a tam pomalu kývl, ale nikdy neprozradil, co si myslí. Taky to nebylo třeba.

Několik učitelů se mě ptalo, jestli se budu hlásit na vysokou, ale já jim vždycky odpovídala: „Nemůžu si to dovolit.“ Vlastně jsem si byla docela jistá, že krysař by si to dovolit mohl, ale o tohle já nestála a nechtěla jsem se s ním o tom ani bavit. Zmlátil mě, když ho pokousala jedna z krys, co měl v kleci. Zmlátil mě, když jsem vyslovila nějaké slovo tak, že mu přišlo, jako bych se vyvyšovala. (Řekl mi, že rozdíl mezi ním a ostatními je v tom, že ostatní by jen pomysleli na to, že mě kopnou do holeně, kdykoli řeknu nějaké dlouhé slovo, zatímco on se nerozmýšlí a hned to udělá.) Praštil mě, když jsem neucukla před jeho pozdvihnutou rukou, praštil mě, když jsem se přikrčila. Zmlátil mě, když k nám přišel Charlie Vacic a zdvořile se zeptal, zda bych s ním nemohla jít na školní ples. Vzpomínám si, že tehdy mě nezmlátil hned, ale šel na to oklikou, když ke mně přišel s kastrolem a ten mi pustil na nohu. Působilo to skoro jako z grotesky. V ten okamžik mi blesklo hlavou, že kdybych se rozesmála nebo se zeptala: „Už jsi skončil?“, nechal by toho. Jenže jsem se ani zasmát nepokusila, protože jsem se bála, že bych se začala smát příliš brzy nebo příliš pozdě.

Bývaly ale časy, kdy jsem se bála, že mě krysař doopravdy zabije. Například toho rána, kdy mi řekl, že než půjdu do školy, mám rychle seběhnout do sklepa a vyloupat oči několika krysám. ANI MĚ NEHNE, odsekla jsem mu a v duchu se připravovala, že mě zmlátí tak, až uvidím hvězdičky. Jenže on neudělal vůbec nic, jen ukázal na moje šaty a řekl: „Na tohle vydělaly krysy,“ pak ukázal na moje boty a povídá: „Na ty taky vydělaly krysy,“ pak na jídlo na stole: „Na tohle taky…“

Začal je napodobovat: „Grrrr. Lak lak lak,“ a vzápětí se rozesmál.

Nepředvídatelnost jeho pěsti z něj ještě magora nedělala. Ani náhodou. Občas se šíleně ožral, ale nikdy tak, že by nevěděl, co dělá. Chtěl mě vycvičit. K čemu ale, to nevím. A nikdy jsem se to nedozvěděla, protože jsem z domu zdrhla, jen co mi bylo dvacet. Kéž bych tak věděla, proč mi to trvalo tak dlouho. Toho večera mě ani nepraštil. Jen tak seděl ve své klubovce a jako vždycky podřimoval po večeři. Sledovala jsem ho a najednou mi to došlo, prostě mi to došlo. Pospával si tak klidně, na tváři se mu rozprostíral mírný úsměv. Nevěděl, jak prohnilý je. A nikdy se to nedozví, možná ho to ani nikdy nenapadne.

Nohy mě odnesly do mého pokoje, zatímco jsem si to všechno promýšlela. Pak jsem na rozloučenou nakopla matraci. Ani jsem si toho s sebou moc nesbalila, protože jsem nic moc neměla. V tašce jsem měla jednu jedinou důležitou věc: vlajku, kterou mi Charlie Vacic přehodil přes ramena, když jsme kdysi na Herald Square pozorovali ohňostroj ke čtvrtému červenci. Říkal, že mi ji půjčí, ale nikdy ji nechtěl zpátky. Od té doby, co začal chodit na lékařskou fakultu, o něm lidi mluvili, jako kdyby zemřel, ale on byl přitom ten stejný starý Charlie – ze školy mi napsal, zmínil tu vlajku i ten večer. Já mu odpověděla, že mu tu vlajku opatruju. V tašce mi zabírala spoustu místa, ale prostě jsem ji tu krysařovi nemohla nechat.

Hledala jsem klíč od sklepa, ale nenašla jsem ho. Stejně by to asi nebyl nejlepší nápad pustit ty krysy na svobodu po všem tom hladovění.

Třikrát jsem otevřela a zase zavřela vstupní dveře, abych vyzkoušela, jak hluboce krysař spí, a vždycky jsem se snažila, aby zámek zacvakl co nejtišeji. Při třetím pokusu jsem zaslechla, jak se v křesle pohnul a něco zamumlal. Když jsem dveře otevřela počtvrté, už jsem neměla nervy za sebou zavírat a jen jsem se dala na útěk. Před pekařstvím Three Wishes skákaly dvě holky panáka, a když mě uviděly, hned mi uskočily z cesty. Běžela jsem šest nebo sedm bloků, ulice pro mě byla jeden dlouhý roztančený provaz cihel a bicyklových zvonků, klobouků a punčoch, kdy jsem brzdila, jen abych zahnula za roh, když jsem kvůli semaforům nemohla pokračovat přímo. Běžela jsem tak rychle, až jsem se divila, že jsem neztratila lodičky. Městským autobusem, pak metrem na Port Authority. Slovo „nervózní“ můj tehdejší stav prostě a jednoduše vyjádřit nedokáže. Celou cestu autobusem jsem stála, držela se poblíž řidiče, chvíli se ohlížela, pak zas dívala dopředu a srdce mi vířilo sem a tam jako lžíce v horké polívce, ruce jsem měla zabořené hluboko do kapes, aby mě nikdo nemohl chytit za rukáv. Čekala jsem, že se každou chvíli objeví krysař. Byla jsem na to připravená. A věděla, co bych udělala. Kdyby se mě pokusil chytit za loket, kdyby se mě pokusil otočit k sobě čelem, zahrála bych si na drsňáka a vší silou bych mu hlavou trkla do čela. Takhle napružená jsem byla až do Port Authority, kde jsem všechno pustila z hlavy a hlavně se snažila nenechat se ušlapat.

Takový mumraj jsem vážně nečekala. Kdybych měla trochu víc času, stála bych tam úplně nehnutě, zavřela oči, uši si zakryla rukama a čekala bych na příležitost přistoupit k pokladně, aniž by do mě někdo strčil nebo na mě ječel. Lidi se hrnuli do posledního autobusu se vším, co měli – jako kdyby tomu, kdo zůstane na nástupišti po odbití dvanácté, hrozilo, že se promění v tykev. Do autobusu jsem se procpala s velmi důraznou skupinkou sedmi či osmi lidí – patrně to byla jedna rodina – a zase z něj vypadla zamotaná do záhybů pláště nějakého muže, načež jsem doklopýtala k přepážce, abych zjistila, kam že to ten poslední autobus jede. Ve frontě na lístky jsem zahlédla krysaře, byl vyzáblý, vysoký, urputný, před ním už stáli jen čtyři lidi, tak jsem si hned přetáhla límec přes hlavu. Viděla jsem ho, jak vystupuje z taxíku a jde přímo ke mně, na čele se mu napínají žíly a z jeho výrazu je vidět, že to myslí sakra vážně. Otočila jsem se a spatřila ho znovu, tentokrát bušil na sklo autobusu a pokoušel se mě najít mezi cestujícími. No dobře, ve skutečnosti tam nebyl, ale to nezavdávalo důvod ke klidu – bylo by mu to podobné, takhle se tam zčistajasna zjevit, jako doopravdy, chviličku poté, co přestanu dávat pozor. Než jsem dorazila k přepážce, viděla jsem ho snad dvacetkrát, blížil se ke mně z různých úhlů. A když jsem se k přepážce konečně dostala, chlápek za ní mi oznámil, že pro ten den už zavírají.

„A kdy znovu otvíráte?“

„V šest ráno.“

„Ale já potřebuju odjet ještě dneska večer.“

Byl to prostě kretén.

„Kretén“ není slovo, které bych používala často a snadno. Neříkám o lidech běžně, že jsou kreténi. Ale tenhle chlap byl fakt extra případ. Já tam stála, koukala na něj přes sklo a ze samého zoufalství mi tekly slzy. A on si tam jen tak seděl a pohrával si s knírkem, jako by to bylo nějaké hašteřivé zvířátko. Nakonec mi prodal lístek pět minut před odjezdem autobusu, a to jen proto, že jsem mu strčila pět dolarů navíc. Jak si ty peníze bral, vzedmula se ve mně vlna sarkasmu, ale dávala jsem si pozor, až budu mít lístek v ruce. Teprve potom jsem utrousila: „Vy jste ale hrdina.“ Koupila jsem si lístek na konečnou, protože jsem se chtěla dostat co nejdál – na lístku stálo, že konečná je Flax Hill, což jsem nikdy neslyšela.

„Flax Hill? Kde to prosím vás je?“

„V Nové Anglii,“ odpověděl můj hrdina. „A ten autobus vám ujede.“

„Kde v Nové Anglii? Chci říct… v jakém státě? Ve Vermontu… nebo kde?“

Prohlížel si mě přivřenýma očima a hledal nerv, tlustý, šťavnatý nerv, na který se chtěl dostat. „Nebo kde.“

Zatáhl roletu a já se dala do běhu. V autobuse byla jen dvě volná místa – jedno vedle postaršího pána, jedno vedle barevné paní, která pospávala s hlavou na okně. Muž páchl močí, tak jsem si sedla k ženě, ta otevřela oči, zeptala se mě, jestli má vstát, přikývla a znovu usnula, když jsem odpověděla, že ne. Vypadala prostě utahaně.

Přes uličku začalo plakat dítě, matka s ním pohupovala na kolenou; pokoušela se ho uklidnit a přivést k dobrému chování. Jenže vřískot pokračoval dál a dál, předvěký, skoro až radostný – jako že ten protest je spravedlivý. Nedokázala jsem odhadnout, jakého pohlaví dítě je; jisté bylo jen to, že je skoro plešaté a doběla rozvzteklené. Dítěti se nelíbila deka, chrastítko, klín, na kterém sedělo, ba ani svět jako takový… nastal čas dožadovat se kvality. To pokračovalo, dokud se matka, dosud zírající do prázdna, najednou neprobrala, nezpražila potomka zvlášť děsivým pohledem a nepřidala následující informaci: „Takhle se teda dítě nechová.“ To mimino očividně vyvedlo z rovnováhy, takže několikrát zaškytalo a pak zmlklo.

Talisman v podobě lístku jsem držela mezi dlaněmi, dokud autobus nevyjel z nádraží, i když jsem v hloubi duše věděla, že krysař neměl sebemenší šanci vypátrat, kde jsem. Vůbec by ho nenapadlo, že se vydám do jiného státu. Možná mě ale zas tak usilovně hledat nebude. Třeba jen pokrčí rameny a řekne si: No, tak teď budu platit už jen za potraviny. (Ve skutečnosti je mi jasné, že zuřil jak blázen – úplně ho slyším, jak řve: „Já jsem KRYSAŘ. Mně žádná chudinka utíkat nebude, i kdyby to byla moje dcera!“) Snaž se nepředstavovat si jeho tvář – Flax Hill, Flax Hill. Takové jméno, to určitě jedu někam na venkov. Měsíček, seno, přežvykující kravky, které na sebe pomalu konverzačním tónem bučí. O tomhle scénáři jsem měla své pochybnosti. Ale šla jsem do toho. Musela jsem.

Jako polštář mi taška posloužila docela dobře. Poslouchala jsem bubnování kol autobusu o silnici, uvědomila si, že útěk z domova je vlastně hrozně lehký, jakmile se pro něj rozhodnete, a vzápětí jsem usnula, ruce i nohy pečlivě poskládané tak, abych se nedotýkala sousedky.

Pátý román Helen Oyeyemi je dosavadním vrcholem autorčiny tvorby. Obsahuje vše, co se stalo pro autorku charakteristické a co jí vyneslo zařazení na prestižní seznam nejlepších mladých prozaiků, který zveřejňuje vlivný britský časopis Granta. Práce s pohádkami, mýty, kulturními odkazy, neustálé prostupování skutečnosti a fikce i náhlé zvraty, to vše najdeme v příběhu dívky jménem Boy. Ta vyrůstá bez matky v rodině krysaře, který na rozdíl od mytického krysaře z německé legendy lidi nepřitahuje, ale odpuzuje. I Boy od něj prchá a protlouká se Amerikou padesátých let, až nakonec skončí v náručí vdovce, jenž je otcem dívky jménem Snow. Oyeyemi na tomto trojúhelníkovém půdorysu rozehrává pro ni typickou hru, kdy nic není tím, čím se zdá být a kdy čtenáře čeká na každém rohu překvapení.

Helen Oyeyemi patří navzdory svému mládí mezi nejuznávanější současné britské prozaičky. Je autorkou pěti románů, z nichž první napsala ještě na střední škole a během studií politologie v Cambridge slavila úspěch se dvěma hrami, které posléze vyšly knižně. Již od prvního románu The Icarus Girl její tvorbu charakterizuje zájem o legendy, mýty a fantastickou imaginaci. Druhý román The Opposite House (Protější dům, 2007) je silně inspirován kubánskou mytologií, následující dílo White is for Witching (Bílá je barva čarodějnic, 2009) skládá hold Edgaru Allanu Poeovi (za tento román získala autorka Cenu Somerseta Maughama). V roce 2011 vydala román Mr Fox (Pan Fox) a o tři roky později svou kriticky patrně nejúspěšnější knihu Dívka jménem Boy. Helen Oyeyemi žije v Praze.

Vydalo Argo v edici AAA, 272 stran, doporučená cena 298 Kč. Přeložil Ladislav Nagy.

Tisková zpráva

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]