Příběh téměř pohádkový

„Vypravuj, co ti povídala maminka.“ Díval se na mě zaskočen. „Většinou pohádky.“ „Vypravuj pohádku.“ Bylo to jako v dálce (jako všechno, co mi kdy řekl), dotýkalo se to současnosti jen na magickém předělu, kde všechny světy splývaly v jeden. Dospělý muž vyprávěl pohádku dospělé ženě, v noci před jejich sňatkem u kachlových kamen pod petrolejkou, ve vůni bylinného čaje. Příběh, který jsem předtím nikdy neslyšela, byl prostý.

Dovolila jsem si začít přímo citací z knihy Květy Legátové, protože si myslím, že právě výše zmíněný úryvek je určující pro vývoj celého dalšího děje. Spisovatelka Květa Legátová zaznamenala obrovský úspěch svými dvěma knihami Želary a Jozova Hanule. Její příběhy se dočkaly své filmové a v roce 2012 rovněž divadelní podoby. Divadelní adaptace, kterou můžete zhlédnout v Divadle Rokoko, se velmi zručně ujala Věra Mašková.

Inscenaci Želary, jejíž režie se ujal Pavel Khek, radím navštívit ideálně po přečtení knižních předloh. Ač bylo s literárním skvostem zacházeno velmi chápavě a něžně, budete se, předem poučeni, mnohem lépe orientovat v událostech hry.

Ocitáme se v období 2. světové války, kdy je, navenek neohrožená, lékařka Eliška donucena utéct před nacistickým pronásledováním do zapadlé horské vesnice Želary. Její kolega totiž využije toho, že v nemocnici právě ošetřují Jozu, mlčenlivého obyvatele ze Želar. Jelikož je Joza prostý, hodný a dobromyslný muž, souhlasí i s tím, že cizí dámu pojme za svou choť. A tak se Eliška díky novým dokladům rázem stává Hanou, Jozovou Hanulí, jak jí sousedé začnou přezdívat.

Příběh nás vede počátky opatrného vztahu Jozy a Hanule, následně jejich pučící láskou. Mimoto se seznámíme s barvitou společností obyvatel vesnice, jejichž osudy jsou s Jozou nerozlučně spjaty. Želary, jejich obyvatelé a ochránci domácké pohody vám dozajista učarují. Je úžasné sledovat, jak postupně přijmou Hanu/Elišku mezi sebe, a divák si může být jist, že už by ji nikomu nedali.

Chválit jednotlivé představitele by zabralo několik stran, protože jsou všichni skvělí. Proto si dovolím vyzdvihnout jen několik z nich. Ústřední dvojice v podání Evellyn Pacolákové a Vasila Fridricha tak dokonale souzní, že byste jim snad uvěřili, že k sobě opravdu patří. Lucka Jitky Smutné je bodrou a všeobjímající bylinkářkou, k níž byste se vůbec nebáli zajít pro čaj nebo jiné léčivé býlí. Lékař v podání Oldřicha Víznera, zjevně utápějící nějaké tajemství v alkoholu, vás doslova chytí za srdce. S chutí sledujete jeho smutek i sžíravý cynismus. Diana Šoltýsová dala své Julišce něžnost a jemnost. Juliška, vášnivě a cele milující svého žárlivého manžela, proplouvá příběhem jako stále přítomná a vševědoucí. Je možné, že si jí bez upozornění pořádně nevšimnete a to by byla věčná škoda. To, jak Šoltýsová dokáže přejít od šťastné euforie k totálnímu zoufalství a zpět, je totiž úžasné.

Dále stojí za zmínku krásná, funkční, a přesto malinko děsivá scéna Michala Syrového a nádherně jednoduché i úžasné dobové kostýmy Agnieszky Páté – Oldak.

Připravte se na poklidnou i zběsilou jízdu válečnými roky, otevřete duši i srdce velké lásce, jednoduše… vítejte v Želarech!

ŽELARY, Květa Legátová
Hrají: Evellyn Pacoláková, Vasil Fridrich, Jitka Smutná, Oldřich Vízner, Veronika Janků, Viktor Dvořák, Jaromír Nosek, Lukáš Jurek, Diana Šoltýsová, Ivan Koreček, Tomáš Novotný, Veronika Koudelková, Matyáš Valenta, Eliška Slámová/Antonie Bystroňová, Luděk Blažek, Antonín Šebesta, David Tůma
Kostýmy: Agnieszka Pátá – Oldak
Scéna: Michal Syrový
Režie: Pavel Khek
Městská divadla pražská, divadlo Rokoko
www.mestskadivadlaprazska.cz

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]