Olbram Zoubek: Svobodný se cítím stále

Již za šest dní končí největší retrospektivní výstava sochaře Olbrama Zoubka. Již jen šest dní bude v Jízdárně Pražského hradu k vidění na 300 soch reprezentujících sedm desetiletí tvorby výjimečného umělce. Nejstarší exponát – soška Harmonikáře – je z roku 1943. Nechybí ani Jan Palach (1969), Múza (1977), Ifigenie (1986), Občan…  Nejmladší vystavovanou sochou je Zaslíbená z roku 2013, která vás přivítá hned na začátku expozice.

Kdysi někdo řekl, že umění, které je třeba vysvětlovat, není uměním. Sochy Olbrama Zoubka vysvětlivky nepotřebují, přesto fascinují všechny generace. Stejně jako promlouvají mezi sebou, promlouvají i ke každému, kdo kolem nich prochází. Je v nich síla i lehkost, klid i energie. Poprvé jsem sochy Olbrama Zoubka spatřila asi před dvaceti lety na nádvoří jednoho zámku. Snad mi prominete, že zámek ani další okolnosti si už nepamatuji, ale ty dvě sochy mám před očima stále. Dílo Olbrama Zoubka známe všichni, nicméně – jaký je jako člověk?

Vypadáte výborně, jak to děláte? 
Asi proto, že mám dobrou náladu.

Kdy jste se naposledy zamiloval?
Jsem stále zamilovaný.

Co vás baví?
Práce a spaní. Nejspokojenější bývám, když během dne stihnu obojí.

Posloucháte hudbu? Pouštíte si ji při práci, nebo máte raději ticho?
Poslouchám vážnou hudbu na koncertech, při práci mám raději ticho. Hudba je pro mě ale důležitá, protože se těžko pohybuji a návštěvy jiných kulturních akcí jsou tím pádem omezené. S manželkou Marií ale pravidelně navštěvujeme hudební festival v Litomyšli, která se vedle Prahy stala naším druhým domovem. A chodíme i do Rudolfina, kam se  dostanu taxíkem a dále výtahem. Mám abonentky do 4. řady a hudby si velmi užívám. Mimořádně silný zážitek jsme měli třeba z koncertu Antonína Dvořáka, zejména již tak známé, a přesto znovu působící symfonie „Z Nového světa“. Celý sál aplaudoval vestoje.

Jaké je vaše nejoblíbenější jídlo?
Bramborové knedlíky. Sám ale nevařím, tenhle druh umění nechávám na jiných.

Jaký úsek českých dějin považujete za nejzásadnější pro národ a jaký pro vás?
Pokud jde o české dějiny, uvedl bych dobu Rudolfa II. – štědřejšího mecenáše kultury i vědy by u nás těžko pohledal. Umění zažívalo za jeho panování zlaté časy a vznikly tu i velké umělecké sbírky. Pro sebe považuji za nejzásadnější tu dobu, kterou právě prožívám.

Jaký je váš názor na společnost, můžete porovnat třeba dnešní třicátníky se sebou ve stejném věku?
Myslím, že společnost je v zásadě stále stejná a i ti třicátníci jsou si podobní.

Kdy jste se cítil nejvíc svobodný a nejvíc nesvobodný? Mám na mysli spíš vnitřní svobodu…
Jsem toho názoru, že vnitřní svoboda nezávisí na vnějších okolnostech. Svobodný se cítím stále.

Co považujete za svůj největší úspěch? Nejen v sochařství…
Že jsem nepodlehl komunismu.

Co Olbram Zoubek a dnešní informační technologie?
Míjíme se!

Máte mezi svými výtvory nějakou „srdeční záležitost“?  Sochu, se kterou byste se nerad loučil?
Ano. Mám rád třeba Ifigenii, ženu se zlatými vlasy, inspirovanou slavným dramatem, které uvádělo kdysi Divadlo Na zábradlí. Myslím, že ta se mi povedla. Ifigenie zdobila kdysi kancelář prezidenta Václava Havla a i na mé výstavě v Jízdárně Pražského je to jedna z ústředních soch celé expozice.

Co byste vzkázal dnešním začínajícím sochařům?
Ctěte řemeslo.

Soňa Rivera

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]