Jste šťastní ve svém životě? A jak to vidí Barbora Šťastná?

Navzdory tomu, že je podzim barevný, na mne v tomto ročním období začínají pomalu padat takové ty smutky z kratších dnů, blížící se zimy a nárůstu tmy.  V těchto chvílích je potřeba něco, co vám pozvedne náladu. Všechno samozřejmě nelze řešit čokoládou a skleničkou vína. Naštěstí se technik na zlepšování nálady najde více. Někdo zajde do přírody, či si pustí komedii z DVD, já jsem narazila na opravdu povedenou knížku už s ironickým nadpisem. Příjmení autorky se promítlo do jejího názvu. Barbora Šťastná sepsala Šťastnou knihu.

A tekly mi slzy po tvářích. Od smíchu. Barbora popisuje v uzavřených kapitolách běžné životní situace, ve kterých se většina z nás najde. Podtitul by mohl s klidným svědomím znít „…aneb O tom, jak milujeme náš ne-šťastný život.“

Když se na svůj život dívám z nadhledu, jako na celek, líbí se mi. Čistě teoreticky se pokládám za velmi, velmi šťastného člověka. Splnilo se mi skoro všechno, co jsem si v životě přála. Dobrá, něco ne: pracovat u horské služby, vstupovat v dětské lední revue, mít koně nebo aspoň morče, vzít si za manžela avantgardního malíře a bydlet s ním v chudé garsonce v podkroví. Takže jinak: splnilo se mi všechno, co dnes pokládám za důležité. Mám ráda svého muže. Mám dvě úžasné děti. Líbí se mi náš domov a moje práce mě baví. Mám všechno, co potřebuju k štěstí. A přesto jsem se toho podvečera ocitla na tramvajové zastávce s igelitkou zařízlou do prstů a s výrazem, že svůj život nenávidím. (Mimochodem, tenhle můj pocit asi sdílí poměrně dost Čechů. Podle Světové zprávy o štěstí, kterou loni zveřejnila OSN, jsme sice na slušném 38. místě na světě co do celkové životní spokojenosti, ale když měli Češi odpovědět na otázku „Jak šťastní jste se cítili včera“, skončili na 135. místě. Za námi byly už jen některé postsovětské republiky, Bulharsko, Rumunsko, Kongo a Togo. Zdá se, že bez ohledu na to, jak se máme dobře, se právě teď cítíme dost mizerně.)

Nechci být šťastná jenom ve chvíli, kdy rozsvěcuju vánoční stromeček, nebo když jedem na dovolenou. Nechci se k výjimečným šťastným okamžikům brodit permanentním bahnem naštvanosti, říkala jsem si.

Ale taky jsem věděla, že na svém životě nechci nic zásadního měnit. Nechci se přestěhovat, rozvést, změnit práci, nechci jet hledat samu sebe do indického ášramu, zachraňovat svět nebo si založit biofarmu na Šumavě. Chtěla bych, aby můj život zůstal takový, jaký je, jenom bych ho chtěla mít tak nějak víc ráda. Naučit se obyčejné okamžiky všedního dne prožívat, a ne je chtít mít už za sebou.“ (9)

A sotva se dozvíte o tom, jak Barbora Šťastná je šťastná, i když se místy šťastná necítí, zaplujete do každodenností, se kterými se lopotíte samy, a budete mít pocit, že Barbora je něco jako vaše druhé já, jako vaše kamarádka z práce, sousedka z patra.

Systematický (ne)pořádek

Taky doma uklízím někdy jak šílená, strhám se jako pes, ale výsledek není takový, jaký bych si představovala. Paradoxně v mém soukromém prostoru, skříních a šuplatech, je největší nepořádek, zatímco u ostatních si dávám takovou péči. Přesto výsledek není oceněn: někdy i zcela přehlédnut. A o stavu své kabelky bychom si s Barborou mohly dlouho vyprávět. Když zazvoní mobil, je v ní prostě nedohledatelný.

„Úplně nejhrozivější situace ale nastává ve chvíli, kdy mi na dně tašky, – nejlépe na nějakém veřejném, hustě zalidněném místě – začne zvonit telefon. Nejdřív ho začnu zběsile lovit, ale nakonec mi nezbývá než všechny ty staré účtenky, obaly od žvýkaček, kartičky pojištěnce, zmuchlané vizitky a umaštěnou krabičku od oběda vysypat na denní světlo, a vystavit se tak veřejnému opovržení. Nemluvě o tom, že telefon mezitím zvonit přestane.“

Ještě by klidně Barbora mohla dodat, jaképak poklady se najdou v kabelce, roky odložené ve skříni. On ten bonbon, co dítě dostane při besídce a odloží k mamince do bezpečí (přičemž se na něj hned zapomene), se zatím za roky nějak rozpije a vcucne do vnitřní látky kabelky, kterou odporně obarví. Na něj se nalepí další zapomenuté kousky: procvaklé jízdenky, vizitky kdo ví koho, prošlé vstupenky a tak dále, v kabelce, o níž jste si myslely, že musí být prázdná, když už ji přece roky nepoužíváte.

Barbora žije tak jako většina žen: ráno vypravit děti do škol, sebe dopravit do práce, odpoledne po nákupech, večer dětem přečíst pohádku a usnout s nimi v posteli, aby se pak pomačkaná probudila, přesunula do obýváku, zírala na televizi s tím, že teď už konečně musí něco udělat, ale je otázka, jak hodně se k té činnosti (třeba právě psaní této knihy) přemluví.

Čtenářka středem pozornosti

Četla jsem Šťastnou knihu ve vstupní hale základní umělecké školy, kde jsem čekala na dceru. Navzdory tomu, že se snažíme vždy vyrazit včas, ono to nikdy nejde dokonale. Sotva všechno zabalím, zjistíme na chodníku, že je vlastně chladněji a musím nahoru do patra pro deku, o které jsem si myslela, že ji celou dobu mám ve spodním koši kočáru. Sotva jsem opět o dvě patra níž, jedno dítě zachumlané, druhé mrzuté, abychom už vyrazily, do cesty mohou vstoupit i další okolnosti: to starší si nevzalo svetr pod bundu nebo vyrazilo v letních botkách.

Když jsem tedy uhnaná a upocená seděla v hale, mladší chrněl v golfkách a starší o tři patra výš hrála na housle, a já si četla ty řádky stejně uhnané ne-šťastné ženy, své emoce z knihy jsem vyjadřovala na prostředí, kde jsem se nacházela, řekněme dost emotivně. Prostě jsem každou chvíli vyprskla smíchy, což ostatní čekající maminky a babičky často vytrhlo z jejich klimbání. Měla jsem takovou radost, že v tom nejsem sama 😉

S Barborou se tedy dozvíte, že určitě by byla šťastnější, kdyby nebyla takový bordelář. Jak je to vlastně se štěstím s dětmi, když po nich tak toužíme, a pak jsme jen uhoněné a vyčerpané. Jak se má na misce vah spánek a sex. Co ke štěstí dodá alkohol. Proč máme narvané skříně oblečením, které nakonec nenosíme. O tom, že v životě nás trápí spousta věcí, většina se z nich však nikdy nestala. A jak je to s domácí konverzací („Můj muž na mě promluví i dvakrát za večer – Když mám štěstí“ 😉  ) Ale vždyť provdáním za něho ten přídomek Šťastná Barbora vlastně získala!

Moje maminka hodnotila chlapce, které jsem si přivedla domů, podle jednoho jediného nejdůležitějšího kritéria: výšky. Když dotyčný v jejich očích neobstál (a to bylo hodně těžké, protože za srovnávací vzorek považovala svého otce, svého druhého manžela a mého bratra, kteří všichni měří něco ke dvěma metrům), usmívala se na něj, konverzovala s ním, ale sotva si šel odskočit, naklonila se ke mně a pohoršeně zašeptala: „Je malej!“ Výška pod sto osmdesát centimetrů byla v jejích očích něco jako charakterová vada, se kterou by měl onen hoch rychle něco udělat.
…
Když jsem pak svého budoucího muže poprvé uviděla naživo, měla jsem jasno. Nevypadal jako Mick Jagger, ale jiskra přeskočila okamžitě. Viděla jsem v něm mlčenlivého hrdinu, který vždycky bez řečí udělá tu správnou věc.
…
V průběhu následujících let jsem ovšem zjistila, že mlčenliví hrdinové mají jednu zásadní chybu: Jsou mlčenliví.
Pořád.
I doma.
Nevím, co jsem si představovala, asi jsem si myslela, že Old Shatterhand – poté co mlčky postřílí všechny padouchy na Stříbrném jezeře – přijde domů, otevře si s manželkou Nšoči lahev vína a povídá si s ní až do půlnoci. (143-145)

Většina lidí si o sobě myslí…

Život prochází paradoxy, které ve své podstatě paradoxy nejsou. Může za to náš pokřivený pohled na věc. Na to, že realita se míjí s naším očekáváním, i když chyba je vlastně právě v tom očekávání. Tím můžeme nabýt pocitu, že něco s námi asi není v pořádku. Většina lidí si totiž o sobě myslí, že nejsou jako většina lidí. Máme v sobě vytvořenou, zakořeněnou představu, jak by to mělo vypadat. Jak to jistě vypadá ve většině slušných domácností a u nás ne.

Například drtivá většina mých přátel žije v přesvědčení, že oni jediní mají doma permanentní bordel, zatímco ostatní mají uklizeno. (Ale když čekají návštěvu, tak samozřejmě také uklízejí, čímž tenhle mýtus udržují při životě.)
Většina lidí si taky myslí, že…
… oni jediný svým dětem tolerují nejobludnější prohřešky a ječí na ně v nesprávnou chvíli, zatímco většina lidí vychovává své děti řádně a důsledně.
… jsou citlivější a zranitelnější než většina lidí a že ostatní o sobě tolik nepochybují.
… jsou jediní, kdo nemá v životě žádný systém a propadá kvůli tomu záchvatům paniky. (185)

Ono najít ten správný záchytný bod, aby si člověk uvědomil, že vlastně je šťastný, je někdy složité. Čas se totiž pohybuje dopředu, my s ním, a tím se vytvářejí nové a aktualizují staré prožitky a jejich vnímání. Dá se naškatulkovat, v jakém věku jsme nejšťastnější? Autorka uvádí, že v pěti, v sedmnácti, ve dvaceti, v šestatřiceti, v padesáti a v pětaosmdesáti. Proč? Ale tak si tu knížku taky přečtete. 😉

Barbora Šťastná, Šťastná kniha. Nakladatelství Motto 2013.

 MB