Dům číslo 6 – příběh ztroskotanců
Na dům číslo 6 v ulici U Trati snad všichni zapomněli. Kdysi byl chloubou prosperujícího podniku i české architektury, stál v sousedství dvou takových „kamarádů“, pyšnil se svým moderním zjevem v bruselském stylu. Dnes je a není za plotem někdejší prosperující fabriky. Nikdo se nezajímá o něj a ani o lidi, co v něm přežívají. Dům jenom chátrá a jeho opuštěnost všemi se odráží v osudech jeho obyvatel. Pak přijde nadšený mladík Martin Prchal, který chce zkáze domu zabránit, nechce se stěhovat z bytu, který zdědil po babičce, chce ho odkoupit od města s tím, že dům bude součástí nového obchodního a bytového centra, které na ploše někdejší fabriky má vzniknout. Developerská firma není proti, město souhlasí, nesouhlasí jeho sousedi. Oni netouží zůstat zde, chtějí jinam, do lepšího…
Uprostřed největší fabriky stálo několik třípatrových domů. Vylouply se z prachu mezi továrními budovami jako Pompeje. Z oken jejich obyvatelé dohlédli do blízké koksovny a kousek od ní vedly koleje, po kterých jezdila vlečka s uhlím. Všechno kolem tepalo a fungovalo spolehlivě jako hodinový strojek. Vozíky vrzaly, skřípaly, bouchaly a klepaly, ale nikdo je nevnímal. Zvuky se rozpustily v bubnování deště do okapových říms. A pak jednoho dne všechno utichlo. Obrovský rozpohybovaný stroj se zastavil a dočista znehybněl. (strana 9)
Lepší chvíle za starých časů domu číslo šest zná ze současných nájemníků jen vdova Vranovská. je to opuštěná stará paní, která nemá nikoho, kromě své vnučky. S rodinou vlastního syna se rozkmotřila, neboť se oženil proti její vůli. Ostatní nájemníci sem přibyli později. Dům číslo 6 se stal jejich posledním útočištěm. Snaží se tu vytvořit domov, zapomenuti lidmi i úřady, jako kdyby žili na ostrově, sami pro sebe. Jsou vězni prostředí, ve kterém žijí, zdá se, že nevnímají zákony okolního světa. Všichni do jednoho chtějí odsud vypadnout, proto vítají demolici objektu, nechtějí slyšet varování Martina, který jim vysvětluje, že od města sice byty dostanou, ale určitě ne v místě, o jakých sní. Jenže mladý muž má silného soupeře – skrblíka a manipulátora Štecha.
Najednou Martin Prchal zmizí, vyšetřování se vleče, až je odloženo. Už jen mladíkova matka chce vědět, co se stalo a stále se ptá, zda kriminalisté k něčemu dospěli. Obyvatelé domu U Trati však mlčí, něco skrývají, drží basu stůj co stůj… Případu se po několika měsících ujímá mladý vyšetřovatel Adam Vejnar. Právě řeší problém s bydlením po rozchodu s partnerkou. Na nějaký čas se tedy nastěhuje do jednoho z volných bytů domu v ulici U Trati – doufá, že rozváže nájemníkům domu jako jejich soused jazyky…
Nela Rywiková zasadila svou novelu s detektivní zápletkou Dům číslo 6 na periferie města – odhaluje smutný život ztroskotanců a všemi opuštěných. Dokládá jak vize, naděje a touhy dokáže zničit prostředí, ve kterém člověk žije, Jak lhostejnost okolí dovede člověka k lhostejnosti k sobě samému.
Osou příběhu je sice vyšetřování záhadného zmizení mladého muže, ale na ni autorka navázala jako korálky na vlasec osudy jednotlivých obyvatel domu, kteří by se možná mohli zachránit se svým obydlím, pokud by se stalo součástí revitalizace fabriky, jenže oni chtějí jinam, pryč, daleko, na lepší místo, kde se, jak věří, právě stanou lepšími. Očekávají snadné řešení, řešení, které jim bude darováno, o které se nebudou muset zasloužit vlastními silami: dům se zbourá a my dostaneme byty někde, kde je to lepší – to je jejich přesvědčení, to je jejich právo. Kdo by chtěl toto právo ohrozit, musí z kola ven. Jednotlivé příběhy lidí, na které se zapomnělo, kteří jsou zdánlivě odsunuti z lidské smečky, jsou smutné, bolestné a tragické. Ukazují, jak lehce se člověk nechá pohltit svým okolím, jak lehce se může člověk stát zločincem.
Autorka píše velmi působivě, čtivě a nevyžívá se v složitých jazykových konstrukcích. Dokáže odhalit podstatu věci, barvitě vykresluje různé typy charakterů. Tu a tam příběh zakolísá, čtenář znejistí, zda je v přítomnosti, či minulosti, nicméně dobere se konečnému obrazu příběhu o lidech, kteří ztratili víru v sebe, kteří už nemají co dát, vlastně ani nechtějí, jsou přesvědčeni, že za život v domě uprostřed fabriky si zaslouží lepší místo na světě. Silné emoce umocňuje užití ostravského slangu v přímé řeči. Autorka své město zná dokonale a zná i jazyk jeho lidí. Působivá novela sice občas škobrtne a zakolísá v jednotlivých příbězích. Celek ale tvoří celkem působivý obraz, jen jeho detaily si musí objevit či dokreslit čtenář sám.
Nela Rywiková (nar. 1979) pochází z Ostravy, po studiu konzervátorství a restaurátorství na brněnské Vyšší odborné škole uměleckých řemesel se usadila v Brně. Pět let pracovala jako restaurátorka a konzervátorka v Ústavu archeologické památkové péče, působila také jako pedagog na VOŠUŘ, poté odešla pracovat do vydavatelství jako produkční. Ve volném čase se věnuje grafice, psaní a chození po evropských pohořích. V současné době žije a pracuje v Ostravě, kde momentálně píše povídkovou knihu o lidech z Beskydska. Dům číslo 6 je její první knihou.
Název: Dům číslo 6
Autor: Nela Rywiková
Vydalo nakladatelství: Host, 2013
Jana Semelková
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]