
Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho v Hradci Králové. Bude lepší než s Bolkem Polívkou?
„Surrealistická crazy-komedie, ze které zůstane rozum stát – a pak si sedne. Tedy pokud budou volné přístavky. Kdo viděl legendární inscenaci Činoherního klubu s Boleslavem Polívkou, Ninou Divíškovou a spol., ten jistě ocení naši odvahu… Ale úderka Zapletal-Tomicová-Novotný-Zavičár-Malý je snad zárukou, že kůži neprodáme bez poťouchlého boje! Jak pravil španělský náfuka Dalí: „Rozdíl mezi mnou a surrealisty je ten, že já jsem surrealista.“ Dr. Burke je takový Don Quijote dneška a kolega Tichý jeho oddaný Sancho Panza. Dr. Burke je lidumil-amatér, ovšem bezmála i masový vrah. A troglodytní Svatava se touží provdati za chodského nápadníka Václava Václava, což je ukázkový Vidlák Vidlák. Její matka, vdova Outěchová, si každé ráno uklohní dva šedavé culíčky a upeče kontejner buchet. Když se důchodce Burke dozví o labutí písni svého podnájmu, propukne nevýslovná řež! Ale nebojte se, celé je to dojemně zbabrané a trapné, Smočkova šťavnatá čeština cáká všude kolem, radují se všichni – ano, i sýkorka Máňa, špekolizka! Vítejte v hradeckém Burketheatru!!!“
Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho je pro mě hra zásadní. Skoro mám pocit, že díky ní jsem u divadla. Je to moje nejoblíbenější česká hra. Má svůj surrealistický humor, svou údernost, svou neskutečnou vtipnost a zároveň smutek, existenciální pocit.
Postavy této hry jsou čirými zoufalci… Burke je kouzelný. Člověk na vysoké škole na humanitních oborech viděl spoustu nepraktických intelektuálů, kteří se chápali života nesměle a neobratně a neměli velké úspěchy u žen. A to víc si žili ve svém vnitřním světě… Dříve se dalo žít v rytířských románech, dnes se, podobně jako moji oblíbení hrdinové v Teorii velkého třesku, můžete kdykoliv stát Batmanem nebo Spidermanem. To je krásné. Tihleti nerdi a geekové, vědecké mozky a intelektuálové, jimž jde vždycky nakonec o to sbalit holku. A když se to nedaří, tak žijí ve svém světě hrdinů s nadoblačnými schopnostmi, kteří mají nejen žen kolik potřebují, ale ještě k tomu zachrání svět. A opodstatní smysl svého života…
Sbíral jsem dlouho odvahu. Protože nejde o to, udělat repliku notoricky známé inscenace z Činoherního klubu. Teprve teď, když se člověk cítí jako rada Vacátko (protože ta „mord parta“ která je v Klicperově divadle je opravdu sehraná a silná), tak se může odvážit dělat tento text, pojmout ho po svém a svéhlavě. A se souhlasem Ladislava Smočka, což pro mě byla klíčová věc. Rozhodl jsme se text „nafouknout„ a rozložit do dvou polovin. Protože už se známe – Jiří Zapletal, Pavla Tomicová, Lubor Novotný, Míra Zavičár a Ondra Malý jsou totiž komici vskutku explozivní…,“ říká režisér David Drábek.
Markéta Bidlasová, jež má v této inscenaci na starosti dramaturgii, dodává: Inscenovat Podivného odpoledne dr. Zvonka Burkeho je ošemetný problém. Inscenační tradice je totiž daná jednou jedinou neuvěřitelně dlouho hranou inscenací Činoherního klubu v režii autora. Podivné odpoledne hrála i mnohá jiná divadla, a určitě úspěšně, ale nevím o tom, že by se některá jiná inscenace vyloupla ze stínu té „mateřské“. Možná že Bolek Polívka ve svém absolventském představení na JAMU zahrál Burkeho srovnatelně geniálně, jak ho v Činoherním klubu hrál Vladimír Pucholt. Ale těžko říci, já brněnskou inscenaci neviděla. Navíc ona ta nejproslulejší pražská inscenace tuhle druhou slavnou v podstatě „spolkla“, vzhledem k tomu, že Polívka po Pucholtovi posléze roli Burkeho v Činoherním klubu převzal. Já jsem krom oné „mateřské“ verze viděla hrát Burkeho pouze amatéry a ti se velmi snažili převzít vše dobré a prověřené z oné verze z Činoherního klubu, což na mně tedy působilo poněkud „mrtvolně“.
Inscenace Činoherního klubu je, myslím, nicméně věhlasná zcela oprávněně. Jedinečná hra, výborně zrežírovaná, hraná skvělými herci… Jenže to ne vždy zaručí obdobný úspěch. Domnívám se, že za tím úspěchem je navíc také jedinečný pohled na svět, který tato hra má. Pohled prostě úplně nový, nečekaný, šokující – a takový je do značné míry pořád. To není jen úžasná legrace, to je něco víc. Je to drasticky komické, existenciální, zoufalé, ubohé, převrací to řád, boří iluze. Stáří není moudré a ušlechtilé, láska není romantická, domov není bezpečný a buchty pečené dobrotivou „zlatou“ rukou nejsou k žrádlu.
Naše inscenace je formálně sice možná radikální, ale myslím, že co se výkladu hry týče, smysl hry nijak nepřevrací. Burke je opět osamělý, ve svou ušlechtilost a výjimečnost věřící starý panic, žijící převážně ve své hlavě a svých fantaziích, a opět se sráží s ostatními postavami a realitou s všeobecně devastujícími účinky. Téma infantility a ousiderovství u všech postav, které akcentujeme (všichni v našem Podivném odpoledni jsou jaksi ztraceni v dětství), je v textu zřetelně přítomno. Velký posun ovšem nastává díky Davidově přístupu ke zkoušení, kdy podporuje a vede herce k improvizaci pohybové a částečně i slovní. Rozvíjí a rozkošaťuje některá místa, rozvíjí „úlety“, ctí směr, avšak vnáší do hry sebe, své vidění, svůj humor, otisky své doby „iniciační“ a běsy své doby aktuální… To by samozřejmě nebylo možné bez laskavého autora souhlasu…
Pietní kopii skvělého a stále hraného představení dělat nelze, podnikli jsme tedy experiment hledání Burkeho tady a teď. Při první čtené zkoušce jsem četla moudrou charakteristiku, že Podivné odpoledne je psychologická crazy komedie. Písmena ve slově CRAZY se nám jaksi značně zvětšují a zvětšují a zvětšují… Zlý sen každého optometra… Ale zase nepotřebujete brýle…“
Ladislav Smoček, Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho
Režie: David Drábek
Dramaturgie: Markéta Bidlasová
Scéna: Jan Štěpánek – Kostýmy: Simona Rybáková
Hudba: Darek Král
Pohybová spolupráce: Henrieta Hornáčková
Osoby a obsazení:
SVATAVA Pavla Tomicová
OUTĚCHOVÁ Lubor Novotný
BURKE Jiří Zapletal
TICHÝ Miroslav Zavičár
VÁCLAV Ondřej Malý
PREMIÉRA 27. DUBNA 2013 V 19.00 HODIN
NA HLAVNÍ SCÉNĚ KLICPEROVA DIVADLA
O autorovi:
Dramatik, prozaik, režisér LADISLAV SMOČEK (24. 8. 1932, Praha) se narodil v rodině důstojníka Čs. Armády. Po absolvování gymnázia v Plzni vystudoval divadelní režii na DAMU. Koncem studií byl v Národním divadle asistentem Alfréda Radoka při inscenaci hry Hedy Zinnerové Ďábelský kruh; absolvoval 1956 fakultní inscenací hry Halldóra Laxnesse Prodaná ukolébavka.
Po absolutoriu krátce působil jako režisér v Městském divadle v Benešově, pak v Divadle Julia Fučíka v Brně a v pražské Laterně magice. V polovině roku 1963 byl angažován do Státního divadelního studia a připravoval spolu se svým spolužákem z DAMU Jaroslavem Vostrým založení Činoherního klubu, který potom zahájil v roce 1965 svoji činnost jeho hrou Piknik v autorově režii. V následujících desetiletích se zásadně podílel na umělecké koncepci tohoto divadla, je dodnes jeho kmenovým režisérem a napsal pro něj též převážnou část svých her. U některých z dramat, která režíroval, je zároveň autorem výpravy. V 60. letech zde Smoček režíroval ještě své hry Bludiště a Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho (obě v roce 1966), později Kosmické jaro (1970). Po nucené pauze, kdy se věnoval pouze režírování pak Bitvu na kopci (1987), Smyčku (1990) a Jednou k ránu (2000). Některé z jeho prvních her, které se v době normalitě nesměly hrát, se na jeviště Činoherního klubu po roce 1990 vrátily. Za téměř pětačtyřicet let, po která zůstal Činohernímu klubu věrný, zde nastudoval bezmála 40 inscenací.
Pohostinsky pracoval rovněž na jiných scénách (Divadlo J. K. Tyla v Plzni, Národní divadlo, Divadlo na Vinohradech, Divadlo bez zábradlí, Divadlo Ungelt aj. Jako režisér také často hostoval v zahraničí: koncem 60. let dlouhodoběji ve Švýcarsku, během 70. a 80. let krátkodobě ve Finsku, Rakousku, Itálii; v roce 970 absolvoval z podnětu UNESCO tříměsíční pracovní pobyt na Filipínách.
Jeho povídky vyšly v časopisech, hry byly vydány knižně. Spolu s Václavem Havlem a Pavlem Kohoutem se stal nejuváděnějším českým dramatikem ve světě. V roce 2004 mu byla udělena Cena PEN klubu – Cena Karla Čapka, v roce 2006 Cena Ministerstva kultury ČR.
„Aniž by pomýšlel na jejich bezprostřední zveřejnění, psal v 50. letech povídkové prózy, které se zcela vymykaly z dobového literárního kontextu (později byly vydány v souboru Růžový aeroplán). Sloučením reálných detailů s bizarně fantasmagorickými situacemi a reakcemi postav předznamenaly přitom autorovu budoucí tvorbu dramatickou. Jako dramatik se etabloval až v druhé polovině 60. let čtveřicí divadelních her a jednoaktovek, které ve vlastní režii uvedl na jevišti Činoherního klubu. Tato dramatická díla jsou situována do rozdílných prostředí: exotického (Piknik), alegorického (Bludiště), či naopak groteskně česky domáckého (Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, Kosmické jaro), vždy se však odehrávají v jasně ohraničeném prostoru a vracejí se k problematice ohrožení člověka dějinami, společenskými okolnostmi, přírodou kolem něj i v něm samém. Lidské jednání sledují ve vyhrocených až extrémních situacích, s důrazem na jeho pudovost, živočišnost, skrytou anebo zjevnou agresivitu jako zdroj dramatických konfliktů. Smočkovy grotesky mají blízko k soudobému absurdnímu dramatu, tvárně se pohybují mezi pólem konkrétních, místy až naturalistických detailů, lidských gest a podob a pólem bizarních nadsázek a historicko-existenciálních vizí, mísí vážné se směšným a komickým, vysoké s nízkým, duchovní s tělesným a lidské se zvířecím. Nejpřesvědčivější důkaz o svém vytříbeném dramatickém a divadelním cítění Smoček podal v tragikomické grotesce Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, která se stala jednou z nejoriginálnějších her celého českého poválečného dramatu. Nejširšího záběru dosáhl naproti tomu v Kosmickém jaru, kde dlouhodobě sledovaná problematika ohrožení člověka vede od lidského bludu v podobě frází, redukce lidských možností na pouhé živočišné přežívání, rozvratu duchovních hodnot přes ekologii až k šílenství světa jako celku.“
Úryvek z hesla Slovníku české literatury, autor hesla: Bohumil Svozil (1998), www.slovnikceskeliteratury.cz
TZ Klicperovo divadlo
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]

