Žebrácká opera aneb Mafiánská groteska v Hradci Králové!

Podsvětí ovládají dva mafiánské gangy – jeden vedený Peachumem a druhý Macheathem. Šance, jak zlikvidovat konkurenci a ovládnout trh, je jediná – mít v nepřátelském táboře svého špióna. A tak Peachum vybídne svou dceru Polly, aby navázala poněkud intimnější kontakt s Macheathem, jenž je svou slabostí pro slabé pohlaví dostatečně znám. Jenže světácký Macheath má s naivní dívkou vlastní plány. A když se navíc Polly se do svého svůdce zamiluje, musí Peachum porazit protivníka daleko rafinovanějšími zbraněmi. Co takhle spolupracovat s policií? Že by doba „starého dobrého poctivého zločinu“ byla skutečně pryč? Kdo koho vlastně podvádí? A co je tohle vůbec za svět – děvky filozofují, odmítají prodávat svou duši a majitelka bordelu pronáší bystré sociologické úvahy. Nebo je to všechno trochu jinak? Tady (nám) něco nehraje…!

Premiéra 2. března 2013 na hlavní scéně Klicperova divadla.

Václav Havel napsal Žebráckou operu v roce 1972 na objednávku pražského Činoherního klubu, šlo tedy o jeho čtvrtý dramatický text. Důvodem, proč hra nakonec nebyla uvedena, byla zřejmě oprávněná obava z postihů za spolupráci se zakázaným autorem. Paradoxní je, že Havel nebyl nikdy oficiálně zakázán, pod tlakem doby si jej divadla v podstatě zakazovala sama. Tento fakt se později stal častou výmluvou režimu na všetečné otázky zahraničních novinářů, proč se u nás Havlovy hry nehrají.

Autor se nakonec premiéry své hry dočkal, díky Divadlu na tahu, které ji uvedlo 1. listopadu 1975 v počernické hospodě „U Čelikovských“. Vnitřní svoboda, opravdovost i autenticita lidí, kteří v inscenaci režiséra Andreje Kroba tenkrát účinkovali, prý vdechla tomuto představení neobyčejnou divadelní poutavost. Ostatně, Václav Havel posléze uvedl, že si této premiéry, po dlouhé době první a nadlouho jediné, již viděl, váží nejvíc ze všech, které kdy měl… Pár dní po představení si pro Andreje Kroba přišla StB, vlna výslechů a represí se nevyhnula ani ostatním účinkujícím, či dokonce divákům.

Hradecká Žebrácká opera bude jedenáctou českou inscenací původního Havlova textu. První česká „polistopadová“ premiéra Havlovy Žebrácké opery se uskutečnila hned v červnu roku 1990 – a to v divadle, které vznik hry podnítilo, tedy v Činoherním klubu. „Režisér objevitel“ Andrej Krob se k ŽO vrátil hned třikrát, kromě dvou porevolučních inscenací s Divadlem na tahu hru inscenoval v nedávné době v brněnském HaDivadle.

Obsah hry vychází z původní verze Johna Gaye. A i když nese Havlovo dílo titul „Žebrácká opera“, autor hudební stránku zcela pominul. To, co Gay a Brecht sdělovali divákům pomocí hudby a písní, vložil Václav Havel do úst jednajícím postavám. Oproti oběma autorům verzí předešlých je tu také jako jeden z hlavních motivů rozvedena linie prostitutky Jenny a její zrady. Jak bylo u Václava Havla zvykem, i zde nám sděluje své myšlenky jak prostřednictvím modelů, tak i pomocí opravdu živých figur. Hra je vlastně jakousi myšlenkovou stavebnicí.

Žebrácká opera se jeví v kontextu Havlovy tvorby jako jistá výjimka. Je košatější, barvitější, má problematičtější řešení. Lidský svět tu nemá „lidské“ rozměry. Komunikace se uskutečňuje prostřednictvím brilantních triků, slova ztrácejí původní význam a vytvářejí vlastní svět. Postavy zde mluví až příliš spisovným a knižním jazykem, grotesknost a absurdita je tu dováděna do maxima.

Co je na tomto Havlově textu obzvlášť sympatické, je humor. Už ne tedy skepse, ale jakési shovívavé pochopení pro všechny ty „lidičky“, kterými je hra zalidněna. Mezi nádherně groteskní postavy patří například právě Jenny, dívka, které snad jediné dokáže Macheath znovu a znovu podléhat. V postavě Jenny se tak snoubí ta nejhorší protřelost a vychytralost s nevinnou na pohled a odzbrojující krásou.

Havlova Žebrácká opera je v podstatě adaptací slavné hry Johna Gaye z roku 1728, jako námět posloužila též Brechtovi… Co podle Vás tyto velké dramatiky na Žebrácké opeře fascinovalo především?

Nadčasovost, originalita a humor. Provázanost s dobou, politické narážky, které se dají aplikovat téměř na každý systém. A také historické pozadí příběhu – Gay totiž psal svoji hru na motivy osudů slavného lupiče a „kmotra” londýnského podsvětí Jonathana Wilda. Postava zločineckého předáka zaujala autora natolik, že z ní vytvořil hned dvě hlavní postavy svého textu.

Jaký inscenační klíč jste zvolili pro Žebráckou operu?

Hlavně nepopírat autora, to především. Oproti jiným inscenacím ŽO klademe v naší „mafiánské grotesce” větší důraz na milostné peripetie Havlových hrdinů, jejich lásku a vášeň. I když právě vášeň může mít mnoho podob… Zjednodušeně řečeno, to, co jsou pro Peachuma peníze, jsou pro Macheatha ženy. Droga, náplň života, dráždidlo. Machethova záliba se nám zdá přece jenom lidštější a omluvitelnější, tudíž jsou naše sympatie přece jenom trochu víc na jeho straně.

V čem bude promlouvat k dnešnímu divákovi?

Havlova hra se vrací k původnímu zdroji, aby využila parodie k novému důkazu toho, jak jsou si mravy vysoké a nízké společnosti v podstatě podobné. A vlastně by se mohla odehrávat kdykoliv a kdekoliv v totalitním a posttotalitním světě, kde fungují zvrácené mechanismy úplatků, lží a zrad. Odpradávna vedle nás žijí různí Peachumové, Macheathové i Lockitové, kteří spolu dnes a denně svádějí boj. Boj starého s novým, boj dobrého se špatným (anebo špatného s ještě špatnějším), svár mezi vášní, láskou a mocí… Žebrácká opera nepatří jen minulosti či době, kdy vznikala. Myslet si to by bylo snad příliš krátkozraké.

Gayovy postavy mají obyčejné lidské rozměry, řídí je rovné psychologické pohnutky – rodiče mají strach o své dcery, děvky se prodávají kvůli živobytí a zločiny se páchají z vášně či pro peníze. Jenže hned první věty Havlova textu ukazují, že „moderní“ (tzn. naše) společnost na své cestě postoupila už jinam. Ceněny jsou machinace, špinavosti a úskoky. Lež se vydává za kompromisní podobu pravdy. Sami zločinci nejsou upachtěnými dělníky své riskantní profese, nýbrž mistry důmyslné hry, intelektuálními ekvilibristy. Úvahy o (profesinální) cti jsou brány jako podivná úchylka, neboť rozjetá mašinérie klientelismu – nezávisle na vůli jednotlivců – chrlí poněkud jiné pseudohodnoty. Touha po absolutní nadvládě se totiž neohlíží na nic a na nikoho.

Nepřipomíná vám to něco?

Proč tedy Žebrácká opera v Klicperově divadle v roce 2013?

Kromě výše zmíněného snad i proto, že zdejší soubor disponuje skvělými herci a herečkami, a tudíž nabízí pro brilantní text Václava Havla (v provokativní režii Daniela Špinara) ideální obsazení.

Režisér Daniel Špinar není v Hradci Králové žádným nováčkem. Jeho Zimní pohádka, Maškaráda a Morgiana byly pozoruhodnými inscenacemi na pomezí snu, fantazie a skutečnosti. Jak tu bude tentokrát?

Jde o Vaše první režijní setkání s Václavem Havlem dramatikem? Jaké jsou Vaše dojmy z tohoto „setkání“?

Ano. Havla jsem nikdy nerežíroval a upřímně řečeno, jeho hry jsem si vždycky raději četl, než je sledoval v divadle. Připadalo mi to takové „ukecané“. Ale myslím si, že čím je člověk starší, tím víc jeho hrám rozumí. „Ukecanost” je všude kolem nás – lidé, zvláště politici, nás na každém kroku zahlcují prázdnými slovy, žvaní, mlátí prázdnou slámu. Takže Havel skrze tuto „ukecanost” vlastně sděluje obsah. Pokud jde o Havlovo dramatické dílo, myslím, že se Žebrácká opera trochu vymyká. Je to variace na Gayovu a Brechtovu slavnou předlohu. Drží se tedy víceméně pevně daného příběhu, který se točí kolem známého muže podsvětí Mackieho Messera. Možná právě proto se mi jeho Žebrácká opera zdá oproti jeho ostatním dramatům dějovější, situačnější a po formální stránce stylizovanější.

Jaký odkaz nám Havel zanechal ve své Žebrácké opeře? Co je její hlavní téma?

Popisuje naprosto přesně fungování společnosti – její hrabivost, amorálnost, alibismus, kolaborantství, vlezdoprdelkovství. Průměrní a ohební vyhrávají, kdežto výjimeční jedinci s morálním gruntem umírají. Asi nejsilnější je pro mě téma stokrát opakované lži, která se nakonec stává pravdou.

Dozvěděl jste se o Havlovi něco nového, něco, co Vás osobně překvapilo?

Obsahově mě asi nic moc nepřekvapilo. Havel byl veřejně známou postavou s poměrně dost dramatickým životem, a jako umělec měl jistě výborné schopnosti nasávat vše kolem sebe. Věřím, že do hry vtisknul svou osobnost, včetně svých nepřeberných zkušeností s bývalým režimem. Velmi typický je jeho všudypřítomný humor a samozřejmě velká vášeň pro ženské pohlaví. Co mě překvapilo, je možná žánr, který je velmi těžko uchopitelný. Právě si na tom s herci poměrně výživně lámeme při zkouškách zuby.

Jakého největšího posunu jste se ve výkladu Havlova textu dopustili?

Stylově hru posouváme do Anglie sedmdesátých let dvacátého století. Postavy vidíme groteskně a situace obrazně. Tady v Čechách obecně panuje taková představa, vycházející z inscenační tradice, že herci prostě jenom chodí, sedí a mluví v realistických kulisách, že všechno je v textu. Kdo zná mojí tvorbu, asi tuší, že tímto směrem se pustit nehodlám. Jinak Havla netřeba příliš vykládat – jak jsem už řekl, je až hrozivě aktuální.

Proč by se tedy podle Vás o Havlovu dramatiku měli zajímat i dnešní diváci?

Protože je hravá, zábavná, úderná, vtipná a protože Havlův odkaz „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí” není jen populistická prázdná floskule, ale hodnota, které bychom měli věřit.

Daniel Špinar – jedna z nejvýraznějších osobností současné režie. Po studiích herectví vystudoval také režii činoherního divadla na DAMU. V roce 2002 založil spolu se svými kolegy z DAMU občanské sdružení Divadlo VALMET. V roce 2003 získal na studentském festivalu ZLOMVAZ cenu časopisu REFLEX za nejlepší herecký výkon. V letech 2008 – 2010 působil jako kmenový režisér Divadla na Vinohradech. Zde nastudoval Büchnerova Vojcka, kterého kritika vyznamenala Cenou Alfréda Radoka. Od roku 2010 je na volné noze.

Režie: Daniel Špinar
Dramaturgie: Ilona Smejkalová
Scéna: Lucia Škandíková
Kostýmy: Iva Němcová
Hudba: Jiří Hájek
Osoby a obsazení:
MACHEATH, šéf zlodějské organizace            Jan Sklenář
WILLIAM PEACHUM, šéf zlodějské organizace Jiří Zapletal
ELIZABETH PEACHUMOVÁ, jeho žena            Martina Nováková
POLLY, jejich dcera a Macheathova žena               Natálie Holíková
BILL LOCKIT, velitel policie                           František Staněk
MARY LOCKITOVÁ, jeho žena                               Martina Nováková
LUCY, jejich dcera a Macheathova žena         Kristýna Kociánová
HARRY FILCH, nezávislý kapsář                    Vojtěch Dvořák
DIANA, majitelka „dámského salonu“            Kamila Sedlárová
JENNY, zaměstnankyně „dámského salonu“    Pavlína Štorková
HUDEBNÍK                                                Pavel Horák / Radek Škeřík

Dále hrají: Tomáš Lněnička, Miroslav Zavičár, Martina Eliášová, Mirka Vyletělová a další

TZ Klicperovo divadlo v Hradci Králové

Foto:  Klicperovo divadlo, Václav Havel – Ondřej Sláma

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]