Opera Národní divadlo: Návrat Orfea a Eurydiky
Po více než padesáti letech se na repertoár Opery Národního divadla vrací 2. února 2013 premiérou ve Stavovském divadle jeden z milníků světové operní historie – dílo Christopha Willibalda Glucka Orfeus a Eurydika. Opery, ve které autor poprvé vyjádřil svou představu nového hudebního dramatu, se režijně i výtvarně ujal Hartmut Schörghofer společně s choreografkou Karine Guizzo a kostýmní výtvarnicí Corinnou Crome. Hudební podobu inscenace vytvořil Jan Latham-Koenig.
„Jsem nesmírně šťastný, že se pro uvedení Gluckova Orfea a Eurydiky podařilo do Prahy přivést a spojit výrazné osobnosti Hartmuta Schörghofera a Jana Lathama-Koeniga. V případě režiséra a výtvarníka Schörghofera si troufám tvrdit, že je zárukou kreativní práce s jevištním prostorem i umělci. O osobnosti Jana Lathama-Koeniga není nutné před pražským publikem, které jej zná především ve spojení s Wagnerem a Verdim, dlouze hovořit a je skvělé, že bude mít možnost tohoto mistra spatřit při práci i na odlišném typu repertoáru“, pochvaluje si sestavu inscenačního týmu umělecký šéf Opery Národního divadla Rocc.
Gluckova opera, která svým námětem vychází ze známého antického mýtu, je klasickým příběhem o bolesti ze ztráty milovaného člověka, lásce, která je schopna dělat zázraky, i o slabosti, která tyto zázraky hatí. Inscenace rakouského režiséra Hartmuta Schörghofera navazuje na původní Gluckův reformní styl, ve kterém odmítl roli sboru a baletu jako pouhých koloristických prvků, hojně na jevišti Stavovského divadla využívá Sbor Národního divadla pod vedením Pavla Vaňka i Balet Opery Národního divadla, ale stále si ve své podstatě ponechává meditativní ráz a klade důraz na otázku mezilidských vztahů a instinktů.
„V mém pojetí, které se snažím vtělit do inscenace, nepodniká Orfeus svou cestu v tradičním nebo obvyklém slova smyslu. Je to cesta do vlastního, vnitřního psychického světa, který konfrontuje diváka s nadějemi, strachy a propastmi. Spouštěcím momentem takové cesty je ztráta části vlastní identity v podobě milované ženy, partnera, člověka“, zamýšlí se nad základní myšlenkou své inscenace Hartmut Schörghofer.
Gluckův Orfeus a Eurydika patří k nejupravovanějším dílům operní historie. Z celé řady různých podob této opery přežily do dnešních časů především tři – Gluckova původní, tzv. vídeňská verze z roku 1762, dále jeho tzv. pařížská verze z roku1774 atzv. verze smíšená či hybridní (1889), vycházející z adaptace Hectora Berlioze doplněné o některé vynechané části. Každá z těchto verzí je určena pro jiný hlasový obor představitele Orfea.
„Pro nejnovější uvedení Gluckovy opery v Národním divadle jsme poprvé v jeho historii zvolili původní vídeňskou verzi, která má komorní charakter a nejlépe vystihuje Gluckovu tvůrčí originalitu a novátorský přístup k opeře. V naší inscenaci ovšem nezpívá Orfea altista či kontratenor, nýbrž baryton, který je přeci jen bližší dnešní operní estetice a vnáší do opery realističtější pojetí hlavní mužské postavy“, komentuje dramaturg Ondřej Hučín výběr hlasového oboru postavy, ve které se v nové inscenaci bude alternovat Jiří Hájek s Romanem Janálem.
Výrazným a moderním rysem Gluckova Orfea a Eurydiky je, že snaha o dramatickou pravděpodobnost nevede k nadbytečné popisnosti, ale naopak k velmi intenzivnímu a komornímu psychologismu, což se ukazuje i na počtu vystupujících sólistů. Kromě titulních rolí v ní figuruje už pouze postava Amora – alegorie lásky. S výjimkou Romana Janála Opera Národního divadla při obsazení využila vlastních zdrojů.
Orfeus: Jiří Hájek / Roman Janál
Eurydika: Marie Fajtová / Alžběta Poláčková
Amor: Yukiko Šrejmová Kinjo / Hana Jonášová
Amor tanečník: Petr Kolář / Michal Vašíček
Orchestr a Sbor Národního divadla
Balet Opery Národního divadla
Orfeus a Eurydika
Christoph Willibald Gluck
Autor libreta: Ranieri Calzabigi
Hudební nastudování: Jan Latham-Koenig
Dirigent: Jan Latham-Koenig, Zbyněk Müller
Režie a scéna: Hartmut Schörghofer
Kostýmy: Corinna Crome
Sbormistr: Pavel Vaněk
Choreografie: Karine Guizzo
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Premiéra: 2. a 3. února 2013 v 19:00 ve Stavovském divadle
Druhá premiéra zakončuje Festival Opera.
Rodák ze Salcburku studoval interiérovou architekturu v Linci a scénografii na Universitě Mozarteum v Salcburku. Během studií začal asistovat Karl-Ernstu Herrmannovi a Peteru Mussbachovi – mimo jiné při Salzburger Festspiele, Wiener Festwochen, v Théâtre dela Monnaie Brüssela ve vídeňském Burgtheateru
a v Oper Frankfurt. Od roku 1989 pracuje jako scénograf. Stále víc ho fascinuje operní režie – v souvislosti s vlastním utvářením prostoru – jako samostatně koncipovaná forma „Gesamtkunstwerku“ v neobvyklém prostředí. Nejnovějšími příklady toho jsou inscenace Prstenu Nibelungova na Wagnerových dnech v Budapešti a Modrovousova hradu v Maďarské státní opeře v Budapešti. Jeho práce ho zavedla do zemí, jako jsou Francie, Belgie, Švédsko, Slovinsko a Portugalsko, mimo jeho pravidelné působení v Rakousku, Německu a Švýcarsku. Především jako scénograf získal renomé od Lyonu po Drážďany a od Monte Carla po Stockholm. Z mnoha jeho prací lze zmínit např. Stravinského Život prostopášníka ve vídeňské Volksoper, Falstaffa a Madama Butterfly v drážďanské Semperoper, Julie und Jean Gerhard Schedla a Fidelia na Festivalu Klangbogen ve Vídni, Brittenovo Utahování šroubu ve Štýrském Hradci, Fausta Ferrucia Busoniho v Ulmu, Straussovu Daphne v Kleine Festspielhaus Salzburg a v Staatstheater Karlsruhe, Traviatu v Opéra du Rhin ve Štrasburku, Maškarní ples v Deutsche Oper am Rhein, Rusalku v Theater Erfurt a v Canadian Opera Company Toronto, Hoffmannovy povídky v Staatsoper Hamburg nebo Pikovou dámu v Královské opeře ve Stockholmu, a mnoho mozartovských inscenací: (mj. v Salcburku, Innsbrucku, Darmstadtu, Schwerinu, Cáchách a Dortmundu).
Jan Latham-Koenig je šéfdirigentem moskevské Nové opery. Vystudoval londýnskou Royal College of Music a vzápětí získal prestižní Gulbenkianovo stipendium. Jeho dirigentský debut ve Vídeňské státní opeře v roce 1988 (Macbeth) mu přinesl mimořádný úspěch a takřka přes noc i mezinárodní renomé. V roce 1991 byl jmenován stálým hostujícím dirigentem Vídeňské státní opery, kde potom řídil více než sto představení. Od té doby stojí v popředí řady operních i symfonických událostí světového významu – nastudoval a řídil mj. inscenace Aidy, Macbetha, Bohémy, Petera Grimese, Tristana a Isoldy, Pellea a Melisandy, Korngoldova Mrtvého města, Carmen, Turandot či Elektry, ale i baletu Johna Cranka na Brittenovu hudbu Princ pagod. Významné je rovněž jeho nastudování Henzeho Venuše a Adonise v janovském Teatro Carlo Felice, Tosky v Opéra National de Paris (Bastille), Její pastorkyně a Hamleta v Královské dánské opeře, Krále Rogera v Teatro Massimo di Palermo, Petera Grimese a Lombarďanů v Santiagu de Chile. S velkým úspěchem se setkala i jeho nastudování Dialogů karmelitek v buenosaireském Teatro Colón a ve štrasburské Opéra national du Rhin, které mu v roce 1999 vyneslo cenu Clauda Rostanda za nejlepší regionální inscenaci a v roce 2001 cenu Diapason d´or za nejlepší operní videonahrávku. Za provedení tohoto díla si později vysloužil bouřlivé ovace na londýnském festivalu BBC Proms.
TZ Národní divadlo, Opery
Foto: Opery ND
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
