Recenze: Bílá vrána. Polský román o osudové cestě Nízkými Beskydami.
Andrzej Stasiuk, Bílá vrána. Paseka, 2012.
Bílá vrána Andrzeje Stasiuka vyšla v Polsku už v roce 2002. Autor známý svou láskou ke Karpatům a horám obecně situoval svůj příběh do Nízkých Beskyd, časově před mnoha desítkami let. Přátelé, u nichž se stal alkohol jejich nerozlučným každodenním druhem, se rozhodnou s ním nadobro skoncovat. V jednom z nich, v Bandurkovi, se zrodil nápad: musí se vydat na tuhle „očistnou“ cestu, a buď to dokážou, nebo zemřou.
Liduprázdné hory jsou pokryté bílým sněhem. Ta bílá barva prostupuje vším, i jejich myšlením. Starají se o sebe, dělí se o vodku a cigarety, smaží si slaninu. Při jedné ze snídaní spatří na zemi padlou laň, obalenou hejnem vran.
Ptáci vzlétli, jakmile nás postřehli, a s krákáním zakroužili.
Byla to laň. Spíš kostra laně, bělorůžová chaotická konstrukce. Chomáče tmavohnědý srsti roztahaný po sněhu působily dojmem ohavný nechutnosti.
„Ona nepošla,“ řekl Malej. „Něco jí muselo dostat.“
Zasunul botu pod mrtvolu a snažil ses ní pohnout.
„A ptáci jí tak neobrali. Pták neunese nohu. Vidíš?“
Opravdu, zadní noha chyběla. A pak jsme uviděli, že přední má zlomenou hned pod kolenem.
„To byli určitě vlci. Museli ji zahnat nad tu strž. Skočila, zlomila si nohu a tady jí dopadli. Žádný zvíře nepřehryže takovou kost.“
Vydali jsme se zpátky, krkavci a vrány čekali jen na tohle. Vzlétli ze stromů a s krákáním si sedali zpátky ke stolu. Otočil jsem se, abych po nich něco hodil, a vtom jsem mezi nima uviděl ptáka bílýho jako sníh. Byl velkej, největší z nich, bílá vrána. Přilétl poslední, zapadl do hromady a zmizel. Několik ptáků nadlétlo, udělalo mu místo. Mohl bych přísahat, že se mu zobák na sekundu zablýskl ve slunci. Podíval jsem se na Malýho. Díval se stejným směrem a mhouřil oči.
„Viděls? Viděls to samý co já?“
„Něco jsem viděl. Nejsem si jistej.“ Pronesl to pomalu, neodvracel zrak.
Otočili jsme se. Ptáci se vznesli s urážlivým krákáním. Černej mrak se rozplynul v korunách olší. „Malej? A teď?“
„Teď nic.“
„Ale to přeci není možný, aby se nám to zdálo.“
„Když se něco zdá dvěma zároveň, a to samý, znamená to, že to je.“
„Halucinace nejsou nakažlivý.“ (35-36)
Byl skutečný? Muži jsou unavení, buď opilí, nebo strhaně střízliví. Je jim zima, potýkají se s nemocemi a vyprávějí si příběhy. Vypravěčská stylistika s mnoha nespisovnými tvary a perfektními přirovnáními ještě více umocňuje pocity bezmoci a ztráty smyslu života. Někdy jako by se dny ani nepohnuly. A přesto nejsou pro čtenáře prázdné a nudné.
Přátelé hledají úkryt, a když ho najdou, nemohou v něm zůstat. Sbírají suché větve, aby si mohli zapálit oheň. A shánějí něco k snědku. Zásoby docházejí. Snaží se být neviditelní. Bojí se i přeletu vrtulníku nad vrcholky hor. Mají strach, že za přepadení pohraničníka, který je možná mrtvý, skončí ve vězení.
Na začátku byl vztek a energie začít od začátku. Bandurko v hospodě spílal: „život nebo smrt, socialismus nebo smrt.“ A přesvědčil je. Na konci cesty však číhá smrt.
Bílá vrána patří k těm knihám, které si s oblibou znovu přečtete. Budete o nich mluvit a občas se vám některé úseky příběhu znovu vrátí na mysl. Právem získal Andrzej Stasiuk za Bílou vránu prestižní ocenění.
Andrzej Stasiuk (* 1960) je spisovatelem, básníkem, novinářem. V 80. letech se připojil k Hnutí za svobodu a mír (Ruch Wolność i Pokój). Kvůli dezertování z armády byl rok a půl ve vězení. Získal několik literárních cen. Jeho knihy byly přeloženy do mnoha jazyků, včetně angličtiny, finštiny, francouzštiny, holandštiny, němčiny, ruštiny, norštiny, ukrajinštiny, maďarštiny, italštiny, češtiny a rumunštiny. Za Bílou vránu získal prestižní polské ocenění – Cenu Kościelských.
MB/Kjara
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
