Podle čeho vybrat dobrou knihu? Jsou nejprodávanější ty nejlepší?

Lidé a knihy jsou různí. K některým usednete a hltáte stránku po stránce a dlouho se k ní navracíte – třebas i jen v myšlenkách. Příběh, emoce, nebo jen jakési mrazivé pozadí vám rezonuje v hlavě a reatakuje ty zvláštní pocity. Protože právě tohle byla vaše krevní skupina.

Jiné knihy třeba tolik nenadchnou, a přesto nechají ve vás jakousi nesmazatelnou stopu. Ještě to nevíte, ale ono se to v nějakých souvislostech prostě „probudí“. A pak jsou ty, které prostě nebyly psány pro vás. Nemůžete říci jedním slovem, že jsou třeba špatné, že je to škvár, protože autor si s tím dal práci a bezpochyby nebylo jeho úmyslem vytvořit něco podřadného. Jenže některé knihy to prostě „schytají“.

Například Padesát odstínů šedi, jeden z bestsellerů, to v otevřené recenzi Kláry Kubíčkové „schytal“ jen na 10 %. Tuto knihu jsem nečetla, ale důvěřuji vkusu Kláry Kubíčkové. A přestože tato kniha se evidentně „nevydařila“, dokázala na sebe pořádně vydělat, autorka má v záloze ještě další dvě pokračování a rozhodně nedře bídu s nouzí.

Za poslední dobu mnou snad nejemocionálněji pohnula kniha Anne-Dauphine Julliandové, Dva krůčky po mokrém písku. Jedná se o skutečný příběh, ve kterém se matce narodí dvě dcery s metachromatickou leukodystrofií. A nemoc dětí ovlivní celou rodinu. Po přečtení knihy jsem nemohla nepřestat hledat informace o této nemoci a snažila se pomoci podobně nemocné dívce v Česku. Jako matku mne to neuvěřitelně zasáhlo a nutilo k mnoha často silně emotivním otázkám.

Ke stylisticky a myšlenkově nejsilnějším knihám bych za poslední dobu rozhodně zařadila Fimbul od Kateřiny Hejlové. Jako byste ani nečetli „mýtický“ příběh zasazený do současných reálií. Přichází „konec“ světa, ale copak můžeme vědět, že je právě tady? Žádná minuta v sobě nemá vytetovanou svou skutečnou časoprostorovou podstatu. Hodnotit ji můžeme, až když se dostala do minulosti. Přítomnost prožíváme, minulost hodnotíme. Nejen mezilidské vztahy chladnou v kruté zimě, zvané Fimbul. Díky této knize jsem si pak začala číst nějaké věci o severské mytologii.

A z literatury určené pro ty mladší, ale rozhodně také perfektním čtením pro dospělé, jsem si zamilovala Marcela s Aspergerovým syndromem (Francisco X. Stork, Marcelo ve skutečném světě). Nemoc, která ho odděluje od většinové společnosti, ho nakonec dělá čistším a ušlechtilejším. Díky němu si uvědomíte některé pravdivé a nepříjemné stránky vnějšího světa, těch „normálních“.

Vybíráte podle „osvědčeného“ autora či poutavé anotace? Doporučí vám knihu někdo známý, kdo si ji již přečetl? Přikloníte se k recenzím, nebo považujete recenzenty přesně za ty lidi, kteří knize vždy spíš uberou, než přidají?

U mne je to vždy od každého kousek. Jestliže si přečtu něco úchvatného od Salmana Rushdieho, chci i jeho další knihu. Na stole mi leží jeho Děti půlnoci a hledám jen první volnou chvilku, až si je budu moci přečíst. Včera mi volala jedna recenzentka, že nic úžasnějšího nikdy předtím ještě nečetla. A začala se zajímat o všem kolem Indie. Tak nás ovlivňují knihy.

Zajímavé je, že pokud se přikloním k volbě knihy na základě „dobré PR“, nedopadne to většinou dobře. Zatím jsem se nachytala „jen“ třikrát. Před krátkou dobou proběhla pěkná diskuse na Facebooku ohledně času stráveného nad knihou a jedna známá spisovatelka tam pronesla, že kdysi četla nějaký výkřik: „Chci zpátky těch pět hodin života, co jsem s tím blábolem strávila!“

Já to nevidím tak přímočaře: byla chyba v tom, že kniha je „blábolem“, nebo ve mně, že jsem si vybrala právě tento titul, sic bych později raději místo toho mlátila hlavou do zdi? Co to nás vypovídá? Kam směřují literární kroky, témata a jejich úroveň?

Ze školní četby mne naprosto nadchl kritický realismus. Zvykla jsem si na povětšinou obsáhlé knihy, sic de Balzacův Otec Goriot zase tolik stránek nezabral. Líbily se mi ty dlouhé popisné Dostojevského, Tolstého pasáže, postupný rozvoj a proměna hrdinů. Dnešním trendem je však spíše texty zkracovat. „Text by mal byť zbavený každej zbytočnosti… Keď vezmem do rúk napríklad Houllebecqa alebo Murakamiho, čítam, čítam a neviem, načo je to napísané. Priveľa hlušiny…Znie to kacírsky, ale väčšina textov by sa možno mohla zredigovať na 100-stranovú kvalitnú literatúru,“ vyjádřil se podle serveru mamtalent.sk vítěz Anasoft Litera, spisovatel Balla.

Pro mne to opravdu zní téměř „kacířsky“.  Zkracujeme a zkracujeme. Naučili jsme se psát esemesky a místo dopisů krátké zprávy na chatu. Taky se vám poslední dobou stává, že si přečtete v novinách nadpis, či maximálně první odstavec a dál nic? Kam tento trend bude směřovat?

Je možné, že za několik desítek let budou skutečně standardním formátech krátké texty, jimž se budou říkat knihy? V diskusi před již mnoha lety na toto téma jedna dáma řekla, že doufá, že tato doba nikdy nenastane. Ji právě přitahují jen tlusté a obsáhlé knihy, které chce dlouho a dlouho číst, aby mohla zůstat v příběhu co nejdéle. Připomnělo mi to, jak jsem jako dítě nesnášela, když v televizi skončil nějaký seriál. A co teď jako bude? To už je konec?? Co proboha budou dávat? Naštěstí doba seriálů, na něž by se dalo v televizi ještě dívat, dávno pominula, ale knihy nám zůstaly.

knihy legální fotografie z fotobanky www.pixmac.cz