
Kokain. Šampaňské mezi drogami. Ukázka z Best(ie) of Česko.
Když vláda dekriminalizovala držení gramu kokainu, bylo načase: oblíbená droga inteligence, bohémy i politiků se u nás dostala na čtvrté místo v oblibě, hned za národní stříbro pervitin. Přesto málokterou drogu zahaluje tolik nesmyslných mýtů. „Na kokainu je nejnebezpečnější, že je moc dobrý,“ říká adiktolog Tomáš Zábranský.
Alkaloid z jihoamerického keře zvaného koka pravá, jenž se těší mytické pověsti mezi Inky, přírodními požitkáři. Bájnou rostlinu obveselují zarmoucené, dávající sílu unaveným a sytící hladové, což není definice policistů z protidrogového, kdysi nepřinesl africký dealer z pražského Václaváku, ale první z nich, syn boha Slunce Manco Kapak.
Kokain byl poprvé izolován v roce 1859 v Evropě. Nehledejte za tím latinskoamerické kartely ani balkánskou mafii, které za sebou coby ilegální, a proto i drahá droga v Evropě táhne dnes; jako lokální anestetikum jej používal už Sigmund Freud, slavný moravský rodák se slabostí pro sex a sny. Později se bílým práškem léčili morfinisté, jistě originální metoda; jako byste závislého na rumu léčili pivem.
Má generace čerstvých čtyřicátníků přišla s kokainem, tzv. šampaňským mezi drogrami, do styku až po roce 1989. Patřil sice mezi oblíbené drogy za první republiky, jak by dosvědčili i herci z barrandovských filmových limonád, jako spousta jiných požitků měl ale smůlu po únoru 1948; pro komunisty drogy symbolizovaly prohnilost západní, kapitalistické společnosti, navíc jako správní demokraté zavřeli hranice. Adidasky, levisky i kokain zůstaly za hranicí.
Bylo to někdy v roce 1993 na náměstí Republiky, v jednom z prvních štaflů pražských dealerů. Tuzexy sice už zavřely a veksláci privatizovali průmysl, městští mladí lidé ale byli stále hladoví po muzice, literatuře, filmech a samozřejmě – drogách. Městem začínala vonět marihuana, s taneční hudbou přicházela extáze. Kokain měl ale auru něčeho extra: luxusního i nebezpečného, oslavovaného i proklínaného. Něco jako když jste ve škole otevřeli pod lavicí během občanské nauky katalog Neckermann na stránce s dámským prádlem.
Anglický bluesman Eric Clapton složil o kokainu slavnou stejnojmennou skladbu s jednoslovným refrénem: kokain; Eltonu Johnovi připomínaly kokain zasněžené Alpy, tolik jej málem mezi martini s vodkou vyšňupal; americký spisovatel Jay McInerney popsal kokainový vzlet i pád v senzační novele Zářivá světla velkoměsta, pro jistotu psané v druhé osobě; kokain milovala Laura Palmerová, zavražděná krasavice ze seriálu Davida Lynche Městečko Twin Peaks. A kdo by odolal Umě Thurmanové, když si jde v Pulp Fiction na WC „napudrovat nos“?
Kokain zpopulárněl v sedmdesátých letech a následně ovládl celá osmdesátá, dekádu označovanou jako nonstop deset let cynické dekadence a excesů, což není daleko od pravdy: jen někdo řádně sjetý nás mohl navléct do plesnivých mrkváčů, černých mokasín a bílých ponožek. Snad to vysvětluje fakt, že právě kokain je oblíbenou drogou snobského světa módy.
První kokain, který se dal na náměstí Republiky koupit, nebyl úplně špatný – aspoň z pohledu nezkušených amatérů. Dealeři se teprve uváděli na trh a nemohli za dva tisíce rovnou prodávat křídu jako dnes Afričané v pražském baru Chapeau Rouge. Přinejmenším první dávky musely připomínat drogu – a taky připomínaly: po přiměřeně nařezané droze vám ztuhl nosi i patro, tělo i hlava chtěly letět jako raketa. Zhruba na půl hodiny. Poté jste museli doplnit palivo.
Nebudu příliš lyrický, stále jde o ilegální substanci. Navíc žijí lepší básníci, viz David Rath. Po loňském volebním sjezdu KDU-ČSL (tj. 2009 – pozn. Superrodina.cz), kde opět zvítězil Cyril Svoboda, bych účinek kokainu přirovnal k jeho bezprostřední psychosomatické reakci na vítězství: intenzívně planoucí oči, chvějící se tělo s méně koordinovanými pohyby, logicky deficitní mluva. Jako byste sami nevěřili, že jste fakt takový machři.
(…)
Ukázka ze stran 178-181. Šampaňské mezi drogami, Reflex 06/2010-11.02.2010.
Petr Holec (1969) publikoval v Lidových novinách a v časopisech Koktejl, Xantypa, Playboy a Esquire. Od roku 2001 působí jako reportér týdeníku Reflex.
