Zpověď opravdového gamblera získala cenu E. E. Kische.
Dostat se na scestí a propadnout gamblerství je někdy tak snadné. Člověk může mít před sebou krásnou zářnou budoucnost, ale je to skutečně jenom na něm (?), kam jeho kroky budou směřovat.
Někdo však nemá tu sílu odolat. Protože však není (zatím) v naší moci absolutní zrušení tohoto podnikání, je jedinou obranou nikdy do těchto prostor nevstupovat.
Při letošním udělování cen Ervina Kische za literaturu faktu v Letohradě zaujala porotu také k tomuto tématu podle vlastní zkušenosti napsaná kniha Martina Svobody, Já, hráč.
Je tou nejlepší zpovědí a popisem událostí, které mohou nastat, jestliže člověk podlehne hazardu. Kdy se mu zhroutí osobní život, rozpadne rodina, krachne profesní kariéra. Publikace může také (alespoň doufám) posloužit jako užitečná prevence dříve, než zakusíme kouzlo blikajících světýlek, kouzlu rulety a lákavých slibů o vysokých výhrách.
Místa pro hazardní hry, kasina, můžeme vnímat různě – šance na pohádkově nádherný jackpot, blikající jakoby magnetizující světla, vzrušení, adrenalin, nebo prostor, kde se perou peníze, ničí rodiny, zadlužují lidé, rozpadají vztahy… A sic je do kasin dětem do 18 let vstup zakázaný, mnoho z nich před svou zletilostí dennodenně hází mince do automatů (a mnoho patologických hráčů přiznává, že začínalo s hraním ještě jako děti). Zejména právě u dětí je riziko „návykovosti“ značně vysoké.
Hazardní hry jsou sociálním zlem a osobně také patřím mezi ty lidi, kteří sic nemají zkušenost z kasin, přesto si důrazně stojí za to, aby bylo množství heren minimalizováno na nejnižší možnou úroveň. Nejlépe však absolutní zákaz.
Býval to ambiciózní mladík, sportovec, jenž založil a vedl úspěšnou tenisovou školu. Studoval práva, věnoval se obchodu s realitami, vydělával hodně peněz. Nakonec je pořád a pořád prohrával v ruletě. Utopil v ní celkem 7 800 000 korun. Vytloukal v dluzích z rulety klín klínem, půjčku půjčkou, zažil děs z věřitelů, hrůzu z exekucí, nechutné vydírání lichvářů. Stál na Nuselském mostě a chystal se skočit dolů. Nicméně přesto coby gambler nepřestal doufat, že svoje finanční zoufalství zalepí úspěchem v herně či kasinu. Dostal se na šikmou plochu a peníze na dluhy, život i hru hledal za hranou zákona… Pohřbil svůj víceletý vztah s partnerkou a utrápil vlastně i svoji matku. Nakonec se z životního prokletí vymanil psaním této knihy. A taky díky pomocné ruce, kterou mu podal dobrý a bohudík nesmlouvavý přítel. Martin S., jenž za sebou cítí stíny své minulosti i bohatou lobby hazardu, nevydává tuto knihu pod svým jménem. Napsal ji hovorovým jazykem, jiný se k ovzduší heren a jejich elektronické rulety nehodí. Doprovodil ji stručnými dodatky, v nichž komentář k loterijnímu zákonu napsal odborný publicista David Kasl. V doslovu se k příběhu Martina S. z pohledu trestního práva vyjadřuje někdejší státní zástupce a nyní senátor Miroslav Antl, mj. autor bestselleru Gaunery nemám rád.
Jel jsem si domů pro další peníze. Všem jsem oznámil, že zase letím, protože mám ještě nějaký jednání na druhym konci Prahy. Už zase jsem lhal…
Kouknu do kapsy, kolik jsem sebral doma poslepu. Nějak jsem to přehnal. Ale nevadí, snad už mám dostatečnej rozum, abych to nenechal v herně, který už dávno říkám sráčovna. Vzal jsem si totiž pětatřicet tisíc. Třicet strkám do kapsy a těch pět rozměňuju na menší.
Hraju asi dvě hodiny a je to furt nahoru a dolů, nemůžu se přešplhat víc než tisícovku přes vklad. Volá mi mamka a píše Kačenka, ať jí vezmu pár věcí v obchodě a v lékárně. Posílám jí krátkou esemesku a vycházim před sráčovnu, abych zavolal mamce zpátky.
„Tys mi volala? Měl jsem nepřijatej hovor,“ pokládám jí zbytečnou otázku.
„Kde jsi? Proč nebereš telefon? Kačka na tebe čeká,“ říká starostlivě. Z jejího hlasu cítím podezření.
„Měl jsem prohlídku nemovitosti a pak jednání, ještě půjdu nakoupit a tak za půl hoďky jsem doma.“
Vracím se zpátky do sráčovny a zvyšuju sázky na dvojnásobek. Dva prohozy a v kreditu je nula. Dávám do akceptoru dalších deset tisíc. Teď už hraju za dva tisíce na otočení. Další tři čistý prohozy a při čtvrtym beru litr nad vsazenou částku. Bezva, i tak už jsem deset dole. Do prdele! Z nedávno vyhranejch třiceti mám už patnáct v hajzlu. Ne, dneska to prostě musím zlomit a dostat se trochu nahoru. Takhle blbě to přece nemůže házet pořád!
Ale může! Zvyšuju postupně sázky tak, že na otočení mám skoro čtyři litry. Ale samý průlety, nebo mi to zhruba vrátí sázku. V kreditu mám posledních deset tisíc. Sázím rovnejch pět. Některý čísla by při výhře byly kolem čtyřiceti litrů nebo za podobnej ranec! „Tak pojď!“ povzbuzuju ruletu. Šestnáctka!… „Leda pěkný hovno,“ říkám si v duchu.
„Hajzl zkurvenej… Největší hnus, co mohla hodit, svině jedna šmejdská podvodná!“ křičím nahlas a třískám do rulety.
*
Po Nuselským mostě přestali chodit lidi. Děcka už seděla ve škole, většina lidí byla v práci. Jestli je na moji závěrečnou akci vhodná chvíle, jestli na něco takovýho vůbec může bejt vhodná chvíle, tak právě teď!
Naposled se zamejšlím nad všema lidma okolo mě a nad tím, jak to vezmou. Ale ne! Nad tím prostě nemůžu přemejšlet, to bych to neudělal. A já už se rozhodl! Bude jim beze mne líp. To, co ze mě zbylo, je stejně jen zoufalý a ubohý torzo. Jdu do toho!!!
Rozpomněl jsem se, že jsem viděl u Paláce kultury sedět žebráka se psem. Mám u sebe asi sedm stovek, který mi „dole v Nuslích“ už nebudou k ničemu. Seběhnul jsem tam a dal mu je.
„Mockrát díky! Bůh vám to tisíckrát vynahradí,“ vykřikne nadšením z nečekanýho přírůstku.
„Už vynahradil, pane, už vynahradil…,“ odpovídám s cynickým ušklíbnutím.
Zkoumám zábrany, který tam kvůli sebevrahům nainstalovalo město. Dají se překonat. Znova jsem vzal telefon do ruky a posílám dvě zprávy.
První je pro mámu: „Promiň, maminko…!“
Druhá pro Kačenku: „Promiň, Beruško!“
Víc jsem nevymyslel, víc slov by znamenalo pořád to samý. Po chvilkovym váhání jsem zmáčkl odeslat, počkal jsem na doručenky a ihned vypnul mobil. Tak to by bylo.
A teď to hlavní… Přelézám zábranu a ocitám se na druhý straně plotu. Odsud Nuselák neznám. Je mi špatně a potim se. Mám děsivej strach! Pomalu se přesouvám na místo, odkud by šlo skočit. Po mostě někdo jde. Přikrčím se, aby mě nezpozoroval. Na uších má sluchátka a ničeho si nevšímá. Jde dál. Sbírám odvahu. Sedím tam v podřepu… Stačí málo, jen se pustit.
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
