Spící spravedlnost – když nepomůže vláda, vezmete spravedlnost do svých rukou?

Martin Vopěnka, Spící spravedlnost. Nakladatelství Fragment, 2012.

Spící spravedlnost je pokračováním Spícího města. V prvním díle usnuli všichni rodiče a děti se dostaly do situace, že musely za sebe nést plnou zodpovědnost, čelit chaosu a nevraživosti mnohých bezdětných lidí, nebezpečí následků kriminality a hlavně zachránit svého nejmladšího brášku.

Na konci prvního dílu se probudila většina rodičů. Ti, jejichž děti nepřežili nebo byli alespoň nezvěstné, spali dál.

Vědci, filozofové, politici, moderátoři – všichni si kladli otázku, jak je tohle možné? Copak existuje nějaká vnitřní (snad vesmírná) propojenost mezi rodičem a dítětem? Proč se neprobudí všichni rodiče?

Život se pomalu navracel do původních kolejí. Nic ale už nemohlo být jako dříve. Celosvětová ekonomika byla v propadu. Vlády států na mezinárodních zasedání diskutovaly o tom, jak co nejefektivněji vrátit původní život do svých domovů. Pomalý rozjezd nebo rychlý start? Česko se rozhodlo pro rychlý start na 1. září. V tento den se všichni vrátí na svá původní místa, kde byli před usnutím. Do té doby se bude řešit současná kriminalita a další palčivé otázky a rozdají se potravinové lístky.

Bohužel mezi ně nepatřilo potrestání zločinů v době spánku. Děti však nechtějí, aby se vše zametlo pod koberec. A  navíc – je přece potřeba najít zbylé nezvěstné, aby se jejich rodiče mohli probudit.

První polovina knihy je mnohem lépe vydařená než první díl. Zabývá se filozofickou otázkou spravedlnosti a etiky. Jsou děti po takové děsivé zkušenosti stále ještě nevinnými osůbkami, které by se neměly do ničeho plést? Zpátky jsou úžasní rodiče, ale i také jejich výchovný postoj. Když děti spaly, na vlastní pěst cestovaly a čelily nebezpečí. Nyní rodiče, kteří nemají tu zkušenost, je nechtějí znovu pouštět do nebezpečí. Nemůžeme se divit postoji ani jedné ze stran.

Děti hlavně touží po spravedlnosti. Policie na ně nemá čas. Chtějí samy vypátrat zločince a potrestat je. Rodiče jim brání, neboť v právním státě nelze uplatňovat osobní vyřizování účtů. K tomu jsou tu nezávislé soudy. Ale i vládní prohlášení stojí proti nim – potrestání zločinců minulosti není prioritou.

Druhá polovina knihy je akčnější. Děti tedy obelstí rodiče a vydají se hledat únosce nezvěstných. A rodiče obelstí děti a pustí se do stejného boje. Jsou to dvě nezávislé nespolupracující skupiny, které pátrají na vlastní pěst. Znovu budete čelit hrůzám, tentokrát připomínající peklo koncentračních táborů – sourozenci naleznou místo, kde jsou ukryté ostatní děti, jež nestihli únosci prodat do Německa. Zapáchající chlív jen se střešním okýnkem, v němž děti spaly, žily, vykonávaly potřebu a jednou denně dostávaly jídlo. Špinavé, zubožené, podvyživené.

Celý způsob řešení dané situace je však trochu nešťastný. Maskovaný novodobý „Zorro“ je nakonec otec sourozenců, který absolvoval tajný výcvik ve zbrani a založil s maminkou tajnou organizaci, která vzala spravedlnost do svých rukou. Je samozřejmě dobře, že zachránili spoustu dětí, na druhou stranu: je to vhodný příklad pro dětské čtenáře? Neřeší-li (nebo máte-li pocit, že neřeší) policie to, co by měla, zařídíte si to sami? Děti lžou rodičům a nacházejí se někde jinde, než slíbily. A samy se vydají proti ozbrojeným extrémně nebezpečným překupníkům (a jistě i vrahům) dětí. Jenže – je to stále „jen“ psaný příběh, ne skutečnost.

Možná na to hledím až příliš dospělým okem. Možná měl spíše Martin Vopěnka vytvořit příběh kooperujících dětí a rodičů jako fungující jednotky, která si důvěřuje a podporuje se. Ukázat na možnosti právního státu – jestliže vláda je výslovně proti tomu, aby se vyřešily zločiny na dětech, pak tato vláda nemá co dělat u své moci. To potom kdykoliv budeme nespokojeni, utečou děti z domova a otcové se chopí zbraně?

Neměla bych nic proti autorově koncepci, pokud by to byl román pro dospělé, kteří si dokáží již udělat určitý neosobní odstup od příběhu a pracují odlišně s naloženými informacemi a krásnou literaturou. Ale v případě, že se jedná o příběh psaný vysloveně pro děti (doporučováno od 11 let) nejsem si jistá, zdali právě tato forma je adekvátní. Čtenáři, kteří přistupují k této knížce, přicházejí do citlivého věku, kdy výrazněji pociťují určité nespravedlnosti zejména ze strany dospělých, probíhají mezigenerační konfrontace. Děti hledají osobní vzory, návody, jak se stát „dospělým“,  podněty, které formují jejich postoje a názory atd. V této knížce naleznou zřejmé porozumění a společný hněv – nechápe vás nebo doslova ignoruje svět dospělých? Co je na tom – prchněte a vyřiďte si vše na vlastní pěst.

Možná je ale můj názor příliš „upjatý“ ze svého postoje matky malých dětí. Co k tomu říká sám autor? Je doporučovaný věk pro čtenáře skutečně adekvátní? Jaké má další zkušenosti s malými čtenáři? Přečtěte si exkluzivní rozhovor a podívejte se na další recenze, které vyšly na internetu:

Přečtěte si exkluzivní rozhovor s Martinem Vopěnkou, autorem Spícího města a Spící spravedlnosti.

Knihy, které vám nedají spát. Spící město a Spící spravedlnost…