Mají vaše děti rády horory? Mohou zkusit Spící město.

Martina Vopěnka, Spící město, nakladatelství Fragment, 2011.

Trvalo to deset dní, ale zcela to změnilo jejich životy. Přátelský mírumilovný dětský svět plný her a bezstarostnosti se vypařil. Všichni rodiče usnuli. Ano, všichni ti, kteří kdy zplodili děti – matky i otcové – začali hibernovat – sic ne v zimě, ale „až“ na jaře. Jenže děti tu zůstaly bez nich. Rozjelo se peklo.

Spící město je kniha, která vám sevře hrdlo, srdce a budete na ni i po odložení často myslet. Je to jedna z nejděsivějších knih, kterou jsem kdy četla. Ačkoliv je doporučována dětem od jedenácti let, pro matky – zejména malých dětí – bude nejspíš značně traumatizující literaturou. Představa, že jejich děti, od kojenců až po velké, zůstávají bez dozoru, lásky a péče a bez pomoci ve světě bezdětných, je opravdu více než děsivá. To nejcennější, co mají, zůstane na světě ve společnosti těch, kteří za nějakých okolností děti mít nemohli, nebo je ještě brzy, aby si je pořizovali, nebo těch, kteří děti nesnáší a nikdy by si je dobrovolně nepořizovali.

A jak si ti nejmenší mohou v takové situaci poradit? Co si může počít novorozeně v dětské postýlce, zatímco jeho rodiče klidně několik dní spí? Na druhou stranu ti starší si jistě mockrát přinejmenším v duchu řekli: jaké by to bylo, kdyby tu nebyli rodiče? Dívat se dlouho na televizi, chodit si, kam si zamanu, dělat si, co se mi zlíbí a nikdo to nezakáže.

Jaké stopy může taková zkušenost zanechat na dítěti? Jakmile se jejich rodiče jednou probudí, musí se jejich ratolesti bát každičké nadcházející noci jako nejhorší můry. Co když se to bude zítra opakovat? Co když usnou ony? Co když usne celý svět? Existují vůbec nějaké jistoty? Dá se spolehnout na nějaké přírodní zákonitosti?

Starší školáci možná hledí na témata ohrožení života a práv dětí jinak než jejich citlivější rodiče. Možná budou knihu hltat jako poutavě psaný sci-fi polodetektivní příběh, ve kterém se děje mnoho zla a hlavně je nutné zachránit nejmladšího brášku Samuela, jenž byl unesen za účelem prodeje do Německa.

Svět ztratil svůj řád. Celoplanetární spánek si různé skupiny vysvětlovaly po svém. Nejčastěji vítězil náboženský nebo ekologický podtext. Ve školách či v klášterech se shromažďovaly děti, o které pečovali řádové sestry či dobrovolníci.  Zatímco jedni chtějí zachránit, co se dá, spíše to vypadá, že většina lidí, kteří neupadli do spánku, spatřila v této katastrofě jen příležitost, jak přijít k majetku: vykrádání bytů, obchodů, či prodej dětí. A vedle toho i násilné činy, které způsobovaly zranění či smrt mnoha dětí.

Pokládám si otázku, proč únosci zprostředkovávali prodej českých dětí do Německa? Vždyť v jejich zemi jich muselo být díky spícím rodičům podstatně více důvěřivých a bohužel snadno získatelných? Také mne trochu mate, že již šestý den vystupují a přednášejí radikálové, kteří chtějí po vládě, aby dovolila obsadit byty spících, aby dala jejich majetky těm, jež zůstali vzhůru. Všichni vědí, že hibernující rodiče jsou živí a že tak, jak usnuli, se s vysokou pravděpodobností probudí podobně jako hibernující zvíře. Kdyby měli zemřít, již by se o takových případech hovořilo. Jestliže by se jednalo o měsíce, pochopila bych nátlak nedočkavých radikálů, ale po necelém týdnu mi to připadá trošku přehnané.

Musím však přiznat, že navzdory některým rozporuplnostem je publikace Martina Vopěnky, Spící město (první díl trilogie) velmi dobře vypracovanou napínavou a značně „drsnou“ knihou. Nutí vás číst do konce. Mrazí vás, chcete dětem pomoci a kypí ve vás hněv vůči všemu zlému, co se ve světě děje a čemuž nemohou rodiče zabránit. Bohatá stylistika a výborně propracované lidské charakteristiky. Je to hororová scenérie, kterou bych však nedoporučila citlivějším jedincům, dětem, které jsou emocionálně příliš připoutané ke svým rodičům. Nicméně ostatním bez výhrad ano. Spící město je něčím novým, co na našem knižním trhu ještě nebylo a rozhodně stojí za více jak povšimnutí.

Samotná myšlenka, že by usnuli rodiče, je originální. Autor nejspíš nechtěl vytvořit pouze dětský svět s tím, že by usnuli všichni dospělí. V podobném duchu pouze dětské vlády vznikl například Pán much. Avšak právě to, že usnuli pouze rodiče, budoucnost je velmi nejistá a kolem jsou stále dospělí, kteří chtějí dané situace využít jen ve svůj prospěch i za cenu vražd, neštítí se vůbec ničeho a neubližují jen neosobním masám, nýbrž konkrétním dětem, jejichž příběhy se před námi rozevírají, to vše značně dráždí napnutou psychickou strunu čtenáře.

Přede mnou leží nyní druhý díl trilogie, Spící spravedlnost. Uvidíme, zdali se budu znovu bát a v hlavě dlouho přemítat nad všemi okolnostmi a co bych… kdybych… Jenže pokud bych byla součástí příběhu, já bych byla ta spící.