Mateřské mléko bohyň zaručovalo nesmrtelnost. Ve středověku se smělo kojit i v kostele!
Aristokratky přenechávaly za úplatu své děti nájemným kojným a často také brzy znovu otěhotněly.
Kojte – kojení je nejen zdravé, ale je to také nenahraditelná sociální interakce. Je to nádherná blízkost se svým dítětem. A prosím, buďte tolerantní a citlivé k matkám, které z různých důvodů kojit nemohou. Trpí už tak dost a potřebují spíš psychickou podporu než výtky, jak jsou neschopné.
Kultura si sama vytvářela svůj postoj ke kojení, které se – jak vidno – v určitých etapách stávalo věcí podřadnou, nehodnou vysoce postavené dámy. Kojily ženy za úplatu, chudé přistěhovalkyně a otrokyně v zámoří.
Co způsobilo, že se zámožné dámy stavěly ke kojení s odporem a přitom připustily, aby jejich dítko bylo v náručí jiné – „podřadné“ – ženy, která ho směla přiložit k prsu?
Nahlédneme-li hlouběji do minulosti, nejspíš si vybavíte známou sošku věstonické Venuše z doby kamenné: kyprou ženu s velkými prsy.
Tehdy se stávaly ženy jakýmsi symbolem či bohyněmi hojnosti a plodnosti a kojení bylo přirozené. Bohyně Isis nabízela mléko, které zajišťovalo nesmrtelnost! A ve starověkém Řecku panoval mýtus, že pokud obyčejného člověka odkojí bohyně, zajistí mu také nesmrtelnost. Takhle si to chtěl pojistit i mazaný Zeus se svým levobočkem, jehož měl s pozemskou krasavicí, a přiložil ho k prsu své božské manželce Héře. Ta však dítě odtrhla a vytrysknuté mléko vytvořilo na nebi Mléčnou dráhu.
Ale ani v této dávné době nekojily všechny matky. Znovu to byly zámožné dámy, které měly strach, že kvůli kojení jim ochabnou nebo zmenší prsa a že už nebudou tak půvabné a mít čas i na jiné kratochvíle a společenské povinnosti kvůli hladovému plačícímu dítěti.
Jejich potomky kojily otrokyně, krásné a v plné síle a bez úplaty. Důsledně se sledoval jejich vzhled, mravy a strava, vše ku spokojenosti bohaté paničky.
Karta se znovu obrátila ve středověku, kdy církev kojení podporovala – neboť i Ježíš byl u prsu své matky. A dokonce se mohlo kojit v kostele! Matky se však musely zahalovat. Cudnost odfoukla renesance s velkými dekolty. A hned to sklízelo církevní kritiku ze všech stran. Bohatší ženy znovu odmítaly kojit, aby nepřišly o svůj „dívčí“ půvab, a najímaly si kojné, jimž již dobře platily.
Kojná, která se musela svého vlastního dítěte dočasně vzdát a poslat ho pryč na výchovu, tak sdílela domácnost se šlechtičnou. A marně církev mluvila do duše „zhýralým“ paničkám, aby samy přikládaly své děti k vlastnímu prsu.
Dokonce na kázáních a ve spisech varovali před tím, že používání kojné je nebezpečné pro dítě a bohu odporující.
Od duchovních až po filozofy to byl však často marný boj. K těm světským patřil nejznámější spis Emil od J. J. Rousseaua, jenž doporučoval kojit od narození: „Jakmile se z žen stanou opět matky – a tím mám na mysli kojící matky, stanou se opět z mužů manželé a otcové“. Leč to byl pěkný pacholek a všechny své děti odložil do sirotčince.
Napoleon Bonaparte sice ještě hledal v mnohapočetném davu dobrovolnic nejvhodnější kojnou, francouzská revoluce však smetla ze stolu tento aristokratický přežitek a každá občanka hrdě přikládala své dítě ke svému dekoltu a sama kojila.