Radim Uzel se rozpomíná v nové autobiografické knize.

Radim Uzel, Rozpomínání. Nakladatelství X.Y.Z. ve společnosti Albatrosmedia, a. s.

Kolik znáte porodníku a sexuologů? Z první profese možná tolik, kolik máte dětí. Z druhé z osobní zkušenosti možná nikoho. Nicméně, musíte uznat, že Radim Uzel není jen „porodník a sexuolog“, je vlastně navzdory své na první pohled „antimediální“ profesi jakousi českou celebritou.

Těžko bychom našli někoho, kdo ho nezná. Pořád se usmívá a srší životními příběhy a historkami s lechtivou tématikou. Mezi diváky a čtenáři je značně oblíbený, lékaři ho možná již tak srdečně nevítají – kdo ví. Jednou moje gynekoložka, jinak usměvavá žena, vypadala značně vyčerpaně. Den předtím totiž byla na jednom z těch lékařských sjezdů a říkala, že si vzal slovo doktor Uzel. „A znáte Uzla. Ten, jak začne mluvit, tak už nepřestane. Takže jsme seděli a hodiny a hodiny poslouchali.“ Na to jsem se usmála a řekla si: co může být na Radimovi Uzlovi nudného a vyčerpávajícího?

Netuším, protože i kniha Rozpomínání je vlastně velké zábavné čtení. Jsou to jeho vzpomínky na dětství, rodiče a prarodiče, celé široké příbuzenstvo, známé…

Jeho dědeček byl také lékař, promoval v roce 1902. A zdá se, že Radim Uzel ke svému dědečkovi vzhlížel a stále vzhlíží s velkou úctou.

„Můj dědeček MUDr. Karel Uzel se už před mnoha lety rozhodl sepisovat své paměti. V té době již překročil sedmdesátku, byl tedy tak starý jako dnes já. A zatímco já už jsem medicínu pověsil na hřebík, dědeček i v tomto pokročilém věku stále ještě ordinoval ve svém domě v Mělníku.“ (9) Dědečkovy paměti začínají kuriózním sdělením, že vlastně nezná přesný den svého narození. (11). Jiné datum měl na křestním listě, jiné bylo uvedeno na vysvědčení, ale profesor dr. Čáda při maturitě rozhodl, které datum bude platit. „Protože křestní list je úřední listina, bude pro vás napříště už vždycky platit 4. květen.“ (11) Marné bylo obhajování, že se farář v matričním záznamu spletl.

Knížkou se prolíná živým vyprávěním celé dětství Radima Uzla, vzpomínky na válku a utíkání do krytu, což mu připadalo hodně dobrodružné.

Vzpomíná na svou přísnou maminku, která nešetřila žádnou výchovnou ránou, na otce, který však umřel velmi mlád na infekční nemoc, na novou rodinu, na malou sestru a studentská léta, na své ministrování v kostele, na to, jak byl hrdý, když se jeho hlas nesl kostelem.

Vypráví o svém vstupu do pionýra a poznámkách, když si zapomněl vzít rudý šátek. Vypráví o Rudoarmějcích, kteří jim rozstříleli loutkové divadlo a rodině ukradli stříbrné lžíce. Pamatuje si na potravinové lístky a měnovou reformu.

Sport ho nikdy nezajímal, ale výběr profese si zvolil správně. S úsměvem si vzpomene, jak si od něho a spolustudentů odsedávali další lidé v trolejbuse, když mládež, zapáchající po formadelhydu z pitevny, se po té přesouvala v dopravních prostředcích.

Když nastoupil do prvního zaměstnání, neměl kde bydlet. A tak přespával na pracovišti. Problémy s bydlením se však často opakovaly.

Přiznává se také ke své komunistické kariéře.

Členství v KSČ mu nabídli jeho ročníkoví komunisté Táborský a Karlíková a díky těmto lidem považoval nabídku vstupu do strany za jakési „vyznamenání“. „Ano, tak jsem byl ještě v roce 1960 ve svých jednadvaceti letech schopen uvažovat. Pokud si vzpomínám, tak nikdo, jemuž bylo členství ve straně nabídnuto, v našem ročníku neodmítl. To až o dvacet let později se pak odmítnutí vstupu do strany stalo hrdinským činem, kterým se mnozí dodnes v novinových rozhovorech chlubí.“ (127-128)

Přišel vpád vojsk NATO, prověrky, ale také svatba a narození dcery. I jako novopečený otec byl stále bez bytu. Manželka bydlela s dcerou v České Třebové u babičky, zatímco Radim přespával a pracoval v Brně. Za rodinou jezdil na ČZ 175.

Poznal mnoho zajímavých lidí a lékařů, ale také udavačů a despotů. Brno vyměnil za Františkovy lázně, ale práce ho tam brzy přestala bavit. Přestěhováním se do Ostravy se začal profesně rozvíjet, seznámil se s ultrazvukem a první asistovanou inseminací. Později pak v Praze pokračoval v Ústavu pro péči o matku a dítě. Na své nové působiště poprvé dorazil na čtyř kolech – ve Škodě 120. Za pár měsíců se již stěhoval do podnájmu k nejstarší dceři režiséra Jana Kačera. Jeho vyprávění pak končí několik málo let po sametové revoluci.

Zavzpomínejte si vtipně i lyricky na dobu dávno minulou a projděte si i mnoho zajímavých fotografií populárního Radima Uzla. Jeho autobiografická kniha patří k těm, co se velmi dobře čtou: je to příjemné vyprávění, ve kterém jako byste v pozadí slyšeli právě Uzlův hlas, tak jak si ho pamatujete z jiných historek.