„Epidemie“, kterou Japonsko nechce vidět: anorexie

Anorexie je obecně známý problém, týkající se nejen dívek, ale i chlapců a nevyhýbající se různým kulturám. Odmítání přijmu potravy zejména ze strachu z nežádoucího tloustnutí se v médiích nejčastěji objeví v souvislosti s nějakým závažným mediálním problémem, týkající se modelek či jiných hvězd. Pochopitelně a bohužel anorexie zasahuje už i děti.

Výrazný problém s anorexií zaznamenává poslední dobou také Japonsko. Japonky mají oproti ženám z naší kultury podstatně křehčí postavu a vůbec působí dívčím dojmem, přesto i ony trpí anorexií.

Pro ně je však boj s anorexií podstatně složitější – v japonštině neexistují vhodná slova pro „trpím“ nebo „jsem smutný/á“. Sdílet tyto pocity je společensky nepřijatelné, považují se za selhání, za něco, za co by se měl člověk stydět.

Japonskou epidemii anorexie zaznamenal tento měsíc časopis Marie Claire. Podle jejich slov Japonsko odmítá připustit, že roste počet japonských žen, trpící mentální anorexií a že i jejich lidé mohou mít právě takový problém. Bohužel však počty postižených anorexií a bulimií v Japonsku rostou rychleji než kdekoliv jinde na světě.

Ve skutečnosti tyto ženy v Japonsku sní podstatně méně kalorií, než tomu bylo za druhé světové války. Třetina obyvatel Japonska má BMI menší než 18,5, který je v Japonsku považovaný za nejnižší index zdravé hmotnosti.

Často, chce-li problém s váhou řešit, musí to být právě sama anorektička. Vstoupí do ordinace a lékař se usmívá a zdvořile se ptá, jak se má a vede s ní odtažitou konverzaci, přijatelnou v této společenské rovině, jako by ani neviděl, jak je vychrtlá. Tento problém nechtějí podle reportéra Marie Claire vidět ani japonští lékaři. Diskuse o osobních problémech a skutečných pocitech je nepřípustná. Specialistů je málo a pořadník je dlouhý třeba sedm let. Sedm let pro anorektičku, která hledá pomoc, může být zcela likvidující. Se svým hazardujícím přístupem k životu, který ale již sama nedokáže ovládat, se možná nedožije ani dne, kdy bude moci nastoupit regulérní léčbu.

Japonsko má před sebou ještě velmi složitý úkol – první krokem musí být připustit, že negativní vnitřní pocity neznamenají osobní selhání. Více naslouchat a přijímat člověka ve své komplexnosti. Vždyť anorexie není jediným mentálním postižením, odrážejícím se na těle, které vyvěrá z psychických problémů.