Pokračování – Lidé v Praze očima Richarda Konkolskiho 3.

Připojte se k nám na Facebook. Hledáme zajímavé fanoušky, kteří se nebojí říci svůj názor. Sledujte nové informace, užijte si články a soutěže.

 Knihovna Klementinum, tak jako celé město pražské, na mě působí velmi slavnostním dojmem. Možná to píšu jen v euforii, protože jsem znovu ve velké aule studovny potkal onu dívku, s kterou jsem již jednou navázal rozhovor. Stalo se tak ve chvíli, kdy jsem hledal místo na klidné psaní dalších mých postřehů. Zrak mi sklouzl z dřevěné knihovny, kde mě zaujala velká barevná encyklopedie, na sousední stůl, kde studovala jakési skripta právě líbezná holubička. Jelikož můj objekt zájmu seděl a nepohyboval se, byla teď daleko větší šance si zmiňovaný „exemplář“ důkladně prohlédnout. Měla modré džíny a tmavě červenou mikinu. Dlouhé hnědé vlasy byly upraveny do culíku. Jak byla nakloněna nad nějakým čtivem, proužek vlasů ji hrál po obličeji. Podvědomě se pravou rukou neustále upravovala, vlasy jí ale neustále spadávaly a zakrývaly ji pohled do skript, která tak usilovně studovala. Rozhodl jsem se rychle. Sedl jsem si hned vedle té dívky na prázdnou židli. Periferně mě zaregistrovala a přisunula si své tužky rozprostírající se na mé hypotetické části stolu. Upřeně jsem ji sledoval, tak aby si mě všimla.

 Můj záměr byl úspěšný. Otočila se. Překvapení na jejím obličeji zmizelo stejně rychle, jako se tam objevilo.

 „To jste vy?“ No, neznělo to zrovna dvakrát optimisticky.

 „Ano, to jsem já“, zašeptal jsem, jelikož jsem si byl vědom, že se ve studovně nesmí ostatní rušit hlasitým povídáním.

 „Nemůžu vás pozvat na kafe?“

 Zkusil jsem líbeznou holubičku vylákat do prostředí, kde bych mohl svému hlasu propůjčit standardní slyšitelnost.

 „Ne“, odpověděla líbezná holubička rázně.

 „No, škoda, protože vidím ve vašich očích, že povzbudivý teplý nápoj potřebujete!   Ale člověk se nikdy nemá přespříliš někomu vnucovat že? Chtěl jsem si vlastně s vámi pořádně popovídat o tom spisovateli, co jste jej posledně četla. O Konkolském, nebo jak se to jen jmenoval.“

 Teď, nebo nikdy, řekl jsem si, i když jsem si byl vědom, že používám dost lacinou fintu.

 „Vždyť o něm nic nevíte, hmm.“

 Tato slova prohodila v okamžiku, když už jsem své tělo připravoval k odchodu. Schválně jsem udělal rozpačitý obličej alá „kdo ví“. Vstal jsem, popošel jsem do uličky která směřovala ke dveřím, za nimiž už nebyla velká studovna pražského Klementina. Otočil jsem se, abych možná naposled ve svém životě spatřil onu dívku. Už zase seděla za stolem, skloněná nad knihou.

 Odcházel jsem z knihovny a měl jsem pocit, že na mně visí oči všech přítomných v místnosti.

 Než jsem se rozhodl, že opustím budovu, zašel jsem si do místního bufetu na kávu. Rozhodnutí, které umocnil neúspěch u líbezné holubičky, bylo celkem pochopitelné. Sedl jsem si k prázdnému stolu u okna. Zamíchal jsem si kávu plastovou lžičkou.  Rozpustil jsem větší množství cukru, kterým jsem se snažil potlačit umělohmotnou chuť lógrového kafe.

 „Mohu si přisednout?“ Zaznělo to někde nade mnou, spíš ještě za mými zády.

 Automaticky jsem pokynul rukou do míst, kde byly volné židle.

 „Deset korun…mi dáte!“

 Už jsem ten hlas poznal. Dívka mých snů seděla přede mnou. Upíjela ze stejného plastového kelímku a míchala si kávu stejnou lžičkou, jakou jsem měl já.

 Nebyl jsem schopen ze sebe vydat kloudnou větu. Zatím jsem jednou zahuhňal, dvakrát zabučel a meknul.

 Vzmuž se Richarde, no tak, vzmuž se!

 „Přišla jsem kvůli tomu Konkolskému.“   Usmála se.

 Jasně že kvůli Konkolskému. Absurdní situace – žárlím na Konkolského!

   „To jsem vás tak rozhodila svou přítomností?“ Zase se usmála, teď tam však byla i lehká ironie.

 Budu upřímný.

 „No nečekal jsem, že po té ignoranci ve studovně nakonec přijdete. Překvapila jste mě.“

 Podíval jsem se jí do očí.

 „To vidím,“ řekla.

 „Ale“, zaváhala „obvykle nechodím na kafe s člověkem, který mě osloví jen tak na ulici“.

 „Potkali jsme se v knihovně, ne na ulici“, řekl jsem schválně se zřetelnou nechápavostí.

 „Jasně, však vy víte, jak to myslím.“

 „Ne, nevím, jak to myslíte“, pokračoval jsem pořád v nechápavém tónu.

 „Ale víte!“ Usmála se.

 „Když víte, co já vím, tak to asi nebude tak hrozný, ne? Myslím jako přijmout pozvání od někoho, o kom vlastně víte, co si myslí!“

 „Víte, že jste hroznej? Hrajete si tady se slovíčky a…“

 „Co a?“ Zeptal jsem se s úsměvem na tváři.

 „Nechtěli jsme mluvit o tom Konkolském?“ Zvedla při této otázce obočí a podívala se způsobem, který se jen těžko popisuje. Pohled mladé dívky, v kterém je naivita i radost ze života.

 „Víte, že Sedm dní je jediná kniha, která mu vyšla v češtině?“

 Věděl jsem to, samozřejmě, že jsem věděl, že mi tady vydali jedinou knihu. Okamžitě jsem si vzpomněl na okolnosti, které k tomu vedly. Na vteřinu mi bylo smutno. Všimla si mé odmlky. Chtěla něco říct, ale předběhl jsem ji.

 „Ve své zemi není nikdo prorokem…“

 Ani nevím, jak mě ta fráze napadla.

 „Mám pocit, že vás ta informace rozesmutněla. Možná vám zlepším náladu, když vám povím, že se chystá vydání další jeho knihy. Myslím, že se jmenuje Ztracený čas, nebo tak nějak.“

 Byla to pravda, můj vydavatel měl eminentní zájem vydat tuto knihu v Čechách, i když český trh pro něj nebyl zdaleka tak atraktivní, jako jiné země. Můj vydavatel věděl něco o mých pocitech k zemi, kde jsem se narodil.

 „Vidím, že jste o Konkolském dobře informovaná“.

 „Četla jsem čtyři jeho knihy. Jednu v češtině, tři v angličtině.“ Řekla to s hrdostí, na kterou mohla být právem pyšná. Když jsem já odcházel do Ameriky, uměl jsem anglicky pár základních větných spojení, o čtení knih v tomto jazyce jsem si mohl nechat jenom zdát.

 „Byla jste někdy na delší čas v nějaké anglicky mluvící zemi?“

 „Ne“.

 „Hmm, tak to před vámi smekám, když čtete Konkolského v angličtině“.

 Zamyslela se.

 „No mám pár lidí kolem sebe, kteří anglicky mluví.“ Cítil jsem v tom určitou skromnost.

 Náš dialog na chvíli ustal. Krátké ticho vytvářelo jakousi dramatickou pauzu.

 „Už Vám někdo řekl, že jste sympatická?“

 Usmála se mé lichotce.

   „Ne, vy jste úplně první. Víte, že jste i první chlap, s kterým se bavím?“

 Holčička si ze mě dělá šloufky.

 „Někdy je dobré být v něčem první, někdy nikoliv. Tuto poctu ale beru s respektem a pokorou. Nechápu totiž, jak je možné, že s Vámi, půvabným dívčím kvítkem, neprohodil žádný muž ani slůvko.“

 Schválně jsem se snažil o co nejvíce podbízivý tón, abych ji vyprovokoval k dalšímu verbálnímu útoku.

 „Mluvíte jako neuznalý spisovatel.“

 Prohlížela si mě. V jejích očích byl záblesk opravdového zájmu. Nevím sice o co, ale zájem tam byl. A tam, kde je zájem, bývá zpravidla i touha a někdy, snad i chtíč.

 „Pořád se nemůžeme nějak dostat k tomu Konkolskému. Víte vy vůbec o něm něco, nebo to na mě jen tak zkoušíte?“

 Nebyl to ostrý tón, oslovující mě v této chvíli. Spíš takové pohrávání si s hlasem. Jako když si klarinetista před koncertem zkouší svůj hudební nástroj.

 „Něco jsem od něj četl a také to trochu na vás „jen tak“ zkouším.“

 Už jsem byl docela uvolněný. Přestal jsem mít pocit, že je přede mnou krásná dívka, která si je toho vědomá a podle toho se taky chová. Z nervózního rozpoložení jsem se pomalu dostával do stavu, kdy jsem začínal cítit pevnou půdu pod nohama. Zpátky se mi vracelo ztracené sebevědomí Richarda Konkolského.

 Už notnou chvíli mimika jejího obličeje nabízela usměvavou tvář. Nemohl jsem se na ni vynadívat.

 „Jste zvláštní.“

 Překvapila mě. Znělo to jako „jsi výjimečný, na takového prince čekám,“ ale bylo tam taky „až tak ti nerozumím, nechápu tě“.

 Najednou jsem se divil, co všechno se dá vyčíst ze slov „jste zvláštní“. Dvou jednoduchých slov tvořících jednoduchou větu.

 „Od Konkolského jsem četl třeba ……třeba Sedm dní.“

 „No jasně“, zasmála se, „co jiného jste taky mohl číst, když je to jediná kniha, co tu od něj vyšla.“

 „Hmm, podceňujete mně, mohl jsem přece stejně jako vy číst Konkolského v angličtině. Řekl jsem to naštvaně. Byla to reakce nehraná a upřímná. Mrzelo mě to z principu.

   „No ale moc mě to nenadchlo. Připadá mi to všechno takové nafouknuté, košaté věty bez hlubokých myšlenek. Chápete?“ Schválně jsem byl ke svému dílu až příliš kritický. Přemýšlel jsem, zda si to knížka Sedm dní vůbec zasloužila.

   „No moc to nechápu. Nepřipadá mi, že by autor používal extra vyumělkovaná slovíčka. Naopak, ta kniha je jako (na setinu sekundy se zamyslela). Jako řeka. Upřímný tok myšlenek.“

 Nechtěl jsem se nějak hluboce bavit o mé prvotině. Ani jsem nebyl nikterak rád, že mi líbezná holubička román „Sedm dní“ vychvaluje. Byla to ale má chyba, že jsem se nechal opít tématem „já a mé knihy“. Vždycky, když se bavím o svých knihách, připadám si jako herec, který se pořád dokola dívá na film, kde hraje hlavní roli. Bavit se o vlastní práci je svým způsobem určitý exhibicionismus. Zábavné je to jen do té doby, než zjistím, že mě stále stejné fráze, prohozené na mou adresu, či adresu mých knih, unavují.

 Proto jsem se snažil stočit rozhovor někam jinam.

 „Kolik vám je let?“

 Tipoval jsem jí tak dvaadvacet. Mohla být o dva roky mladší. Nebo o dva roky starší.

 „Čekala jsem, že se zeptáte.“

 Letmo se podívala na své stříbrné hodinky.

 „Dvaadvacet. Ale už budu muset jít. Mám přednášku.“

 Najednou jsem viděl, jak se mi ta „líbezná holubička“ ztrácí někam do neznáma.

 „Uvidíme se ještě někdy?“

 Nemohl jsem ve svém hlase potlačit žádost. I když to byla jen nepatrná chvíle, kterou jsme spolu strávili nad šálkem kávy, intenzita tohoto okamžiku byla pro mne velmi silná. Tak silná, že jsem zapomněl na všechny své problémy a povinnosti, tak silná, že jsem měl najednou velmi dobrou náladu a spoustu inspirativních myšlenek.

 „Chci vám říct“, upřeně se mi podívala do očí (až jsem se toho leknul), „máte pravdu, bylo blbý si hned o vás myslet, že neumíte jiný jazyk“.

 Ááá,tak líbezná holubička se cítí provinile! Využil jsem toho a řekl si o e-mail. Napsala mi svou elektronickou adresu na kus papíru, který vytrhla ze svého diáře. Ještě jednou se letmo podívala na hodinky a rychle se rozloučila. Odešla dřív, než jsem se jí stačil zeptat, jak se jmenuje. Vůbec mě to v danou chvíli nenapadlo.

 Ještě dávno potom, když už jsem seděl v bufetu docela sám a nechával jsem se úplně oddávat svému dočasnému poblouznění smyslů, mi v hlavě najednou naskočila slova, která jsem do té doby jen pracně hledal ve svých mozkových závitech. Na mém obzoru začaly poletovat věty o kterých jsem věděl, že je musím ihned odchytit z  imaginárního větru do své spisovatelské síťky a vysypat je prostřednictvím rukopisu na papír. Za pár dní je možná budou číst čtenáři po celém světě a možná někdo z nich vstřebá atmosféru místa, kde právě teď prožívám intenzivní okamžiky svého života.

Poslední díl:  Pokračování – Lidé v Praze očima Richarda Konkolskiho 4. a poslední část.

Autor:  Adam Škapa, email: adam@cernobilysvet.cz