Odborná literatura: Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu

Zdeněk Kárník, Jiří Kocián, Jaroslav Pazour, Jakub Rákosník, Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu. Svazek VI.
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, v. v. i.
Nakladatelství Dokořán. Praha 2009.

Připojte se k nám na Facebook

Publikace se zabývá důležitou politickou historií naší země od roku 1921, kdy byla komunistická strana oficiálně založena, až do roku 1989, do rozkladu monopolní politické moci.

Období jsou pak ještě rozdělena do menších podcelků, které znamenají uzavření určitých specifických časových událostí. Šestý sborník podrobuje analýze termín „sociálfašismus“, otázky před sedmým kongresem Kominterny, stalininskou propagandu sovětského ideálu do předválečného Československa. Z osobností pak věnuje kapitolu mladému JUDr. Alexeji Čepičkovi. Z poválečné doby je tematika regionálně zaměřena na rivalitu straníků na Plzeňsku či vztahy mezi funkcionáři v Brně v Krajském a Okresním výboru. A neklidné vztahy uvnitř strany po únoru 1948.

Níže nastíním některé informace z esejí. V nakladatelství Dokořán si můžete pořídit nejen tento svazek, ale i předchozí v sekci Odborná literatura – společenské vědy.

Z ilegality do parlamentu

Byť se snažila komunistická strana ve svém prakticky monopolním postavení v letech 1948 až 1989 vtlačit do učebnic a odborných historických prací svůj jasně direktivní (pseudo)rovnostářský heroismus, zápasící za blaho pracujícího lidu v černobílém světě jasně definovaných nepřátel, nebyla od prvopočátku pevnou celistvou stranou s jasnou vizí.

Zmítaly jí nepokoje a interní názorové a finanční nešvary zejména v období ilegality.

Znakem komunistické strany byla vždy silná útočná slova, nová slovní spojení směřující ke zřejmému nepříteli. Vzájemná politická spolupráce s dalšími stranami se také stala vředem pro pozitivní budoucnost.

V době nárůstu fašismu v roce 1934 Jan Šverma nastoluje ve svém referátu jako jedinou možností boje proletářskou revoluci. Komunisté musí zesílit taktiku jednotné fronty. Největší překážkou jednotné fronty je politika spolupráce socialistických stran s buržoazií, která nejen že odvádí dělníky od socialistických stran, ale je také přímou podporou fašizačních snah buržoazie. Diktátem tohoto referátu z X. pléna ÚV KSČ je zřejmé, že kdo není přímo s komunisty, automaticky podporuje fašisty. Podmínkou je zbavit se nebezpečné politické konkurence, ideologie sociální demokracie. A tak plénum navrhovalo  spojení komunistů a socialistů a převzít společně komunistickou ideologii. Usnesení z roku 1934 však přineslo nové silné lákadlo pro uši davu – vytvoření vlády dělníků a rolníků, která by spojenecky bojovala se Sovětským svazem proti fašismu.

„Dělnicko-rolnická vláda byla komunisty prezentována také jako záruka zachování státní samostatnosti českého národa. Hovořili o ní jako o jediné vládě, která může zaručit plná národnostní práva také menšinovým národům Československa.“ (30)

Kominterna však nebyla s výsledky X. pléna spokojena a obviňovala československé komunisty z pravicově oportunistických chyb, z ideje dělnicko-rolnické vlády, neboť moc musí být podle Kominterny převzata pouze a jen násilným převratem a následně nastolit diktaturyu proletariátu. Byl vyřčen absolutní zákaz spolupracovat v nové převratové vládě s jinými stranami. KSČ se mělo stát „vůdcem mas“ v boji proti buržoazii a fašismu.

Volby v roce 1935 znamenaly pro KSČ hlubokou proměnu a vymanění se z předchozích krizí. Komunisté obsadili v poslanecké sněmovně 30 křesel a 16 v senátu navzdory úbytkům z řad a nezájmu příhraničních oblastí s německou menšinou.

Hrdina – Sovětský svaz

Sovětský svaz se snažil a to zejména prostřednictvím komunistů prosazovat jako idealistická země plná šťastných lidí a „úžasných“ úspěchů.

Vznikala řada propagandistických filmů. Od roku 1932 měli čeští posluchači možnost slyšet každou středu a pátek rozhlas ze Sovětského svazu ve své mateřštině. Emocionální zážitek z poslechu byl násoben skupinovými „radiokroužky“.

Interně Sověti uplatňovali propagační vlaky a později parníky; dopravní prostředky z vnější strany nazdobené propagandistickými hesly a obrazy. Součástí propagandistických vlaků byla lékařská ordinace, knihovna, kinosál, tiskárna na tisk letáků. Vznikali psaná umělecká díla na objednávku.

Cizinec, vstoupivší na území Sovětského svazu, byl od svého příjezdu doprovázen či nasměrován, aby viděl jen to, co vedení chtělo. Ve třicátých letech „kontrolní mechanismy začaly fungovat již na hranicích či po příjezdu do vybrané destinace, kde každého turistu nebo turistickou skupinu očekával zástupce Inturistu… Klient ukládal svůj pas a dvě fotografie kvůli registraci a povolení k pobytu při příjezdu do hotelu na pobočce Inturistu.“(61)

Vše sloužilo k lepšímu monitorování cizinců na sovětském území. Turisté také nemohli fotografovat vše, co chtěli. Posílení cenzury umožňovalo nařízení, že každý si musí nejprve zaregistrovat fotografický přístroj ještě před vstupem do SSSR. Platily zákazy fotografovat vojenský prostor, strategické objekty jako jsou mosty, železnice, pohraničí, fotografie z letadel. Všechny fotografie a filmy, vytvořené v SSSR, musely být na příkaz také vyvolány a zpracovány ještě v SSSR. Mohlo tak dojít k včasnému zabavení nevhodného materiálu. Sovětská propaganda pochopitelně utajovala všechny negativa, včetně utajovaných pracovních táborů.

A podstatně více informací naleznete v knize.

Eseje v publikaci jsou tematicky zaměřené a navazují na předchozí sborníky. Jsou výbornou učebnicí sledování historického vývoje komunistické strany, její vnější vlivy i vnitřní rozkoly, boje o moc, vztahy. Tlaky Sovětského svazu, ale i vnitrostátní tlaky před revolucí. Prvopočáteční rozháranost, ilegalita a později monopol na moc, který vedl k cenzurám, útlaku, kriminalizaci opozice až nakonec k samotnému pádu totalitního systému.