Devatenáct pařátů a jeden temný pták

Znepokojivé, odpor až hnus vzbuzující, bizarní, temné. To vše v perfektním vybroušeném stylu ostře řezaných myšlenek.

Agustina Bazterrica, Devatenáct pařátů a jeden temný pták, Fobos 2024

Překlad (výborný!) Lenka Malinová, Ilustrace (nádherné!) Adéla Korbelářová

Dvacet mikropovídek argentinské spisovatelky Agustiny Bazterrica psaných během několika let mají jako společného jmenovatele podivnost, racionálno, reálnost spojené s absurditou až surrealismem. Jako kdyby autorka čerpala inspiraci v kartách vysoce inteligentních psychiatrických pacientů s nulovým pudem sebezáchovy. Je to znepokojující čtení. Dá se říct, že skutečně umělecká próza, která nepřináší údiv, zábavu, odpočinek, pobavení, poznání, vědění, ale intenzivní pocity tísně až hnusu, např. když text naznačí sexuální zneužívání dětí (Roberto, Hlína). Autorka se nesnaží ždímat emoce, jen popisuje, uvažuje, všímá si detailů, vyvozuje, dovozuje, dotváří, nestaví svět, v němž by hrála roli nějaká vybájená složka, nějaký ten nesmysl, který nám dovoluje říct si: „Je to hrůza, ale vlastně hovadina.“ Bazterrica se svými příběhy neustále pohybuje v podstatě reálném světě. O to je to horší. Přesto je občas i skutečné vtipná (Teicher proti Nietzschemu), často velmi trefná (Sotva slyšitelný, rychlý a děsivý zvuk a řada dalších).

V rámci knihy jsou také „povídky“ (Dech vlka, Pomalost slasti, Peklo, Architektonika), které ve skutečnosti představují zachycení emoce, jsou jako obraz, hudba, pohyb…, jen tentokrát skrze slovo.

Je to kniha náročná ne po dějové stránce, dokonce se dá říct, že povídky jsou stavěny obvykle podle šablony a jejich vyústění nepřekvapí, ale v emoční rovině, kterou vzbuzují. Je to násilná smrt, zmar na bezmála dvacet způsobů. Rozhodně je to kvalitní literatura, která si své publikum najde. Nebo vlastně ho má.

Sotva slyšitelný rychlý a děsivý zvuk

K zubní lékařce na dvůr dopadne sebevražedný soused Menendéz. Jen ten zvuk navždy převrátí lékařčin svět, připraví ho klid. Seběhnou se sousedé, přijede policie. Sousedky prokazují nevyžádanou péči.

Pomyslela sis, že paní sousedky, co se scházejí na chodbě, ženské s krátkými, špatně nabarvenými vlasy, dlouhými nalakovanými nehty a mozečkem po amputaci, spojuje tatáž nepodařená debilita.  Sdílejí přehnanou vášeň pro hyperkinetické psíky polemických ras, kteří bývají naprogramováni k tomu, aby se projevovali slabounkým, leč drásavým štěkotem. Tyhle ženy působí jako naprosto bezbranné bytosti, ale žijí spokojeně ponořené ve směsi zla a normality, důsledku chorobné přemíry volného času, beztrestnosti stáří, potřeby být u všeho, co se druhým přihodí, aby to mohly později probírat na chodbách, ve výtahu, na domovních schůzích, v pekařství, ve vchodových dveřích, s vrátným, se sousedy z jiných domů, samy mezi sebou, protože měly to štěstí, že nebyly na místě té mladé nevychované sousedky. (s. 30)

Teicher proti Nietzschemu

Fotbalavý fanoušek Teicher se rozhodne nakopnout kocoura Nietzscheho, kterého nesnáší, a zraní se, leží na zemi na zádech.

Nietzsche, který se procházel po domě, se rozhodl, že se projde po Teicherově hrudi, aby dal najevo, že tělo toho člověka nepovažuje za překážku, ba neuznává ani jeho přítomnost. Teicher zaječel: „Ty parazite, vrahu Boží!“ a zakuckal se. V tu chvíli pochopil, že Bůh je skutečně mrtev, protože žádný Bůh, ani skupina Bohů, dokonce ani pouhopouhý demiurg by nemohli posvětit takový trest. Nezvratnost takového prohlášení ho vyděsila. (s. 109)

Agustina Bazterrica je argentinská spisovatelka a kurátorka narozená v Buenos Aires roku 1974.

Vystudovala umění na Universidad de Buenos Aires a její původní profese se výrazně promítá i do její literární tvorby – fenomenálnímu úspěchu jejího třetího románu Znamenitá mrtvola (El cadáver exquisito, 2017) předcházely knihy Matar a la niña (2013) a Antes del encuentro feroz (2016).

V roce 2020 vydala také knihu povídek Diecinueve garras y un págaro oscuro. Spolu se spisovatelkou Pamelou Terlizzi Prinou organizuje cyklus uměleckých čtení, koncertů a performance s názvem „Následujte bílého králíka“ (zdroj Fobos).

Jindřiška Kracíková