Nejen mrazivé procházky Jizerskými horami přináší kniha Naslouchat tichu

Kdybych měla tuto knihu označit několika přívlastky, napadá mě mrazivá, stříbrná, tichá, podmanivá… Autor čtenářům nabízí krátké příběhy z prostředí Jizerských hor, které popisuje ve fascinujících mikrodetailech.

Miroslav Stuchlý, NASLOUCHAT TICHU, nakladatelství Kazda (2025)

Procházíte zasněženou krajinou, nohy jsou čím dál těžší, boty již promoklé, studený vítr štípe do tváří, batoh svou vahou táhne k zemi, baterie v mobilu je vybitá… Chvílemi se mne zmocňovaly obavy, zdali průvodce mrazivě drsnou krajinou zvládne dojít do svého cíle bez úhony. Byla jsem překvapená, když v podmínkách, v nichž již díky sněhové pokrývce nebyly ani zřejmé některé známé body a cestu vedlo pár vyšlapaných stop, přesto náhodně někoho potkal. Třeba jako ono setkání s ženou, s níž prohodil pár slov, aby po chvíli každý zase pokračoval svou cestou dál. Právě ona občasná setkání v tiché krajině jako by v zemi nikoho čtenáře na okamžik vrací zpátky do jednadvacátého století. Po pár slovech, minutách, kdy se minou, už jen zůstává vzpomínka a ono jinak v životě tak vzácné ticho.

„Při prvním kroku jsem se probořil po kolena do sněhu. Vrstva už nebyla tak pevná, její povrch ale stále pokrýval tenký led. Cítil jsem lehkou bolest, jak mi přes kalhoty rozedřel kůži na holeni.
Skála se přede mnou hrozivě tyčila, ostrý vítr na několika místech obnažil žulu, její velká část ovšem zůstávala přikrytá námrazou. Dělilo mě od ní jen několik desítek metrů. Postoupil jsem o další krok a moje noha se opět zanořila hluboko do sněhu.“

Někdy to jsou mikrovstupy do rodinných vztahů či rozhovorů mezi přáteli, které v kontrastu k mocnosti přírody nakonec vyznívají až banálně. Člověk pod vlivem vyčerpání vlastních sil si spíš uvědomuje, které hodnoty skutečně mají pro něho důležitý význam.

Miroslav Stuchlý prochází touto někdy mrazivou, jindy pestrobarevnou krajinou, jak jen podzim si umí s barvami zahrát, aby ji či její přirozené obyvatele zachytil na fotografiích, jež některé jsou součástí knihy. Hraje si se slovy, s nimiž vytváří úžasné obrazce pro plastičtější představivost. Podzim: to se tráva barví do ryšava a nad hladinou se převalují závoje mlhy. Když prší, spatří pod rozcestníkem zábradlí, perlící se dešťovými kapkami. (Vidíte ve své mysli, jak jsou ty kapky drobné, jedna vedle druhé se třpytí?) A když potká srnu, může se stát, že „Stála nehybně na stráni, v temných očích, připomínajících černé perly, byl usazen klid. (…) V jejím postoji byla nadřazenost vznešeného obyvatele lesa dovolujícího městskému přivandrovalci obdivovat její nevšední krásu.“

I když by se zdálo, že v tom tichu hor se vlastně nic neděje, pak jen těm, kteří se pečlivě nedívají.

„Při psaní této knihy jsem chtěl čtenářům přiblížit nejen krásu horské přírody, ale i hloubku, kterou mohou tyto okamžiky přinést, pokud se zastavíme a opravdu nasloucháme,“ říká Miroslav Stuchlý.

Miroslav Stuchlý (* 1974) se narodil v Šumperku, žije v Liberci. Je spisovatel, básník, filmař a organizátor kulturního dění. Absolvoval libereckou Technickou univerzitu. Podílel se na vydávání internetového časopisu Prostor pro původní literární tvorbu a spolupracoval s redakcí samizdatového občasníku Ještědál. Jeho krátký snímek o Charlesu Baudelairovi získal ocenění Český lvíček 2006 v kategorii hraných filmů. V Krajské vědecké knihovně v Liberci pořádá filmové projekce, pomáhá i s festivalem Jeden svět. Je zakládajícím členem spolku Liberecký autorský kruh. Vydal sbírku básní Daleko do jara (Miroslav Stuchlý, 2012), román Waldvilla (Nakladatelství Bor, 2021) a sbírku Potkat jelena (Druhé město, 2021). Jeho nejnovější knihou je pak Naslouchat Tichu (Nakladatelství Kazda, 2025)

MB