Křivda: Kniha nejen o transgeneračním přenosu traumatu

Anotace:

Vypravěč Arne se v restauraci seznamuje s Danielou. Jako dokumentaristu ho zaujme příběh její nežijící babičky Jitky. Ta patřila k takzvaným „ukrývaným dětem“ přeživším válku v izolaci a nejčastěji s pomocí dobrodinců riskujících vlastní životy. 

Babičku nicméně její „dobrodinci“ týrali a po válce zjistila, že přišla o celou rodinu. Prožitá traumata se pak odrazila nejen v jejím dalším životě, ale i v životech dětí a vnučky Daniely kvůli fenoménu známému jako transgenerační přenos traumatu. Arne se pustí do pátrání po pohnutých osudech rodiny s nejasným úmyslem natočit vysněný dokumentární film a objevuje, že ne vše bylo tak, jak doma babička Jitka vyprávěla. Najednou vyvstávají mnohem palčivější otázky: Proč se snažila „přepsat“ svoji historii dokonce i před nejbližšími a co to pro ně znamená? A jak rozplést spletitou síť lží, jejíž součástí je víc lidí, než se čekalo?

Martin Jun, Křivda, nakladatelství Cosmopolis, 2024

***

Na tuhle knihu jsem se velmi těšila

V rámci jednoho setkání s nakladatelem mne samotná prezentace autora přesvědčila, že si ji musím přečíst. Jakmile tedy nadešla příležitost, objednala jsem si ji a hned se pustila do čtení, jenže… Navzdory tomu, že se textu nedá po jazykové stránce nic vytknout, první stránky jaksi drhly. Zprvu převažoval pocit, že se jedná o jakési zdlouhavější Curriculum Vitae doplněné o popis osobních nezdarů ve vztazích se ženami. Přišlo mi rovněž trochu netaktní jmenovat docenta Zdeňka Pince ve světle, které spíš zavánělo fraškou a mohlo by vyvolávat dojem, že Fakulta humanitních studií, dříve Institut základů vzdělanosti, je jakousi náhražkou kvalitního studia.

Fakulta humanitních studií (při mém přijetí ještě Institut základů vzdělanosti) byla pro všechny a pro nikoho, byla trnem v oku akademické obci a já si ani na téhle škole vyvrženců nepřijatých jinde nevedl nijak zvlášť dobře. (…) proděkan Pinc mě při hlavní zkoušce z filozofie, která se pompézně nazývala skeletový atest, označil za „černou ovci ústavu“ (…) Měl jsem odpor k fenomenologii, kterou prosazoval jako vrcholné stádium filozofie, ale celkově jsem o filozofii nevěděl dost, abych se mohl s komisí přít. Moje strategie byla vše jim odkývat. (…) Očekával jsem, že až budu na závěr studia obhajovat diplomovou práci, Pinc si na mé tristní výkony vzpomene a dá mi to ještě jednou sežrat. Z toho nekoukal zisk mnoha kreditů, které jsem nutně potřeboval k ukončení studia na „Pinctitutu“, jak ho nazýval spolužák Vojtěch Rynda. (15-16)

Zprvu tedy mé původní nadšení, jež se násobilo s okamžikem rozbalováním balíčku, po začtení trpce opadlo. Čekala jsem napínavý příběh o hledání skryté pravdy o babičce, která díky svému židovskému původu jako dítě přežila válku v izolaci, kde vše ve skutečnosti neprobíhalo vůbec hladce, docházelo k týrání, a pak tu bylo ještě ono transgenerační trauma. Místo toho se příběh ubíhal docela jiným směrem.

Musím upřímně přiznat, že kdybych neplánovala napsat recenzi, knihu bych nejspíš po zhruba padesáti stranách odložila. Nakonec jsem velmi ráda, že jsem to neučinila.

Pokud „přetrpíte“ ne příliš vydařený začátek s mnoha zbytečnostmi (viz například popis Průhonic: Sic to do děje vůbec nepatří, přesto vám autor vyjmenovává, které pohádky se zde točily, včetně informace, že v Průhonicích bydlí Andrej Babiš, str. 87), text se začne nakonec zajímavé rozplétat i chvíli zamotávat, aby čtenáři v poslední třetině vzal dech a redefinoval, komu byla vlastně učiněna křivda. Přesněji řečeno: kdo se z podstaty věci cítí být ukřivděný.

I když jsou ve hře peníze, resp. řeč se také obrací k zděděnému majetku, přesto nejde o žádné finanční vyrovnání, jako spíš o nalezení pravdy, o zlomové citové rány, které vznikly v minulosti, a nové, jež se v souvislosti s příběhem objevily. Rozplétáním se některé jizvy zacelují, dochází ke smíru, k uvědomění si, jak se člověk může mýlit a jak snadno může podlehnout pocitu nespravedlnost, pokud mu nejsou známy všechny souvislosti.

To, co se mi na knize vskutku velmi líbilo, byla ona pestrost

Nic není černobílé. Hlavní hrdina pátrá v archivech, v matrikách, hovoří s příbuznými Jitky Dezerové, skládá střípek po střípku, klade si otázky, zdali se jeho cesta neubíhá špatným směrem, jestli něco nepřehlédl či se v závěrech nemýlí… Neboť některé zjištěné skutečnosti mu rozbíjí „staré“ výpovědi, jež nemůže dál konfrontovat, neboť Jitka Dezerová již zemřela.

Po celém tom rozplétání Arne zjišťuje, že nic není a nikdy ani nemůže být černobílé. Neexistuje jeden viník a nikdo, kdo je něčím vinen, není v jádru „špatným“ člověkem. Všechno na sebe navazuje a má své důvody. Největší hloubkou je pochopení a odpuštění, které je možné jen za podmínek, že člověk bude skutečně otevřený a bude objektivně přistupovat k dokumentům a získaným informacím.

Skvělé je, že hlavní hrdina se neschyluje k zjednodušování, „k posouvání“ pravdy podle toho, jak by se mu nejvíce hodilo. Za což jsem v textu velmi vděčná: Arne se drží poctivé objektivní dokumentaristiky. Víme, že se nejednou stane, že některé výsledky výzkumů jsou (a leckdy i nevědomky) pokřiveny, aby se závěr příliš neodchyloval od původní hypotézy. Arne se ale doslova „nimrá“ v detailech, odmítá se spokojit s prvními závěry. Jakmile má pochybnosti, něco mu v celé skládačce nesedí, znovu raději vše opakovaně prověřuje a hledá další zdroje.

Vedle pátrání v knize probíhá ještě jedna dějová linka

Arne v ní prožívá svůj jinak každodenní život, práci a hlavně vztah se svými dcerami a manželkou po rozvodu. Zde musím vyzdvihnout skvělé vykreslení situací, povah, rozdílné reakce dcer vůči otci, který po rozvodu bydlí na jiné adrese. Děti rozchod rodičů obvykle vnímají jinak a mnoho okolností, které vedly k rozpadu manželství, jim není známo nebo získávají zprostředkovaně podle úhlu pohledu toho kterého rodiče. Přičemž lze předpokládat, že pokud bydlí s matkou, otec se snadněji dostane na černou listinu. Proto i vztahy pubertální dcery s otcem jsou zpočátku velmi pošramocené a je zde potřeba hodně času a trpělivosti k jejich narovnání, aby oba spolu mohli znovu smířlivě vycházet.

***

Kniha ale rozhodně stojí za přečtení. Z počátku to chce trochu trpělivosti, ale pak se to vyplatí a zůstane vám velmi silný čtenářský zážitek.

MB