Kdo by se kůrovce bál? První knižní obhajoba „největšího vyvrhele říše hmyzu“

Vy nemáte rádi kůrovce? A jak je to proboha možné? Jo, aha… Vy jste ještě nečetli knížku Jiřího Hulcra: Kůrovci, příběh největšího vyvrhele říše hmyzu (Kazda). Protože až se s těmi „chlupáči“ blíže seznámíte, uvědomíte si, že jsou vlastně velmi zajímaví, ba skvělí, a že jediný problém, který tu rezonuje, je ne příliš povedený vztah člověka k přírodě.

„Kdo si pamatuje, velmi dobře rozumí tomu, že důvodem, proč se záplava kůrovce od roku 2018 nezvládala, nebylo jenom sucho a zlí kůrovci. Vždyť jsme kůrovce měli pětkrát víc než v Bavorsku, kde jsou skoro stejné porosty jako u nás. Řekněme si pravdu: máslo na hlavě u nás nemají brouci. (…) Kůrovec není pachatel. Kůrovec je symptom. Symptom toho, nakolik je les zdravý a jak se o něj staráme. Mimochodem, kůrovec patří i do smíšených lesů. Kůrovec patří do každého zdravého lesa. Kůrovec je zdravý. Každý živý organismus má svého přirozeného predátora, protože cyklus „žeru – žerou mě“ je přirozený a příroda ho má vyladěný tak, aby se opakoval do nekonečna… dokud do toho nehodíme vidle my lidé. Dávejme tedy na maminku přírodu pozor, ať se na nás nerozzlobí a ať nám to nakonec nespočítá i s úroky,“ píše v úvodu knížky Constantin Kinský.

Tak my, obyčejní smrtelníci, co entomologii sledujeme spíš z dálky a povrchně, znaje maximálně Ferdu mravence a pak pár stránek z přírodopisu ze školy, zařazujeme kůrovce bez servítek mezi škůdce, které je potřeba nemilosrdně zlikvidovat. Už jen proto, že o jejich ničemné síle nás informují všechna média.

Je možné zastávat i jiný názor?

Příroda je tu miliony let, nějak se vyvíjela. A nějak jsme se vyvíjeli i my.

Jak to tedy proboha mohla po celou dobu zvládnout a přežít, když tu fakticky nějakou podobnou dobu řádili (a řádí) ještě ti zlí kůrovci? Jak dokázala, že se v okolí vůbec ještě nacházejí nějaké stromy? A co s tím má společného člověk?

Proč se mluví o kůrovcích až v posledních letech? Co je špatně?

Jádrem problému jsou hlavně dvě věci: změny klimatu a přeměna lesů na husté monokultury. Masivním hubením kůrovců se samotný problém nevyřeší: tak nějak a ne zrovna moc úspěšně likvidujeme už jen následky. Je potřeba začít myslet jinak.

Ony naše „komerční plantáže“ smrkových porostů, jež mají sloužit hlavně k těžbě dřeva na výrobu nábytku a papíru, mají k smyslu přirozeného lesa hodně daleko. Já bych to směle a drze nazvala něco jako švédský stůl právě pro takového lýkožrouta smrkového.

„Nejsmutnější na těchto případech je, že to jsou ve skutečnosti příběhy o nás lidech a o důsledcích našeho nezodpovědného přístupu k přírodě, zemědělství a lesnictví. Naše vlády, firmy a instituce se skoro vždy věnují problémům až ve chvíli, kdy je už nelze ignorovat. Ale když problém přeroste do krize, ty samé instituce zpravidla prohlásí, že na řešení už je pozdě.“ (92)

S humorem a lehkostí

Kniha rozhodně není žádným suchopárným dílem, u kterého budete stěží udržovat otevřená víčka, ale naopak je psaná velmi svižně a zábavně. Autor se s ní obrací k dětem, budoucím mladým vědcům, jejichž mysl ještě není zatížena stereotypy a mohou být právě studnou nápadů pro změnu lidského myšlení a chování se k lesu a k přírodě samotné. A nejde jen o děti: Jak já se smála! Z očí mi tekly slzy.

Ta knížka je perfektní! Tohle přesně na knižním trhu chybělo. Jakási obhajoba „zlouna“. Ale kdo mu vlastně tu negativní nálepku přiřkl? Není to ten, kdo si z lesů udělal byznys, a teď mu nějaký prťavý kůrovec narušuje jeho plány?

Když se pokusíme porozumět, co se v lese doopravdy děje, co je kůrovec zač, proč dělá, to, co dělá, možná pochopíme, že tu nestojí dvě barikády: na jedné straně člověk a na druhé kůrovec. V celém ekosystému, přirozeném procesu principu potravního řetězce jsou jednotlivé složky na sebe závislé. Nedostatek nebo přemíra něčeho je evidentně důsledkem nějakých nepřirozených událostí.

A jací jsou kůrovci?

Je jich několik tisíc druhů. Mohou vypadat jako myší bobek nebo jsou huňatí, chlupatí jako plyšáci, třpytiví, nespolečenští nebo naopak si udržující svůj „harém“ (někdy stávající maximálně na dvou partnerkách; před třetí sameček zavírá dveře), jsou umělci, vytvářející úžasné chodbičky. Jsou fascinující.

A protože kůrovci žijí v tunelech, stěží by si – jak říká autor – mohli dovolit bláznivé tvary jako řada jiných brouků. Jejich tělíčko je spíš jako vrták. Svou partnerku svádějí svým pšoukáním, neboli zaklesnuti v tunelu hlavou dovnitř, zadečkem ven vysílají feromony k přilákání samičky. Když dojde k vzájemným sympatiím, nastává fáze lechtání, neboli zásnubního tance. Kolik toho bychom ještě mohli vědět o kůrovcích!

Vedle toho, že je čtení humorné, občas na vás dýchne i s trochou romantiky: Například když se pod mikroskopem zvětší šupinky jednoho z druhů, hned máte pocit, jako byste hleděli na šupiny, „jež vypadají jako rajské květiny“.

„Nejkrásnější kůrovci jsou ti šupinatí, protože jejich šupinky mají různé barvy. Při pohledu mikroskopem se zdá, že tento brokát snad navrhl nějaký módní návrhář.“

Je to nadhled a něžný humor, který nikoho nenechá na pochybách, že autor má kůrovce skutečně v oblibě. Ani bych se nedivila, že by po přečtení této knížky se fanklub pro kůrovce rozrostl (Kam se mám zapsat? 🙂 )

Proč byste si měli knížku přečíst?

Copak vás nezlákala už samotná obálka? Mě ano! Kniha ještě nevyšla a už jsem ji chtěla. Musela jsem si počkat. Ale dobrá, nejste posedlí vším v přírodě jako já, obřími stromy počínaje a kdejakou lezoucí a bzučící drobotinou konče. Tak proč tedy? Protože kůrovci jsou nádherní. Abyste pochopili jejich krásu, nejspíš nepostačí lupa, ale mikroskop určitě. Pak teprve tajnůstkářsky odhalí tu fascinující pestrost. Dalším důvodem může být, že mají skvělý čich a umí mluvit. Nevěříte? Autor tvrdí, že ano, a proto píše: „Ano, kůrovci mluví. Mnohé druhy produkují až tři různé zvuky: jeden má sloužit ke vzrušení partnera, druhý je výkřik hrůzy („Pomoc, strakapoud!“), další varuje neznámého kůrovce, který se objevil u závrtu, že zde páření probíhá pouze mezi tebou a tvým partnerem a nikým dalším…“

Chcete další důvod? Třeba proto, že je dobré se dozvídat nové věci. Uvědomit si, že kůrovci nemohou být absolutní zhoubou, s níž je téměř beznadějné bojovat. I oni mají kolem sebe celou škálu predátorů, kteří se jimi živí.

„Největším parazitem je larva pestrokrovečníka. Podle jména by to mohl být veselý brouk, ale nenech se zmást. Dospělec má sice pestré krovky, jenže na povrchu stromu loví tvoje rodiče kůrovce, kterým odkousává hlavy od tělíček. Jeho larva je růžová, štětinatá, hladová příšera, která během svého vývoje sežere alespoň padesát nevinných mláďátek kůrovce, jako jsi ty.“

Zdravý les tedy nepotřebuje motorovou pilu a pesticidy, které by ho ochránily před zlým kůrovcem. Mnohem lepší – zdá se – bude, pokud se naučíme pěstovat lesy takové, aby samy dokázaly přirozeně odolávat přirozeným nástrahám.

Jiří Hulcr, Kůrovci, nakladatelství Kazda.

MB