Nové syrové příběhy Tomáše Etzlera: Novinářem v Číně 2

Pokud usedáte ke knížce Novinářem v Číně 2: Nezešílet! nejspíš jste již četli první díl (Novinářem v Číně: Co jsem to proboha udělal?), ale i kdyby ne, vůbec nic se neděje. Druhý díl lze začít číst bez znalosti prvního. První stránky vás uvedou do situace a hned nastupuje rychlý spád informací, emocí, příběhů.

Věřím, že už sám podtitul vás správně nasměruje, a proto jistě neočekáváte strohý sterilně objektivní popis událostí v Číně někdy z období let 2007 a 2008, protože to ani Tomáš Etzler nezamýšlel.

„Šílencův“ autobiografický deník

V rozhovoru s Jáchymem Topolem v rámci besedy v knihovně Václava Havla Tomáš Etzler říká, že už když uvažoval, o čem kniha bude, měl v plánu vytvořit něco víc. V té době již znal mnoho fascinujících lidí, natočil řadu zajímavých reportáží o silných tématech, šokujících svou výpovědí, jež tak otevřeně konfrontují jinak prezentovaný obrázek o své zemi čínskými komunisty: „Nablýskaný“ téměř bezchybný svět. Realita je nakonec hrubá, krutá a ničivá. Snad až na jiskru naděje v samotném závěru publikace.

Nutno dodat, že výraznou složkou u Etzlerových knih je vyjma řady zajímavých informací právě i onen subjektivní pohled: jeho vnímání Číny se postupně mění a on se dostává na samé dno svých sil. Hovoří o psychickém „sešupu“, je hrubý, neurvalý, výbušný.

„Musím jít s kůží na svět se vším. Jsou tam věci, které bych nechtěl říct ani svým rodičům, kdyby byli na světě.“

V emocionálním vypětí nevybíravě křičí na čínského strážníka. Nebo se vzteky rozpálí, až rukou rozbije skleněné dveře, střepy mu přeříznou i šlachy. Popíjí stále víc alkoholu, než je rozumné, snad jen aby „nezešílel“.

„Choval jsem se v Číně občas jako šílenec, jako hulvát. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc jsem byl přesvědčen, že když nebudu stoprocentně upřímný, kniha nebude pravdivá.“

Ženy jsou také lidé

Tomáš Etzler během svého pobytu natočil velkou řadu tematicky různých reportáží. Každá je silná svou výpovědí a trpká v tom, že v důsledku nevede k řešení, ani k nápravě. Tohle je realita. Taková je Čína a změnit to nejspíš může jen ona sama. Na jedno z oněch témat se zaměřím podrobněji – právě ze své pozice ženy.

Ženy jsou také lidé – nejedná se o vtip nebo recesi. Národní úřad pro rodinné plánování totiž v některých jižních provinciích zahájil kampaň s tímto názvem za záchranu dívek.

Čínská  politika jednoho dítěte způsobila, že se rodiny při plánovaném rodičovství snažily upřednostnit syna. Jsou známy úmyslně vyvolané potraty, pokud se rodička dozvěděla, že očekává dceru. Na různých místech byla nalézána mrtvá či ještě živá odložená novorozeňata dívek, stejně jako se zabíjela přímo po porodu.

Tyto účelové akce způsobily nedostatek žen. Čína s těmito následky bojuje všemi prostředky. Rovněž jako tato oficiální kampaň měla být podnětná k omlazení populace: dochází pracovní síla.

Čína opustila politiku jednoho dítěte v roce 2016. Od té doby mohly mít manželské páry dvě děti. Situace se však nezlepšila a od roku 2021 vláda povolila tři děti. Striktní příkaz přišel i pro gynekology: Během těhotenství nesmí prozradit pohlaví dítěte.

Několik let se tedy již úřady v rámci hledání různých řešení snaží zvýhodňovat rodiny, které mají dceru. Na vesnicích například dostávají zdarma zemědělské nářadí, hnojiva na rýži a mandarinky. Nicméně přesto vychovávat děti v Číně je stále velmi drahou záležitostí, a tak vládní politika nesklízí mnoho úspěchů. Dalším faktorem stále nízké porodnosti je, že současné dospělé ženy volí raději kariéru než zakládání rodiny.

Témata svobody vůle a projevu

Pocit nesvobody bez výjimky jistě zasáhne každého, kdo v Číně pobýval nějaký čas. Stejně jako Tomáše Etzlera. Neustálá omezení, sledování, štěnice… Navykl se ohlížet za sebe, dívat se takzvaně přes rameno, není-li sledován. Věděl, že některé informace je lepší si předávat při zapnutém vysavači, puštěné hudbě nebo v parku. Natáčet nebylo možné kdekoliv, a to ani nemám na mysli strategická místa, která by sama ze své povahy zákaz vyžadovala.

Omezení pochopitelně vznikala i při setkání s „nežádoucí“ osobou. Tak proběhlo podobně setkání v čajovně s čínským disidentem Liou Siao-Po, v době ještě před jeho Nobelovou cenou. Hned na úvod mu Liou sdělil, že nepřišel sám: doprovodila ho státní policie.

Neustálý strach a pocit příkoří. Nejen pro ty, kteří nesouhlasí s režimem, ale stejně tak pro jejich rodinné příslušníky, kteří s konkrétními činy nemuseli mít vůbec nic společného.

Vyčerpání, nedorozumění

Tomáš Etzler ve svém autobiografickém deníku zahraničního novináře, vyčerpaném z práce, ze systému a z nevydařeného manželství se často obrací k alkoholu. Mění se, je na pokraji psychických sil. Uvědomuje si jiné hodnoty, priority, stejně jako sílu přítomnosti: pokud narazí na zajímavé téma k reportáži, nesmí nic odkládat. Ten, s kým by chtěl hovořit, už zítra může být pryč. Ve vězení. Mrtev. V exilu.

Emoční dopady v důsledku jeho pobytu v Číně se rovněž odráží ve vztazích s jeho přáteli, stejně jako s Českou televizí. Vznikají určitá nedorozumění, rozepře, ale i dlouhá období mlčení bez odpovědí. Obavy a domněnky, které nakonec kulminují z podezření, že po nástupu Miloše Zemana na post prezidenta je na obtíž a stává se z něho „pekingský problém“.

Naděje na závěr

Knížka končí příběhem, jež vyústil k natočení filmu Nebe. „Chtěl jsem tu knížku ukončit smírčím příběhem,“ říká Tomáš Etzler. Přes všechny hrůzy a tragédie, které v Číně viděl našel i – jak tvrdí – „ostrov opravdové lásky a pravdy“. Původně zpracovával dokument pro CNN o sirotčinci, vedený v katolické víře. Sestra Wang, jež Tomáše Etzlera provázela, mu řekla: „Čína je bezbožná země, bez respektu pro život. dělej z lidí objekty. Když někdo nemůže vytvářet materiální bohatství, jeho existence se považuje za bezcennou.“

Dokument nakonec nebyl nikdy v CNN odvysílaný. Z podpory svých některých přátel se Tomáš rozhodl o sirotčinci natočit film. „Jeptišky v  sirotčinci vytvořily takový mikrosvět,“ říká v rozhovoru s Jáchymem Topolem, „který ochránil děti před toxickou ideologií komunistické strany. Byl to opravdu neuvěřitelný svět, který ukázal jednu věc: Všichni se narodíme s empatií, láskou, ale pak nás ovlivňuje okolí, jak rosteme. Pro mě to byl důkaz, jak strašné škody může napáchat na lidech toxická ideologie, jako je ideologie Číny.“

Co ve vás zanechá kniha?

Smutek, že si uvědomujete, kolik lidí musí žít zásadně jinak, než by si přáli. Nikdo nejsme schopni zajistit maximum k vlastní spokojenosti a ani by to asi nebylo správně, ale určitá míra, životní kompromisy by neměly překračovat mez, kdy už se člověk stává vězněm systému; bojí se i doma volně mluvit, bojí se setkat s někým, kdo by mohl být „nesprávnou ideologickou osobou“, či si nesprávně oženit/vdát, neboť tím svazkem na sebe uvaluje obdobnou vinu a trest.

Beznaděj, že i kdybychom chtěli, nemáme šanci to změnit.

Vztek, že si to místní musí nechat líbit; a že v mnoha případech vše již přijímají jako standard. Lepší je nevidět, neslyšet, nestarat se o druhé, nic si nepřipouštět.

Strach z čínské rozpínavosti – je skutečně Čína větší hrozbou než Rusko? Drží nebo bude držet svět v kleštích třeba právě proto, že zásadní světový export proudí přes Čínské moře?

Otázky – jaká bude budoucnost lidstva? Ekologicky zaneřáděná rozpínavá Čína a náš malý „ostrov svobody a touhy pro záchranu planety“…

A snad i trochu radosti – minimálně za Tomáše, že už se do Číny nemusí vracet.

Video z knihovny Václava Havla

O autorovi

Tomáš Etzler je český novinář, který v letech 2007 až 2014 působil jako stálý zpravodaj České televize v Číně. V roce 1999 začal pracovat pro CNN jako editor zpráv a poté působil pět let jako válečný zpravodaj CNN na Haiti, v Iráku a v Afghánistánu. Za svou práci obdržel řadu ocenění včetně ceny Emmy, kterou získal jako první Čech v roce 2008. Během svého působení v Číně připravil a prezentoval přes pět set reportáží a živých vstupů. (zdroj nakladatelství Vyšehrad)

MB