Naše divoké dědictví je další působivou faktografickou knihou německého autora, Petera Wohllebena, jenž je známým ochráncem přírody, pracuje a vyučuje v Lesní akademii v německém Eifelu, zasazuje se o obnovu pralesu, vystupuje v televizních pořadech a píše knihy týkající se lesa a ochrany přírody.

Už od první stránky vás zaujme svým širokým záběrem; ani se nebudete chtít od knížky odtrhnout. (Mne hned lapil u prvních odstavců při přirovnání stromů k sociálním bytostem – viz níže)

Knihu lze pojmout jako souhrn bohatých informací o přírodě, stejně jako o nás samotných

Jak se stavíme ke světu a k celému ekosystému. V podstatě je zprávou o našich instinktech, jež silně ovlivňují naše chování. Nejednou převládají právě ty, které jsou s námi už od pravěku a jež jdou v kumulaci u tak silné populace ve výsledku paradoxně proti nám. V poměru téměř osm miliard lidí versus jedna Země ohrožují naší existenci.

Námi svět nekončí. I v minulosti proběhly různé katastrofy, které však – a to je podstatné – vždy ovlivnily tehdejší život a podnítily existenci nějakých nových nebo odlišných forem. Nabízí se otázka, pokud nic nezměníme, kam nakonec bude směřovat naše budoucnost?

Jedna z nejhorším katastrof, zmiňovaná jako příklad, proběhla před dvěma miliardami let a zapříčinila úhyn asi 99% tehdejšího veškerého života. Mohly za to sinice, které vynalezly fotosyntézu, „při kterých se oxid uhličitý a voda za působení slunečního světla přeměňují v cukr. Tento geniální kousek zpřístupnil drobným tvorečkům prakticky neomezené zdroje výživy. Kyslík jakožto vedlejší produkt fotosyntézy je extrémně agresivní plyn a byl tehdy pro téměř všechny živé tvory životu nebezpečný.“

Ve své historii byl rovněž člověk mnohokráte na pokraji vyhynutí

Stále dokola musel bojovat o přežití a potravu… Lidstvu se postupně podařilo najít způsoby, jak překonat mnoho těžkostí, jak obdělávat pole, zvýšit produktivitu, zjednodušit si život… Populace na Zemi se zmnohonásobila, stejně tak narostla spotřeba a nároky stále rostou.

Nicméně: „Nezměníme-li strategii, příroda časem experiment jménem lidstvo ukončí,“ uvádí ve své knize Peter Wohlleben. Neznamená to však, že bychom zcela vymřeli, jen se populace prudce sníží na únosnou mez, dodává.

Je to jen člověk, kdo je rozpínavý a nenasytný?

Co takhle stromy? Překvapuje vás to? Ty jsou Peterem Wohllebenem popisovány jako „početná skupina sociálních bytostí“, jež si „bezohledně nárokuje životní prostor a proměňuje ho natolik, že z něj mizí opovážlivé množství fascinujících živočišných druhů.“

„Nosorožcům, slonům i řadě dalších nezbývá než se dát na ústup a plošně vymírají.“ Avšak: „Jeden z rozdílů mezi stromy a lidmi spočívá v tom, že stromy s pomocí hub, bakterií, hmyzu a tisíců dalších druhů budují stabilní ekostystémy, které se brání výkyvům a dokážou vytvořit poměrně neměnné podmínky  přinejmenším na mnoho tisíciletí  (…)

My naproti tomu vyčerpáváme planetu takovým způsobem, že naše životní podmínky se i při optimálním klimatu neustále zhoršují a naše ekologická nika se zmenšuje. Proměny jsou naprosto normální jev, jenže jejich současné tempo přesahuje síly většiny druhů včetně nás samých.“

Při čtení se ve mně střetávaly dva rozdílné pohledy

Na jedné straně pocit, jak jsme jako lidstvo důležití; naše technologie jdou kupředu rychleji než evoluce, než vývoj našich mozků, jimiž bychom dokázali včas pochopit, zpracovat a rozhodnout, jak naložit s negativními ekologickými dopady. Na druhé straně je evidentní, jak jsme v tom shluku všeho kolem vlastně stejně tak nepodstatní. Vnitřně si uzurpujeme pohled vlastních neomezených hranic, co vše bychom mohli dokázat, kam až je možné zajít… A přitom ani my samotní nejsme nekoneční. Jednou (pokud ne jinak) umřeme na stáří, sic se snažíme najít způsoby, jak žít co nejdéle. Copak je na světě nějaký živý organismus, který by mohl být inspirací pro dlouhověkost?

„Proč se vlastně lidé nemohou dožívat neomezeného věku? Zní to banálně, každá tkáň se koneckonců časem opotřebuje, kůže i jiné orgány včetně mozku stárnou, až jednoho dne vypovědí službu. Přesto je celá věc otázkou strategie, protože se na to jít i jinak, což vidíme třeba u stromů. Ty čistě teoreticky nemohou zemřít stářím, mají totiž na rozhodujícím místě cosi jako pramen mládí: je jím kambium, dělivé pletivo mezi dřevem a kůrou. Tenoučká průsvitná vrstvička vylučuje dovnitř buňky dřeva a ven buňky lýka. Pokračuje v tom neúnavně, bez ustání, každé vegetační období. Každý strom tak rok od roku sílí – dalo by se dokonce říct, že strom, který netloustne, umírá.

Obry říše rostlin tak neudolává stáří, nýbrž neblahé události, které přináší život, takže během desetiletí a staletí přibývá nemocí a nehod. Zranění způsobená zvěří nebo padajícími sousedy uvolňují cestu dřevokazným houbám…“

Můžeme něco udělat?

Většina z nás si je vědoma trendu ekologického myšlení současnosti. Přijímáme skutečnost, že je potřeba se v lecčems omezit, jít proti našim původním instinktům. Vznikají různá nařízení, požadavky, ale stejně tak jsou s tím spojené určité kompromisy a obchod.

„Chceme-li zkrotit své instinkty, musíme buď pomocí odměn vyvolat pocity štěstí, nebo pomocí trestů vyvolat strach,“ říká Peter Wohlleben. Druhou možnost představují zákony, která nás nutí jít proti našim instinktům nátlakem.

Faktem je, že některá taková nařízení vnímáme do naší svobody nepříjemně zasahující, nejednou až nesmyslná. A bráníme se. K jedněm z reakcí patří, proč se máme ohledně skleníkových plynů vůbec nějak omezovat, když tu jsou státy jako Čína nebo Indie, které jich produkují mnohonásobně víc? Máme tedy snad se vším přestat a říkat si: ono to nějak dopadne? Je to zodpovědný přístup k budoucím generacím? Těch otázek přichází celá řada a na většinu z nich nejspíš ani neexistuje přímá odpověď, která by vedla ke stoprocentnímu úspěchu a spokojenosti.

Tak se stává Naše divoké dědictví knihou v prvé řadě plnou poznatků, zajímavých a důležitých impulzů, jež primárně vedou právě k tomu, abychom se zamysleli nad důsledky jednání v naší společnosti a nezůstali lhostejnými. Ale pozor – není to kniha výčitek, co všechno člověk pokazil. Přináší informace, abychom pochopili, proč a co se kolem nás děje. A snad nás to tak přimělo změnit vzorce chování. Leccos v životě děláme automaticky, protože to považujeme za normální a jediné možné, aniž bychom si položili otázku, nejde-li to i nějak jinak.

Jsme lidé, stejně jako jsme také zvířata

„Když konečně akceptujeme, že stále ještě tvoříme součást přírody, že jsme v jádru nadále zvířata, podléhající týmž pravidlům hry jako všichni ostatní tvorové, můžeme pomalu sestoupit z trůnu a trochu se porozhlédnout, jak to dělají ostatní.

Egoismus a důsledné využívání životního prostoru nejsou v principu nic negativního, dokud nevedou k likvidaci základních podmínek pro vlastní přežití. Našimi učiteli by v tomto ohledu mohly být stromy. Už v minulosti ukázaly, že se nijak nezdráhají vyhubit velké býložravce, aby ochránily vlastní potomstvo a proměnily step vzniklou po době ledové v les. Rozhodujícím slovem je tu „proměnily“, stromy totiž životní prostor prosazováním vlastních zájmů nezničily: když spolu s miliony dalších druhů vytvořily lesy, naopak ho dokonce ze svého hlediska zlepšily. (…)

Vezměme si tedy můj oblíbený druh – možná už tušíte – , totiž buk. Ani buky by samy les nevytvořily, jsou nicméně jeho důležitou součástí. Ale především jsou sociální, vzájemně se podporují, pomáhají slabým a nemocným, vychovávají potomstvo, vyvíjejí společné strategie, mění lokální klima ve svůj prospěch a spolu s ostatním lesními obyvateli stále zlepšují svůj domov. Kdyby uměly mluvit, jeden pojem by v jejich slovní zásobě dozajista chyběl: egoismus. (…)“

Pokud my, lidé, se budeme stále chovat tak, jak nám velí instinkty z doby kamenné, a nepřestaneme ničit svou ekologickou niku, regulace se chopí příroda, což může vést k dost náhlému konci tohoto typu civilizace.

Za sebe mohu knihu Naše divoké dědictví vřele doporučit už i proto, že ji brzy začnu číst podruhé. Těch informací je v ní skutečně mnoho a některé souvislosti na sebe navazují a proplétají postupně i v pozdějších stránkách. Navíc je psána velmi čtivě; je těžké se od ní odtrhnout. Třeba i proto, jak pojímá všechno kolem nás i z jiného úhlu pohledu, či do hloubky: Podíváte se na svou tvář a vzpomenete si třeba na trudníky. Díváte se na stromy a vybavíte si na rodinu a tak dále.

Autor se zde rovněž opírá do omezení porodnosti, společenských zřízení nebo do katolické církve. Připomenete si některé informace, které znáte, a přidáte mnoho dalších. Je to kniha, kterou určitě nechcete jen letmo přelétnout a odložit, ale po prvním přečtení, až si nějak v hlavě utřídíte fakta, se k ní určitě (stejně jako já) rádi vrátíte, abyste ji mohli zažít už s určitou dávkou předchozí zkušenosti. Nemusíte se vším s autorem souhlasit, můžete mu ale dovolit, aby vám sdělil vše, s čím můžete dál pracovat.

Peter Wohlleben, Naše divoké dědictví, nakladatelství Kazda, 2024

Za zajímavost určitě stojí i toto video z Knižního veletrhu ve Frankfurtu 2023: Rozhovor s Peterem Wohllebenem. Zapněte si automatický překlad. Autor zde hovoří o své knize: vliv zavedení antikoncepce na porodnost, kvality spermatu na zbarvení ptactva a jak s tím vším souvisí stres a další témata.

MB