Ledově modrá krev
Ledově modrá krev sleduje osudy obyvatel provinčního města Čudov po téměř celé 20. století. V mozaice bizarních epizod nejrůznější svérázných postaviček se odvíjí příběh herečky Idy Zmojro, v zásadních momentech inspirovaný životem sovětské filmové hvězdy Valentiny Karavajevové (úspěch ve filmu Mášenka, sňatek s britským aristokratem, autonehoda, stalinské perzekuce).
Vynikající román o podivnosti života v Sovětském svazu, tak jak si ji i trochu představujeme. Chudoba, nesmyslnost, samohonka, absurdita bytí, sen o životě, sen o jevišti, krutost i soucit. Slovem ruská duše.
Na začátku příběhu vyběhne v noci stařičká Ida ze svého nuzného příbytku, v kabátu, naboso. Doběhne na policejní stanici a zkolabuje. Všechno souvisí s holubičkami, dívkami, které při pohřbech kráčí v bílých šatech a vypouští holubici – duši zemřelého. A tyto holubičky se začnou v Čudově ztrácet. Zdá se, že Ida zemřela a my se dozvídáme o jejím životě, plném zvratů, ústrků, schopnosti přežít kdejaké příkoří. Nakonec se příběh uzavře v objasnění, jak je to s holubičkami i s Idou.
Výborný román, bravurně vystavěný příběh, skvěle vyprávěný. Nepostrádá vtip, nadhled, pověrečnost, krutou realitu, laskavost. Oproti oficiální anotaci neshledávám v knize nic magického, spíš snivého, trochu šíleného, pověrečného, folklórního, zároveň zemitého a skutečného.
A co je ta ledově modrá krev? – Je to poslední soud umělce nad sebou samým. Nestačí naučit se psát, je třeba naučit se škrtat. – Je zřejmé, že Bujda škrtat umí, protože Ledově modrá krev je dílo vynikající. Nic nepřebývá, nic nechybí. Motiv ledově modré krve se od tohoto vyjádření odvíjí, ale rozhodně v něm nezamrzá.
Jindřiška Kracíková