Skutečný příběh o životě v Severní Koreji

Kniha Můj život v Severní Koreji (nakladatelství 65. pole) poutavě předkládá skutečný příběh Čihjon Pak, jíž se podařilo – a to dokonce dvakrát (!) – uprchnout ze Severní Koreje. V současné době žije ve Velké Británii, nicméně zprvu byla – obdobně jako většina jejích vrstevníků – co se týká loajality a plnění všech povinností silně zanícená a uvědomělá, aby náležitě mohla plnit roli hrdé vlastenky.

Obdobně i její sestra se houževnatě učila, aby se dostala na vysněnou školu. Obě si byly vědomy, s kým se přátelit, a naopak komu je dobré se vyhýbat. V zemi, jejíž ideologie mluví o rovnosti, ve skutečnosti totiž žádná rovnost neexistuje. Třídní rozdělení je každému od narození dané. Nehledě k tomu, že režim může v průběhu života kohokoliv ještě sesadit o další stupínek. Tuto potupu následně nese celá rodina i po tři generace.

KLDR patří k nejuzavřenějším zemím na světě

Její obyvatelé nemají téměř žádnou představu o tom, jak se žije v zahraničí. Separaci hodně napomáhá i poloha. Korejský poloostrov z jedné strany omývá Žluté a z druhé Japonské moře, na jihu leží jedna z nejostřeji sledovaných hranic na světě. A sever sic odděluje na první pohled „přátelská“ Čína a pár kilometrů Rusko, ale ani sem si Severokorejci nezajedou jen tak na dovolenou. Pokud se již dostanou legálně za hranice, souvisí s tím velmi pečlivý byrokratický přezkum a následné podepsání smluv o mlčenlivosti. Celá rodina i další příbuzní jsou vedle této prestižní výlučnosti zároveň ve velkém nebezpečí. Ani nejmenší děti se nesmí prořeknout, kde přesně dotyčný je a co tam dělá.

Čihjon se v mladém věku domnívala, že žije v nejlepší zemi

Většina světa je Severokorejci obecně vnímána jako nepřátelská. Čihjon znala svou důležitou roli a byla přesvědčená, že její píle bude podle toho i náležitě odměněna. Nikdy nevynechala jedinou výuku, všechny úkoly plnila s maximální pečlivostí.

„Ulít se ze školy bylo něco nepředstavitelného. Šla jsem do ní, i když jsem byla nemocná nebo se něco dělo doma. Co si pamatuji, když učitelka četla docházku, nikdo nikdy nechyběl. (..) Jako Kim Ilsongovy děti jsme dokázaly bojovat s démonem jakékoliv nemoci a zvítězit nad ním. Slabý člověk se nemohl stát souputníkem na cestě revoluce.“

Věděla, jak je nutné uctívat vůdce, jak o něm mluvit, jak se dívat na jeho portrét a sochy a jak je důležité znát nazpaměť jeho moudré a poučné texty.

„Bylo také určeno, jakým způsobem se ukazovalo na Kim Ilsongův portrét visící na stěně. Soudružka učitelka se postavila nalevo od obrazu, natočila ruce dlaněmi vzhůru, spojila je, pokrčila paže až měla dlaně v úrovni ramen, načež se otočila k obrazu a pomalým pohybem k němu vztáhla ruce. O portrétu se nemohlo říct jen tak „tento obraz“ (to platí dosud). Muselo se vždycky říct „Tento obraz vlevo je portrét našeho milovaného a ctěného otce, maršála Kim Ilsonga“. Nikdy se na něj nesmělo ukazovat prstem. Pokud by se člověk dopustil nějaké nepřístojnosti, nejen že by se mu dostalo přísného pokárání ze strany školy či školky, ale mohl by ohrozit i rodinu.“

Avšak navzdory všemu nakonec trpce zjistila, že veškeré úsilí jí bylo k ničemu

Ani její rodina nenáležela do správného třídního zařazení. První nalomené jistoty se později hroutily o to důrazněji: I sebelepší třídní zařazení po rozpadu Sovětského svazu mnohým nepomohlo k šťastnému životu, ba ani k přežití. Zemi pohltil hladomor. Lidé umírali doma, na ulicích. Starci, děti, dospělí, celé rodiny, někdy i semknuté ležící na zemi v holém bytě…

Čihjon Pak svůj životní příběh vypráví Serin Čche, která pochází z Jižní Korey

Jejich první setkání nebylo příliš vstřícné. Obě hleděly na tu druhou jako na zřejmého nepřítele. Čas, trpělivost a otevřenost napomohly, že z obou se staly přítelkyně, a tak mohla vzniknout jedinečná kniha, jež vás pohltí, šokuje a nutí přemýšlet o vlastním životě a žebříčku hodnot. Většina osobní nespokojenosti a stížností na cokoliv v tu chvíli připadají jako naprosto malicherné. Vklouzáváním do příběhu jsem si přála jediné: Kéž by ti lidé mohli žít lépe. Kéž by nikde na světě nebyly žádné takové režimy, které by výrazně omezovaly lidskou svobodu a uplatňovaly kolektivní vinu.

Poprvé v cizině

Nakonec stejně, když Čihjon po mnoha náročných peripetiích a vnitřního sebezapření poprvé opouští svou vlast, nezažívá pocit zadostiučinění, jak by si představovala. Jako by to bylo jen „z bláta do louže“.

Neustálý pocit strachu, zůstávat ve střehu… Když člověk ještě rozhoduje jen za sebe, je to stresující. Pokud však přebírá odpovědnost i za někoho dalšího, strach nabývá nových rozměrů a intenzity.

Co vše Čihjon prožívá jako dítě, jako dospělá žena, kam všude směřují její kroky a cesty její rodiny, to vše v sobě nese opravdu silný příběh, který stojí za přečtení.

Mohli jsme toho slyšet o Severní Koreji hodně, vidět dokumentární filmy s jakž takž zprostředkujícími informacemi. Ačkoliv je zřejmé, že takové snímky ke skutečné realitě mají většinou velmi daleko. Můžeme číst zprávy a udělat si nějaký obrázek: Jako mít obavy, aby Kim Čong-un nevyužil svůj bojový arzenál vůči svým nepřátelům, za něž považuje téměř všechny, nebo si jen mlhavě představovat, jak se asi doopravdy žije místním, jež si nemohou dovolit mnoho běžných věcí, dokonce se ani pořádně najíst.

Můj život v Severní Koreji ve vás zanechá stísněný, bolavý pocit a zároveň i jiskru naděje. Je skutečným pravdivým příběhem někoho, kdo – dovolím si říct – prošel „peklem“. Je příběhem od dětství po dospělost, od naprostého přesvědčení a lásky vůči ideologii až po prozření a zklamání.

Knihu vřele doporučuji. Dostane se vám do rukou cenný příběh člověka ze země, kam se stěží dostanete a kde byste určitě dobrovolně nechtěli žít. Rozšíříte si obzor a možná víc než obvykle si budete přát, aby Severokorejci měli také šanci na lepší život.

MB