Země bledulek – příběhy z hematologického dětského oddělení

Mladá zdravotní sestřička nastupuje na hematologické oddělení fakultní nemocnice. „Odkojena zdravotnickou školou“ jen teoreticky může předjímat, co jí ve skutečnosti v nové práci čeká. Nastupuje na místo, kde naděje pro zdraví vrtkavě chodí po tenkém ledě. A o to sklíčenější je celý pocit, když se jedná o nejkřehčí bytosti na světě, o děti, jejichž osudy se jí pochopitelně brzy začnou také dotýkat.

Každý s jistou představou vstupuje na nové území. Tak i stejně ona zprvu předpokládá zesláblé osudu odevzdané jedince v tichosti ležící na lůžkách. Avšak každá minuta dne není jen o nemoci a léčení, o těžkosti přijímání a vstřebávání nepříjemných zpráv. Stále to jsou děti. Sic každý den na polštáři zůstává více vlasů, bývá jim nevolno z léků a z procedur, pak jakmile se jim alespoň trochu uleví, napadají je rošťárny a legrácky. Hematologické oddělení je nakonec jejich vlastním světem, kde se odehrávají aktuální důležité příběhy, jež je spojují. Jsou citliví na sebemenší změnu chování, která může indikovat, že se v jejich blízkosti odehrává něco zajímavého, co by stálo zato probrat a s nadšením šířit dál: ať jsou to kolize, hádky, ale i tajné či veřejné lásky…

Mezi dětmi vznikají silná pouta; některé ani nechtějí opouštět své oddělení. Nemocnice se pro ně stala přirozenějším útočištěm nežli domov, v němž mohou nastupovat nežádoucí související faktory, v nichž se cítí méně komfortně. Duše si nese bolest výrazněji a déle nežli tělo. Může to být pocit odstrčení; či že se jich lidé v prostředí domova a školy bojí, přemíra lítosti, výčitek v rodině, kdo za jejich zdravotní stav nese odpovědnost… Není to snadné.

Pochopitelně, že nemocné dítě s leukemií v rodinách a blízkém okolí vyvolává nestandardní péči a jednání obecně, které i v tom nejlepším dobrém smyslu se mohou negativně odrážet na dětech. A ty nikdy nechtějí být vydělovány z živého světa svých vrstevníků. Chtějí být jeho součástí; mít přátele, hrát si, užívat to, co jim přítomnost nabízí.

Není snadné najít ideální míru. Pro nikoho… A právě proto nejspíš jsou někteří navzdory nepříjemné léčbě v nemocnici mezi svými šťastnější.

Knížka se mi zpočátku četla těžko. Trochu mi vadily opakované popisy očí, nosů, rtů…, zejména u nově příchozích osob. Ale po několika desítkách stránek se to změnilo. Jako by tam proběhl určitý časový odstup v psaní. Doposud dobrá kniha nabrala grády na výbornou knihu.

Jsou to zejména dvě věci, které na ni musím maximálně ocenit. Za prvé popis každodenní činnosti na hematologickém oddělení. Je vskutku vidět, že autorka ví, o čem píše; je v daném oboru znalá. Bez vlastní zkušenosti vůbec pochybuji, že by bylo možné takový text zpracovat. Od rutinností po nestandardní úkony, od práce ke komunikaci s dětmi, pofoukávání jejich bolavých dušiček, stejně jako smích a radost z nových zážitků, které se i na tak malém prostoru stále odehrávají.

A za druhé naprosto pestrá paleta různých charakteristik a jejich příběhů uvnitř i za zdmi nemocnice. Propletenost vzájemných vztahů, které se mohou projevovat například typickým nutkavým setrváváním ve vlastní pravdě, ačkoliv realita není tak černobílá. Vznikající náklonnosti, ale i nepřátelství, které stejně tak v reálném životě se často zkreslí z důvodu nedorozumění či nepochopení. Mnoho osudů, které v základu spojuje jedna skutečnost: hematologické oddělení.

Rozhodně si myslím, že knížka stojí za přečtení. Sledovala jsem její dostupnost na internetu a pouze trhknih.cz mi k dnešku nabídl jeden kus. Pokud byste měli o publikaci zájem, prosím, napište mi na admin@superrodina.cz. Domluvím se s autorkou, zdali má k dispozici ještě nějaké výtisky.

Ukázka:

Paní Dvořáková si hluboce povzdychla. Ani neví, odkdy začal být Tonda unavený. Také bledý a nanicovatý. Nechtěl jíst, nic ho nebavilo. Občas se zdálo všechno v pořádku. Dávala mu čaje, nutila ho do jídla. Kdo by hned s každou prkotinu běžel k doktorovi. Nakonec s ním k doktorce přece jen šla.

„Ať si odpočine,“ zní jí dodnes v uších slova Tondovy doktorky, „nechte ho týden doma.“

Za týden šli znovu. Vypadala jako úzkostlivá matka, která jako kvočna kvoká kolem svého kuřete a pořád na něm něco hledá. Doktorka předepsala klukovi železo a poslala ho do školy. Začalo ho bolet břicho.

„Tak copak nás zase trápí?“ ptala se jich doktorka jako primitivů při příští návštěvě. „Bříško?“

Poprvé vzali Tondovi krev.

Za několik dní seděla v práci u svého šicího stroje, když za ní přišla mistrová, že má telefon.

„Dobrý den, paní Dvořáková. Přišly ty Tondovy výsledky. Dostavte se s ním okamžitě na středisko.“

„Co se děje?“

„Přijďte, nebudeme to řešit po telefonu,“ řekla tehdy doktorka úředním hlasem a zavěsila.

Došla pro Tondu domů, celá vyděšená volala manželovi do družstva. Byl okamžitě doma i se svým traktorem. K doktorce šli všichni tři a přidala se ještě Miluška, která přišla zrovna ze školy. Dál to byl jen zlý sen.

„Tonda má leukémii!“ řekla jim doktorka.

„Tonda má chronickou leukémii,“ oznámili jim tady na hematologii.

Ničemu moc nerozuměla. Jen věděla, že je to s Tondou zlé.

„Přišli jste k nám dost pozdě,“ dozvěděli se vzápětí, jako by těch ran osudu nebylo málo.

Chronická leukémie je ta závažnější leukémie, pochopila zanedlouho.

Začala Tondova léčba. Nejdřív tu byl sám.

„Mami,“ brečel pokaždé do telefonu, „chci domů.“

Den ode dne se ztrácel před očima.

„Tonda je na tom psychicky špatně,“ oznámil jim primář během návštěvy, „možná by bylo dobré, kdyby tu s ním někdo zůstal. I když už je větší.“

V práci z ní neměli radost.

„Koho tak nahonem seženu?“ zoufala si mistrová. „Jste má nejlepší švadlena.“

Ale chápala to a uvolnila ji. (97-98)

Země bledulek, Ilona Pluhařová, nakladatelství Silenka, 2013.

Martina Boučková