A žili (by) šťastně, kdyby se (ne)potkali…

Čtení na pokračování

I. kapitola

Jarmila postavila na kuchyňskou linku dvě napěchované velké tašky s nákupem. Udělala to tím nejlepším možným způsobem, aby upozornila na své nedoceněné schopnosti, protože Karlovi stále nedocházelo, jaký má doma poklad.

S funícím výdechem a pevně vysunutým pozadím, na které byla patřičně hrdá, se precizně ohnula jako při aerobiku, a hlučně odložila. Dýchání je důležité. Plíce a svaly musí být okysličovány a při namáhavé činnosti je nutné plně vydechovat! Sklenice s kyselými okurkami v akci cinkla do pikantního kečupu.

Nic. Karel mlčel.

„To mi na to nic neřekneš?“ rozčílila se.

„Ohýbej se v kolenou. Takhle riskuješ, že chytneš housera,“ dodal. Čímž to zabil.

Jarmila si samozřejmě byla vědoma té zásadní pohybové chyby, ale to by si zase jinak Karel nemohl všimnout jejího pevného zadečku! Kdyby chtěl. A říci perfektně udržované sexy pětatřicítce tak krutá slova by mohla pochopitelně vyvolat vražednou explozi: je statisticky dokázáno, že se ženy rozhodně nemají popichovat v kuchyni. Ale Jarmila je jiná. Vypěstovala si trpělivost a našla způsob jak ignorovat všechno to, za co by jiné zabíjely. Směle postupuje k naprosté dokonalosti a je na to patřičně hrdá. Karlova slova jí sice ublížila, ale nemá šanci ji ponížit nebo zničit. Ví, proč bojuje.

Nejspíš to může leckomu připadat jako marné úsilí, neboť podle jejich kamarádek za to Karel nestojí. Ale Jarmila je neúnavná.

„No, to si snad děláš legraci? Já se tady s tím tahám, dřu, stojím tu pitomou frontu v Kauflandu, s respirátorem, vozíkem…“ Počítala na prstech, s čím vším tam byla, protože rozhodné bylo, že tam stejně nakonec vlastně byla jen sama.

Karel s ní byl na nákupu všehovšudy možná dvakrát, třikrát a i někam jinam se k tomu moc neměl.

Jednou jí řekl: „Jsem si vědom, že taháním nákupního vozíku si nahrazuješ nenaplněné mateřství, ale těžko spolu budeme tahat kočárek, když už jsme se přece dávno rozešli.“ A stejně tak jí nesčetněkrát navrhl, nařídil, prosil, škemral, zdali by byla konečně ochotna připustit, že je mezi nimi konec a odstěhovala se z jeho bytu naplnit si své všechny touhy někde jinde. Napořád.

Už to bude devět magických měsíců, co se Karel s Jarmilou rozešel. Ale Jarmila se stále vrací. Z práce, z nákupu, ze služebních cest. Pořád má své oblečení v jeho skříni a v krajkovém sexy noční košili, zvýrazňující její křivky, k němu ulehá do ložnice. Karel zpočátku zdrhal do obýváku na gauč, ale pak si řekl, proč by měl ustupovat, je to přece jeho byt. Což rozsekl jen tím, že do postele mezi ně dal obřího plyšového medvěda Milana, kterého nejednou uprostřed noci Jarmila stejně vystrnadila jako nežádoucího křena. Na trojku prý nikdy nebyla zvědavá. Stále používá jeho nádobí, vaří mu, uklízí, sbírá po něm odhozené ponožky a trenýrky, pere, prostě se o něj stará, jako by byli skuteční manželé, kde také už punc vášně dávno vymizel, ale všichni stále okupují stejné území.

Karel je pohodář. Hvězdy mu už při jeho narození byly nakloněny, aby se nestresoval pro malichernosti. Takže trpělivě to Jarmile vysvětlil poprvé, podruhé, potřetí, až jí to nakonec opakuje pořád dokola, klidně, cynicky, chladně, marně. Před dvěma měsíci se dokonce seznámil s Marií, ale Jarmila, jako by to pořád nechápala.

Po prvním vyslovení rozchodu probrečela celou noc. Řvala i v práci a holky ji litovaly. Jarmila přemýšlela, co si počne, dokud Iveta nevyslovila rozsekávající větu: „Budeš se muset s tím holt smířit.“ Tak to by nešlo! Jarmila přece není ta, která by se měla s něčím smiřovat. Která by měla přijímat potupnou porážku! Holt se s tím smířit je jen pro poražené. Od téhle věty tedy přesně věděla, co má udělat. Získat Karla zpátky. Stůj co stůj.

Plán byl jasný: Bude dělat jako by nic. Nesbalí si věci, neodstěhuje se. On si to chlapeček ještě rád rozmyslí!

Karel vstal z gauče, odešel do kuchyně a z lednice vyndal pivo.

„Koupila jsem špekáčky. Chceš jeden ohřát?“ usmála se, jako by nabízela kulinářskou laskominu. To už nebyl teatrální úsměv. Jarmila dokonale vstoupila do své role. Co dříve hrála, dnes doopravdy prožívá.

Podíval se na ten její natěšený až náruživý výraz, který by klidně mohl znamenat, že jim stále dává naději, nebo na to chce hned skočit. Ona by nikdy nepřipustila, že je ženou, kterou muži opouštějí! A jak Karel vzal obal do ruky, aby se podíval na etiketu, uvnitř jí zpražilo příjemné horko. Jako by se mělo jednat o první vstřícný krok po tak dlouhé době. Už několik měsíců se jí ani nedotkl. A nyní to bylo málem. Málem! Kdyby měla palec o trochu dál, už by se to stalo! Dotek erotična!

„Šedesát devět procent masa,“ zakroutil hlavou. „Tohle číslo by se nemělo zneužívat.“

„Takže ti mám dát?“

„Ani to a ani to,“ zamrmlal a vrátil se zpátky do obýváku.

Rozkrájela uzeninu do patřičných bodlin a vložila ji na pánev. Brzy bylo slyšet hlasité prskání, kuchyní se rozvonila vůně vzdáleně připomínající večery u táboráků, ale s každou další minutou se v prostorách přimíchával čmoud, až zakuckaná Jarmila musela otevřít okno. Nakonec z pánve vytáhla podivně zkroucené cosi, přidala na talíř plnotučnou, chleba a vydala se s večeří do obýváku, aby svého expřítele svedla přes teplou kuchyni.

„Tady vidíš, jak to dopadá, když kupuješ nekvalitní párky,“ řekl místo pochvaly.

„A nechceš kousek?“

„Jarmilo, prosím tě, nemohla by ses ty a ten tvůj párek už konečně odstěhovat? Je to můj byt! Rozešli jsme se už dávno. Co tě tady proboha drží?“

„Tys to ještě nepochopil?“

Zoufale zakroutil hlavou. „Protože tě miluju, ty můj čumáčku.“

Jako by mu po zádech někdo přejel žiletkou.

„Neříkej mi takhle.“

„Promiň, koláčku. Prostě to tak je, miluju tě, a proto tě nemohu opustit.“

„Ale tohle nejde donekonečna. Na to přece musí být dva.“

„Neboj, ty na to taky přijdeš,“ pokračovala Jarmila s plnou pusou. „Když jsme se mohli milovat tenkrát, tak se to může zase vrátit. Máš jen nějakou krizičku.“

„Ta krizička, jak jí říkáš, za chvíli oslaví roční výročí.“

Jarmila užasla. „Páni, to je nápad. To bychom mohli taky oslavovat.“

„Járo, podívej se, tohle nikam nevede. Prostě se co nejdřív sbalíš a odstěhuješ se.“

Co nejdřív není datum. A pak k tomu: „A kam bych asi jako měla jít?“ Neslyšel tuhle otázku poprvé.

„To je mi jedno. Třeba k mamince.“

„No, to asi jen tak nepůjde. K tomu jsem ti ještě chtěla totiž říct, že…“

Sklopila hlavu, kousla se do rtů. „S maminkou je to teď moc těžký.“

„Jak těžký?“

„Víš, maminka se teď k nám přistěhuje.“

„No, to nemůžeš myslet vážně?!“ Karel se po delší době skutečně rozčílil. Na spánkové kosti mu naběhla žilka, o které Jarmila doposud neměla ani tušení, že existuje. Možná ani Karel.

„Čumáčku, bohužel to jinak nejde. Mamka už tam bydlet nemůže a víš, musíme ji chránit. Zejména v téhle době.“

„Copak nemáš ještě bratra?“

„Vildu?“ Jarmila máchla rukou, jako by jí oznámil „kdo ví co“.

„Máš snad ještě nějakého dalšího? No, jasně že Vildu. Proč se nemůže přestěhovat k Vildovi a ty teda taky. Nebo do vlastního.“

„Znáš Vildu. To přece nejde.“

„A proč by to nešlo? Proč to musím snášet já?“

„Vilda je pohrkanej, permanentně naloženej v lihu a pak tam k němu chodí všichni ti kamarádíčci. Dovedeš si představit, jak by tam mohla mamka žít? Ta potřebuje klid a bezpečí.“

„Tady ale není bezpečno.“ Podíval se na ni podmračeným pohledem. Dal do něho co nejvíc, aby působil jako agresor, macho chlap, který jednou pěstí sbourá dům a druhou vytrhne strom i s kořeny jako párátko mezi zuby.

Jarmila se zachvěla. Nakroutila hlavu z jednoho a druhého ramene jako rapperka, která chce začít veršovat o svém libidu v co nejsprostší verzi, ale nakonec jen otevřela rty a slastně vydechla.

„Takhle ti to moc sluší, koláčku. Měli bychom na to hned vlítnout.“

Zvedl oči v sloup. „Ježkovy voči, Járo, nekoukej na mě takhle.“

„Jak? Takhle?“ přidávala.

„Jako bys mě chtěla znásilnit!“

„Ale to já nechci. To ty. Já se budu bránit.“

„No právě.“

„Tak se nebudu bránit! Jak se ti to bude líbit.“

„No právě! Nic nebude. Už jsme se dávno rozešli.“

Jarmila smutně sklopila hlavu. Otočila se ke svému talířku a ukousla do odporného párku. Šťáva jí stékala po bradě až do dekoltu a zanechávala mastnou stopu. Jakmile polkla, dodala: „Maminka se nastěhuje v sobotu.“

„Kdy!“

„Tuhle sobotu.“

„Ale to je pozítří.“

„Ano.“

„Kdys mi to chtěla říct?“

„Nevím.“

„A neměl bych o tom rozhodovat, když je to můj byt?“

„Ale náš domov.“

„Žádný náš domov to není.“

„Maminka nemá kde bydlet. A neboj, je očkovaná. Ty seš negativní. Já taky. Tady tu budem všichni v bezpečí.“

Karel byl negativní. Ale až moc, když slyšel ty novinky.

A hlavně nechápal, jak se do takové situace dostal.

Každý se tchýni vyhýbá i ve fungujícím vztahu natož v naprosto zdevastovaném. Takhle tu na něj budou dvě ženský, jedna horší než druhá. Protože tchýně je prý už ve fázi, kdy je občas schopna se ztratit i vlastním pokoji.

Není ani tak stará, je jí teprve dvaašedesát, ale podle Jarmily prý občas působí dojmem, jako by jí bylo devadesát a trpěla nejvyšší formou demence. Karel má podezření, že to na všechny jen hraje, aby se o ní starali a ona si mohla vymýšlet. Pokud ovšem Jarmila jen nekecá.

Docházela mu trpělivost. On přece není jeden z těch mužů, co se k ženám chovají nepřiměřeně, i když by si možná zasloužila jen chytit za límec a postavit za dveře. Karel byl inteligentní muž, který si tak byl vědom následků svých činů.

Vyrazit s ní dveře by ale akorát tak vedlo k nepřiměřené scéně, která by vyvolala příjezd policie za domácí násilí.

Naštěstí mu problikla zpráva na mobilu. Jarmila natáhla krk jako surikata. Zkusila zaostřit, aby si přečetla text. Karel však po něm duchaplně sáhl a odešel do ložnice.

„To je Maruna?“ zeptala se Jarmila, která o jeho nové známosti moc dobře obeznámená. Ale trpělivost a permanentní nátlak růže přináší!

„Maruška!“ opravil ji Karel.

„Tak ji pozdravuj!“

„To sotva. Ses asi zbláznila.“

„A proč? Copak ona o mně neví?“ Než však Karel něco dodal, pokračovala: „Copak ona neví, že tu bydlíš se svou přítelkyní, celoživotní láskou, zatímco ona je jen bokovka?“

Karel zakroutil očima a zabouchl za sebou dveře. V duchu si říkal, jak někdo může být takhle natvrdlý a prostě si nesbalí svoje věci a nevypadne. Copak jí to vlastní důstojnost dovolí? Absolutně nechápal její logiku. Docházely mu páky, jak se jí zbavit, ale naštěstí tu byla stále Maruška. Kouzelná, báječná, úžasná.

Pokračování příště

Martina Boučková