Setkání u pozdní večeře

Vítězná povídka z literární soutěže Pište dějiny. Jiřímu z Poděbrad v době, kdy ještě není českým králem, se u večeře zjeví duch jeho poručníka Heralta z Kunštátu, kterého rok předtím 19. srpna 1444 popravili brněnští za pohrdání zemským právem. I když mu byly dány záruky bezpečného příjezdu a odjezdu, přesto se nevyhnul trestu. Je však nutné podotknout, že svým jednáním tomu šel tak říkajíc naproti. Přesto neodvratitelná výše trestu tehdy mnohé šokovala. A Jiříka z Poděbrad tato podlost pochopitelně velmi rozlítila.

Léta Páně 1445. Jaro.

Nebe se navléklo do černého sukna. Už před hodinou se červánky rozpily do ztracena. Seděl u stolu, kde světlo ze svícnu doléhalo jen na pekáč s kachnou, bochník a džbán s vínem.

„Neměl by ses takhle cpát před spaním. Gula,“ uslyšel hlas. Zvedl hlavu, ale jeho zrak byl oslepen jasem z plamenů svíček, takže nemohl dohlédnout ke zdem komnaty, kdo tam ve tmě stojí. Ale věděl, že dveře zůstaly zavřeny a že ten hlas dobře zná.

Otřel si lněným ubrouskem rty a knír a pozvedl číši. „Čekal jsem tě, Heralte. Posadíš se? Dáš si se mnou?“

„Vidím, že smysl pro humor tě neopustil,“ řekl muž. „Jsem rád, že mi drží hlava na krku.“

Sednout si na odsunutou židli ještě zvládl, ale víc toho v novém kabátu nedokázal. Dříve by stěží věřil na duchařské báchorky, ale teď už musel leccos připustit.

„Tak víš, rád bych tě pohostil, milý destructore terre,“ řekl uštěpačně Jiřík a utrhl si kus ze stehna.

„Chceš vytahovat staré rány? Pro mě za mě, já mám svědomí čistý. Za to ty jsi dlouho nevytrval v pomstě za mou smrt.“

„Ale no tak, vždyť víš, že tě jen tak škádlím. Stále platí, že brněnští si zaslouží jen mé pohrdání, ale budu respektovat lanfrýd.“

„To já bych tak nenechal.“

„To mi je jasné,“ dodal Jiřík. „Byl jsi mi dobrým přítelem, skoro jako by otcem, a takový ponižující konec sis nezasloužil. Byla to podlá zrada, a proto oni nikdy nezískají mé úplné odpuštění. Ale život jde dál.“

Nedalo by se říci, že by jeho slova byla stoprocentně upřímná. Sem tam byly vidět škraloupy na tváři svědomí. A za ty roky to už byly pořádné vrstvy. Člověk se nemůže hnát jen za pocitem satisfakce, která odčiní spáchanou křivdu. To bylo spíš Heraltovo pole působnosti, jako i jeho mnohaletá vášnivá hra, jak nejvíc naštvat Albrechta a ostatní tak zvané nepřátele. Jenže moudrý muž po čase zklidní svůj hněv. A pak přeci jenom byly tu Janovy argumenty, přítele a rodově provázaného Jana Tovačovského z Cimburka. Bez něho by nejspíš Jiřík hlavu nezchladil. Každý máme své přátele a nepřátele, a pak na miskách vah, kde na jedné těžkne ctnost a pocit zadostiučinění, se na druhé hodnotí váha moci, majetku či kompromisů. A pak je tu Žofie, proč ne, i tu je možné zmínit, člověk se v té pavučině vzájemných vztahů a výhod může místy cítit zavázaný až svázaný, jakožto obdobně zavazuje ty druhé.

Řekněme, že ten glejt záruky bezpečného příjezdu a odjezdu byla hodně falešná karta. A když brněnští v nočních hodinách 19. srpna minulého roku před Starobrněnskou radnicí setnuli Heraltovi hlavu, spíš rozvířili víc hněvu než spravedlnosti nad rebelem, který lámal pečetě a nerespektoval autority. Svým hrdlem za pohrdání, to byl závěr zemského soudu. Možná to nakonec mohlo být na příkaz Jana Tovačovského… Těžko si vybírat mezi dvěma přáteli. Když jeden pořád hoří a druhý oheň zchlazuje. Nicméně Jan tu sekeru v ruce nedržel a v ten čas tam stejně nebyl.

Jiří byl připravený si to náležitě s vrahy svého bývalého poručníka vyřídit. Chystal se na ně se svým vojskem. Hněv ho zalil horkou lávou chuti po pomstě jak už dlouho ne. A kdyby nebylo Jana, možná by se tentokrát skutečně neovládl.

Uběhlo pár měsíců, necítí odpuštění, ani vnitřní smír, ale čas se urputně snaží zhojit rány a nabídnout směr dalších cest. Dříve nebo později by se něco podobného stejně stalo. Řekněme, že si o to Heralt tak nějak říkal. Život je možná hra, ale stále má svá pravidla.

A on byl skutečně někdy příliš horlivý a neústupný. Dalo by se říci, že ho to neopustilo ani po smrti.

„Živí si stále musí krýt záda, dávat pozor, kdo za nimi s ostřím stojí, kdo podrazí jim nohy a koho proto musí zajímavě podpořit nebo snad obelstít svým šarmem, mistrným humorem, politickou manipulací… Jak geniální! Mrštností meče, vojenskou taktikou… Tak tomu spíš fandím já! Nebo rodovými majetky, aby si otevřel brány k dalšímu rozšiřování vlastnictví a moci. K čertu s tím vším! Pěkně mě naštvali. Ten hněv mě tady pořád drží!“

„Proto nemůžeš dokončit svou cestu?“ Zadíval se mu do očí, ale i když z Heralta plál hněv, nebyl v nich život. Byly jen stínem, nedokončeným obrazem. Snad právě tady sídlí duše? Jiřík si vzpomněl, kdy naposledy viděl tvář umírajícího. První, co vyhaslo, bylo právě světlo v očích. Jako by je pohltila temnota. Staly se jen nepropustnou zdí. Bez pohybu. Pochopil, že tak se zavírají brány života, že takhle duše opouští tělo, které ještě povrchově dýchá. A pak přestane. I na dotek už je jen ztuhlou schránkou, která s předchozí bytostí nemá téměř nic společného. Jen nabádá ke vzpomínce a hrne do očí slzy za lítost, protože nadešel její čas. A teprve v těch chvílích pozůstalým dochází, že by ho chtěli víc. S různými malichernými šarvátkami člověk cítí, kolik všeho se mu nedostává, od věcí až po uznání, ale čas v tom nikdy nebyl. Až když se zavřela brána života, která nikdy nepropouští nic zpátky, vzpomene si na něj. A lituje.

Proč tu však zůstává? Ani Heralta by to nemohlo vykopnout zpátky na svět! Bylo by bláhové něčemu takovému věřit. Člověk nemá tu moc a nesmí ani pomyslet, že by po něčem takovém zatoužil! Snad Heralt jen stojí za tou hradbou mrtvých očí a před branami, které se mu odmítají otevřít. Možná si ho jen Jiřík vybájil. Představuje si ho právě proto, že jeho samotného tíží svědomí z neuskutečněné výpravy proti nespravedlivému a nevratitelnému rozsudku?

Když ho spatřil poprvé, vyděsil se, ale velmi záhy přijal fakt, že smí trávit soukromý čas se svým drzým přítelem, o nějž se světlo svícnu neopře, který ani nevrhá stín, protože sám je stínem. Vždyť to jsou přímo katolické žně: měl sis, hochu, nakoupit řadu odpustků, aby tvé duši v očistci bylo odpuštěno tolik hříchů, kolik jsi jen schopen zaplatit. Jen tak se očistíš, aby se ti mohly otevřít brány Nebeské. To by Jiřík nemohl připustit. Ví, že je to podvod a obchod s lidským strachem. Ale klást si otázky, proč za ním přichází, raději přestal.

„Dostal jsem glejt! Jasný glejt, že se mi nic nestane. Co dodat! Víš, co je nejtragičtější lidská vlastnost? Ani ne to tvé obžerství,“ zasmál se. „Ale hamižnost, milý hochu, hamižnost! Vzpomeň na mého bratra Bočka. Po otcově smrti spravoval veškerý majetek, a jak to dopadlo, když jsme s Oldřichem dospěli? Nedal nám ani vindru! Dvanáct let jsme se s ním museli soudit. Dvanáct zatracených let! Byli jsme jedna krev, jedna rodina. Ale hamižnost nás rozbila. Přitom já jsem chtěl jen to, co mi náleží. Ty víš, že já si nenechám nikdy na hlavu…“

„Zadrž, ať mě nepřejde chuť,“ upozornil ho Jiřík.

„Žádný můj podpis ani s pečetí nemá váhu, pokud mě k němu někdo donutí. Čest a hrdost! To jsou mé hlavní ctnosti!“ Byl se v prsa, i když pod nimi už žádné srdce netlouklo.

A ukvapená horlivost, zadumal si Jiřík pro sebe. K čemu jsou takové smlouvy, když se stejně nedodržují? Má se snad hádat s duchem? Když to nepochopil za života, teď to v sobě bude vláčet celou věčnost? Těch smluv anebo ten landfrýd z 1421. Když stejně o dva roky později, co se stal Albrecht moravským markrabětem, byl právě jedním z prvních, kteří fakticky s Albrechtem uzavřeli válku jako svůj vlastní náboj života.

„Nechme staré rány v klidu hnít. Na každého jednou dojde,“ chtěl Jiřík ukončit jeho brblání.

„Na Albrechta ještě dřív než na mě,“ zasmál se Heralt z plných plic.

Jiřík se napil červeného vína a pozoroval svého průsvitného hosta. Sídlí tedy duše v očích? Nebo snad zcela v hlavě, či v srdci? A skrz zrak jen prosvítá? Bude se mu takhle zjevovat pořád nebo jednou skutečně už nadobro odejde? Ne, že by nebyl rád, že se smí s Heraltem setkávat. Vždyť spolu strávili jedny z nejlepších let. A díky němu i zažil svou první bitvu. Tenkrát u Lipan. Už je to jedenáct let. Čas strašně rychle utíká.

„Ale jestli budeš takhle pokračovat s tím přejídáním, tak se brzy shledáme i jinde, než jen po nocích v tvé komnatě. Šestý hřích, chlapče, nezapomínej.“ Jeho pohled výstižně demonstroval, že na každé jeho nové šaty švadlena spotřebuje čím dál více látky. I tahle košile byla relativně čerstvá.

„Heralte, jídlo mi prostě chutná. A mám taky hlad. Nicméně, já bych spíš očekával, že moje kroky spočinou u plánovaného cíle,“ ťukl prstem na bibli na kraji stolu, „a ne že tu budu bloudit po zemi jako nějaký bezhlavý rytíř.“ S patřičným úšklebkem významně přiložil palec pod bradu.

Možná krutá hra, ale tihle dva věděli, co si vůči sobě mohou dovolit. Oba se zasmáli. Pokud by někdo poslouchal za dveřmi, jistojistě by uslyšel jen Jiříkův smích. A těžko by to vysvětloval. Z mnoha pochopitelných důvodů se proto o těchto nočních návštěvách nikomu nezmiňoval. Ani Kunhutě. Takové řeči jsou akorát pro pomatence. Nemá zapotřebí dávat někomu za příčinu, že by kvůli nějakým neprokazatelným vidinám nemohl být schopný, rozhodný ve svých jednáních a příčetný vykonávat jakýkoliv úřad. Pomluv bylo dost. A v té rebelské zemi vzdorovitých kališníků, kam se i král bojí usednout na trůn, určitě přijdou i další. Je v nejlepších letech, dvacet pět je v tomhle šíleném století věk, kdy člověk uzná, že už je svým způsobem bohatý na vlastních zkušenostech, které mnohdy zakusily vlastní i cizí krev, bohatší na majetku, ale chudší o mnoho tváří, které ztratil kvůli věku, nemocem, válce, zášti, či křivdě… Za chvíli z něho bude kmet, tak nemá zapotřebí, aby si sám sobě podřezával větev. Nestává se to každému, aby věkem moudřel, ale on by mohl odpřísáhnout, že na vrcholu života i nadále je nejdůležitější ochránit sebe a svou rodinu. Jen neztropit hluk. Celý dům spí. Stejně jako znovu těhotná Kunhuta a jeho tříletý Boček a dvouletý Viktorín.

Každý dozrává podle svého. Některé povahové rysy neotupí ani přátelsky dobře míněná rada. Přitom by právě někdy rozhovor s ceněným přítelem mohl zachránit mnohé životy a domovy před mlsnými ohnivými jazyky, které z nich slíznou vzpomínky a udělají jen černé sutiny. Někdo časem uzraje v sladký pevný hrozen, jiný chce pořád dokazovat svou pravdu krví nebo potupnými gesty. Heralt už byl prostě takový. Tvrdohlavá palice, která ho strmě vedla do akce, a pak není divu, že podle toho musel nést následky. Sám se hájil tím, že on si nezačal. Kdyby Albrecht nevyrazil proti jeho rodovému hradu Líšnici, nemuselo to takhle dopadnout. Jenže všichni víme, že to zbla nebyl vůbec první krok. Už když byly Jirkovy tři roky, odmítl Albrechta uznat jako moravského markraběte, a pak o mnoho let později: sic v Brně v září 1434 připojil svou pečeť, bylo to stejně jen proto, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Pořád si dělal, co chtěl. A že to mělo ještě hlubší kořeny: co kompromis se Zikmundem, co pokusy o ukončení svárů, to marný boj s větrnými mlýny. Jako by člověk mohl hledat, co bylo dříve: slepice nebo vejce? Co mohl čekat? Že by si to Albrecht nechal líbit? Ani on, ani nikdo jiný.

Heralt vše řešil mečem: raději vyrazit se svými kumpány drancovat po kraji, než aby se tahal po soudech. Pak se nechal přesvědčit, a jak to skončilo! Těžko by čekal, že dopadne až takhle. Příliš na hraně. Nebo spíš už za ní. Aspoň že se mu Albrecht nemohl v tu chvíli smát, protože se už skoro čtyři roky vařil v pekle.

Něco ale měli Jiří a Albrecht stejně společného. Snad jen jednu skutečnost: oběma v sedmi letech zemřel otec. Heralt se stal Jirkovým poručníkem, ale Albrecht byl Habsburk a jemu byl ustanoven Zikmund Lucemburský. Spolu s ním vyrazil už v roce 1420 proti kališníkům. Stál přesně na druhé straně barikády. Zatímco Jiříkův otec Viktorin se hrdě pněl na straně husitských vojsk a často po boku samotného Jana Žižky, jenž byl, jak se mezi lidmi říká, Jiříkovým kmotrem. A pak s ním otec zůstal u Přibyslavi i v čase jeho smrti. O tři roky později sám zemřel v Pardubicích.

Tehdy také Léta Páně 1420 Jan Tovačovský vyrazil se Zikmundovým vojskem proti kališníkům. Bitva o Vyšehrad byla přesně tou, která ho zlomila. Ale tím směrem, kterým byl pro Jiříkova otce a další kališníky významnější. Jan byl mladý a plný elánu a bylo tu všechno nové a pulsující. Ty změny, myšlenky a spravedlivý hněv v něm rostly, a přesto neměl odvahy vzedmout se a postavit proti zosobňovateli názorů, kterými pohrdal. Loajálně stál po boku Zikmunda, který mu stejně nevěřil. Poslal ho s ostatními pány přesně tam, kde na ně číhala jistá smrt. Viděl padat své přátele, před sebou by mohl pročítat dlouhý seznam mrtvých moravských pánů. Děkoval bohu, že přežil a padl jen do zajetí. A král ho odmítl vyplatit. To už byla poslední kapka. Nemá-li pro svého vládce, pro něhož nasazoval krk, žádnou cenu, poslal-li ho na předem krutá jatka, pak není cesty zpět. Spolu se svými dalšími spoluvězni, Janem Bítovským z Lichtenburka a Haškem z Valdštejna nejen vědomím, ale i svými meči přestoupili ke kališníkům. Zradili svého krále a Zikmund odpověděl. Na jeho sídlo v Tovačově zaútočil Mikuláš z Perína spolu s uherskou armádou a rovněž se svým vojskem italský válečník, rytíř Dračího řádu Pippo Spano z Ozory. Jenže Jan byl vždycky střízlivým mužem, nikdy nejednal bez rozmyslu. Heralt by se od něho mohl učit! A tak i když se jejich cesty se Zikmundem rozdělily, nebylo mu proti srsti s ním jednat o smíru, který byl pak 17. listopadu 1421 podepsán v Brně. Jeho trvání a účinnost, to bylo příliš krátkozraké, ale Jan neselhal. Věděl co a kdy udělat.

Život plyne strašně rychle. A tohle století se překotně hrne vpřed, jako by lidem jen proklouzávalo mezi prsty. A než stihli vychovat děti, už jsou z nich válečníci, otcové a starci. Mládí ztratilo svůj rozměr. Scvrklo se do krátkého horizontu na jeden nádech v nekonečnu. A už je čas usednout na koně, vzít do ruky meč a jet bránit svoje práva před římskou rozpínavostí, nebo jen plundrovat, aby bylo zřejmé, kdo má moc, kdo se nebojí obrat i toho nejubožejšího.

Co v kvapu, než se Jirka narodil a dospěl, se jen seběhlo! Jakoby všechno bylo naruby oproti předchozím řádům. Dříve to bylo tak snadné: jedna víra, jedna pravidla. A kdo šel proti nim, hurá s křížovou výpravou na něj! Ale když nastoupil zlořád a samotný ďábel se usadil v církevních prostorách, když jejich hodnostáři se opásali širokými břichy a těžkými kusy zlata, když smilnili a nebáli se zaprodat svou duši! Když honili se za světskou radostí a slávou a neplnili to, čemu dali slib! Když jejich slovo nemělo už žádnou váhu. A když na to byli upozorněni a místo aby se snažili napravit svou chybu, zneužili svou výnosnou moc, kterou jim jejich věřící do rukou slepě dali.

Tohle století je zbrklé, hrdé a krvavé. Kdyby šlo najít spravedlnost bez tolika mrtvých… Ale copak toho budou lidi někdy schopni? Zkoušíš to po dobrém, a jak to dopadne! Ohněm nebo sekerou se zbavují nepřátel. Nemohou se pak divit, že už toho všichni měli dost. Co Viklef započal, to jsme uskutečnili. Pravdivá slova nemají zůstat jen na papíře. Musí se o nich mluvit, diskutovat a jednat. Pokud jsou mylná, dokaž to! Pokud ne, dodržuj je. Pokud je nechceš přijmout a intrikami, lstí, penězi a zabíjením těch, kdo tě neposlechnou, chceš vzít svou moc zpět do svých rukou, kdo pak jsi v očích božích? Papež, panák v drahém šatu, ve veřejném mínění propadl jako odporný Antikrist. Stejně jako on i jeho duchovní si pletou svou službu s hrou na světskou slávu a mocichtivou politiku. Pokud nedokážou být vyvolení Boží, v jejichž čele stojí Kristus, pokud žijí jako největší hříšníci, jsou takto jen sborem satanovým. Nikdo z církve nemůže, ba nesmí obchodovat s lidskými hříchy. Ty dokáže odpouštět jen Bůh. Kdo jim dal právo udělat z toho nejzřejmějšího nejnižší byznys? Prostituovat s lidskými slabostmi za falešnou odměnu, která už v počátku má jasno v tom, že se nenaplní! Ale kde není lidských svědků… Když Bůh není ten, kdo má v plánu podávat důkazy… Když jen satanovi našeptávači nastavují dlaň pro peníz, aby za ně mohli postavit svou armádu. Co je to za lidi? Proč oni se nebojí pekelného ohně?

Dřív možná lidé slepě poslouchali… Nebo jen drobek po drobku ustupovali. Až se ve všech kompromisech zcela ztratili. Pak už to bilo tolik do očí, že to nebylo možné déle snášet. Jiřík se tak nacházel uprostřed století, které změnilo svět. A věřil, že když se tohle vše stalo, že pokud lidé nebudou slepí a hluší, a páni budou ostražitě hlídat svá práva, život by mohl být spravedlivější.

Tak jen to jedno nejspíš měli společné Albrecht s Jiříkem. Ztrátu svého otce v tak raném dětství. Ale věkově byli od sebe o víc jak dvacet let.

V  čase, kdy Zikmund s Albrechtem musel přijímat prohru od české rebelie, Jiřík teprve spatřoval světlo světa. I jeho otci bylo toho času méně než třiadvacetiletému Albrechtovi.

V té vášnivé době zlosti nad upálením mučedníka, ve vzpurné odvaze mládí nebát se šířit jeho myšlenky a dýchat tak volný vzduch, který ve stmeleném hněvu vyhodil pány konšely z oken, v té obrovské touze mládí, která tak snadno podléhá lásce, tam někde byl Jiřík započat. A čas přitom běžel tak neúprosně rychle. Než se nadál, stěhoval se z místa na místo, bez matky a bez otce.

I když na začátku života to může vypadat, jako by cesta byla celá prorostlá trním, protože za to husté křoví nikdo nevidí, nemůže říct, že to nemá smysl. Nebyl v tom sám, nejprve pobýval u strýce Bočka a pak zůstal u Heralta z Kunštátu a Líšnice a se všemi společně a svou vlastní bystrostí a pílí vystavěl svou pevnou cestu.

„Ale jinak si vedeš docela dobře… až na to jídlo,“ ušklíbl se Heralt. „Dovedl sis představit, kdybys byl třeba ty jednou českým králem?“

Jiříkovi zaskočilo: „Od toho jsou tu snad jiní, nemyslíš?“ Drzost duchů o hrdlo kratší nezná mezí, zdá se.

„Proč? Už vám všem vychladla hlava? Už jste se otrkali z válečných vřav a teď dáš ruce do klína a bude z tebe jen úředník?“

„Nejsem válečník, však víš.“

„Tvůj otec…“

„Ano, slyšel jsem mockrát. Vážím si toho, ale stejně všechny ty ztráty na životech. Existují i jiné cesty.“

„A nezapomeň, taky spolu jsme byli. Už je to víc jak deset let.“

„Bylo mi čtrnáct.“

„A byl jsi teda podstatně štíhlejší, to ti povídám!“ zasmál se. „Ale vraťme se k mé původní otázce.“

„Kvůli tomu ses mi tu dnes zjevil? Stát se králem české země není žádná výhra. Je to strašně horký křeslo. Vzpomeň na Zikmunda. 14. srpna 1436 byl přijat za českého krále a bum, 9. prosince následujícího roku umřel. A hned na to Albrecht. O rok později korunovace a v říjnu 1439 … úplavice! Krutá smrt. Jaggelonci i  Albrecht Bavorský dali od toho ruce pryč…“

„A koho jinýho by sis tam představoval? Jsi schopný, chytrý a dobře ti to mluví,“ ušklíbl se.

„Chceš mi lichotit? Tvoje přímluvy u dvora už padnou vniveč.“

„Pravda. Protože jen ty mě můžeš vidět.“

„Moje kletba,“ zasmál se. „Tak nalijme si čistého vína, Heralte. Kdo stoupá příliš vysoko, snadno spadne. Nejsem rodově spjat s žádnou panovnickou dynastií a! Než by ses ukvapil ve své následující větě: jsem šťastně ženat a měnit to nehodlám. Navíc nezapomeň. Je tu ještě Ladislav.“

„Pohrobek? To rozmazlené dítě? Maminka pro chlapečka ve dvou měsících ukradla uherskou korunku, aby ho mohla nechat korunovat, jenže v tom se hodně přepočítala,“ prskal Heralt.

„Tak každá matka se snaží udělat pro své dítě to nejlepší.“

„A co ta tvoje?“

Jiřík stiskl rty. Podíval se na zem. „Tohle není od tebe fér. To mám za co?“

„Promiň. Vysychá mi hrdlo touhou aspoň ještě jednou ochutnat hustou opojnou chuť červeného vína. Chtěl bych si dát tu jistě voňavou křupavou pečeni. To všechno bych chtěl. Ale necítím vůni, nemám chuť, nemám hrdlo, nemám nic… Jen tu vzpomínku. A sžírá mě vztek, jak bych si chtěl aspoň přičichnout! Tak mi odpusť.“

Komu tahle doba přála? Těm, kteří nemohli o nic přijít. Kdo nic nemá a ani po ničem netouží, nemůže být nešťastný. Nebo snad ano? Stále přece má schopnost vnímat bolest a ztrátu druhých. A co bolí víc? Přijít o majetek, dědičná práva, spravedlivý soud nebo bližního svého? Nebo nepoznat ani otce…

Ladislav přišel o svého otce čtyři měsíce před svým narozením. A matku ztratil o dva roky později. Ačkoliv země byla bez panovníka a Ladislav byl před pěti lety odmítnut, nyní a není to tak dávno, na zemském sněmu v lednu 1444 bylo akceptováno, že se v dospělosti ujme vlády. A za několik měsíců po té, v listopadu, padl i Vladislav Jagellonský v bitvě u Varny v boji s Osmany. Ten Vladislav, který dostal uherský trůn místo korunovaného kojence. Matka, Alžběta Lucemburská, by možná nakonec mohla být pyšná, že se dva roky po její smrti stal Ladislav uherským králem, ale… s jistým ne zas tak nedůležitým „ale“. Moc v rukách neměl žádnou, tu vlastnil sedmihradský vojvoda Jan Hunyadi.

„Na Ladislava bychom neměli zapomínat…“

„Ale kdopak by se bál brát dítku hračky?“ zasmál se Heralt.

„Jenže tenhle sirotek má za sebou Friedricha III.“

„Protože je to zase jeho politická hračka. Nevzdávej tu myšlenku. Tahle země potřebuje někoho schopného a rozumného. A kališníka, pochopitelně. Ne jenom loutku s křiklavým rodokmenem, který má za zadkem Řím. Nebo že bys přenechal krajinu oplývanou strdím a mlékem stadnickému králi?“

Jiřík vyprskl smíchy. „Překonáváš se!“

„Tak lidem se líbí. Starý kmet v režném rouchu a dlouhými vousy, který se usadil pod slavný stadický ořešák a všude rozhlašuje, že je vyvolený selský král Jakub, pocházející z přemyslovského rodu. Že ho vyslal sám svatý Václav! A byl povolán, aby sloužil a zachránil české království! Vždyť tohle všechno přece naše země potřebuje! Jakoubek je ideální.“

Zírali na sebe možná tak dvě vteřiny a pak oba vyprskli smíchy. Nemohli se udržet. Jiřík si musel i otírat mokré oči.

„Ten tvůj humor mi opravdu chyběl!“ dodal.

„Jsem ti k službám, budoucí králi,“ řekl Heralt.

„Takhle nemluv, ještě jsem v té věci nic nepodnikl. Ale vnukl jsi mi docela zajímavý nápad…“

„Chceš se také v režném rouchu posadit pod strom, sbírat ořechy a sepisovat manifesty?“

„Jakub už dokraloval, jak oba víme. Vousy mu oholili a s ostudou poslali domů…“

„Ale byla to legrace. Myslím, že na tohle dlouho nikdo nezapomene. Nedivil bych se, kdyby si o tom lidé povídali ještě dalších sto let.“

Z pečínky zbyly už jen kosti s trochou zbytku masa, leda tak už jen pro psy. Dopil poslední kapku z džbánu, znovu si otřel rty a knír lněným ubrouskem.

„Není už čas jít na lože?“ zeptal se Heralta.

„Tak ten byl už před několika hodinami, ale vyhnala tě mlsná.“

„Jedno z vyhnání, na které se člověk nemůže zlobit.“

Odsunul židli, povstal, podíval se na svého druha zpříma. „Budeš mi chybět. Zase. Musím to říct. To, že jsem o tebe přišel, milý brachu, byla jedna z nejvíce bolestivých ran, co jsem v životě zažil. Ukážeš se opět někdy?“

Heralt se ušklíbl. „Abych podráždil vzpomínky chuťových pohárků? To si piš, Jiříku. Bude mi ctí.“

Martina Boučková