Magický realisus: Pedro Páramo
Na první pohled útlá knížka a snadno byste mohli podlehnout dojmu, že ji bude mít kvapem přečtenou. Ale ona se od těch, které znáte, značně liší: jako byste otvírali tajemnou truhlu světa magie, nejistot a pochyb. Autor vás nenechá vydechnout a stále vás nutí přemýšlet. Mohli byste se totiž snadno ztratit mezi přítomností a minulostí, mezi světem živých a mrtvých.
“Čtení Pedra Párama je pro mě jako otevření malé mozaikové krabičky, jen abych zjistil, že je prázdná, kromě šepotu těch, kteří ji v minulosti otevřeli,” píše o knížce Suhayl Saadi (Independent) a definuje jej jako “psychotický román…, který dělá vše, o čem by člověk nemohl nikdy snít, pokud je omezován současným dogmatem tvůrčího psaní.” Eileen Battersby v Irishtimes o knížce mluví jako o “krátké postmoderní novele, vytvořené jako veršované drama odehrávající se v zrcadlovém sále.“
Děj je protkávaný vzpomínkami a dialogy živých i duchů. Juan Preciado slíbil umírající matce, že vyhledá svého otce, kterého nikdy nepotkal. Sotva ta slova vyslovil, neměl v úmyslu je nikdy naplnit. Do doby, než se mu začaly zdát zvláštní sny a on se vydal na cestu do Comaly, odkud pocházela jeho matka. Cestou potkává muže, který bičem popohání osly, a od něhož se dozvídá, že Pedro Páramo je už mrtvý. A sám je také Pedrovým synem.
Možná to bude první moment, kdy se zastavíte, soustředíte se na pomyslný neutrální bod kdesi vpředu a zeptáte se sami sebe: proč cesta za někým, s kým už se nejspíš, pokud je toto tvrzení pravdivé, nelze setkat?
Comala je však ještě víc pochmurná a tesklivá. Je plná zvláštních zvuků a ticha. Tady nemáte nikdy žádnou jistotu, na koho právě narazíte, a zdali řeč, kterou vedete, je stále s živým člověkem. Všechno tu vibruje na hranici mezi životem a smrtí.
A pak to hledání otce. Lze-li opomenout slib daný před smrtí, všeobecně by to mohlo probouzet pocit touhy naplnění k nalezení svých kořenů. Zasadit se do kompletní rodiny. Najít něco, co spojuje. Ale primárně si je těžké představit cestu, která vyústí v hledání tyrana, jenž sužoval celé okolí. Pedro Páramo se skví řadou špatných vlastností. Mohlo to být samotné varování už na začátku: “Ničeho se u něj nedoprošuj. Vyžaduj od něho, co nám patří. Co mi byl povinen dát, a nikdy nedal… Že na nás zapomněl, synku, to ať ti draze zaplatí,” říká matka na smrtelné posteli. A slova cizince, jaký je Pedro Páramo? “Živoucí zášť,” odpověděl muž.
***
Na cestě Juan potká mnoho postav, se kterými vede řeč. To zvláštní ticho protrhávají zvuky nebo slova…
„Tahle ves je plná ozvěn. Jako by byly schované v dutinách zdí nebo pod kameny. Když kráčíš, cítíš, že jdou ve tvých stopách. Slyšíš vrzání. Smích. Tuze starý smích, jakoby unavený smíchem. A hlasy opotřebované mluvením. To všechno slyšíš. Myslím, že přijde den, kdy tyhle zvuky zaniknou.“
Tohle mi říkala Damiana Cisnerosová, když jsme procházeli vsí. (…) „A ze všeho nejhorší je, když slyšíš mluvit lidi, jako by hlasy vycházely z nějaké spáry, a přitom znějí tak jasně, že je poznáváš. Zrovna teď jsem cestou míjela dům, kde bděli u mrtvého. Zastavila jsem se, abych se pomodlila otčenáš. Za chvilku se oddělila od ostatních nějaká žena a přišla mi říct:
-Damiano! Modli se za mě, Damiano!- Sundala si šátek a já poznala tvář své sestry Sixtiny.
-Co tady děláš?- zeptala jsem se jí. Nato se odběhla schovat mezi ostatní ženské.
Abys věděl, moje sestra Sixtina umřela, když mi bylo dvanáct. Byla nejstarší.
A nás bylo doma šestnáct děcek, takže si spočti, jak dlouho je už mrtvá. A podívej se na ni, pořád se ještě toulá po tomhle světě.
Takže se nepolekej, pokud uslyšíš i ozvěny z méně vzdálené doby, Juane Preciado.“
„Vám moje matka taky ohlásila, že přijdu?“ zeptal jsem se jí.
„Ne. A vůbec, co je s tvou matkou?“
„Umřela,“ řekl jsem.“
„Už umřela? A na co?“
„Nedozvěděl jsem se na co. Snad na zármutek. Hodně vzdychala.“
„To je zlé. Každý vzdech je jako doušek života, o který se člověk připravuje. Takže umřela?“
„Ano. Asi byste to měla vědět.“
„Proč bych to měla vědět? Už spoustu let nevím nic.“
„Tak jak to, že jste mne našla?“ (…) „Jste živá, Damiano? Povězte mi, Damiano!“ A najednou jsem na tě prázdných ulicích stál sám. Z oken otevřených k nebi vyčuhovala pružná stébla trávy. Oprýskané zdi odhalovaly své zteřelé vepřovice. „Damiano!“ vykřikl jsem. „Damiano Cisnerosová!“ Odpověděla mi ozvěna: „…ano… sová!“ … ano … sová…!“
***
Anotace nakladatele:
Juan Preciado se na přání své umírající matky vrací do její rodné vesnice. Namísto kdysi rajské Comaly však nalézá jen vyprahlé místo a postupně odhaluje, že život zde není nic víc než pouhá vzpomínka. Neskutečné se prolíná s každodenním a v mytickém prostoru se ruší protiklad života a smrti. Příběh se koncentruje kolem ambivalentní postavy Pedra Párama, jenž bezohledně vládne celému kraji a současně trpí nešťastnou láskou k Susaně San Juanové. Nejedná se však o běžné líčení tragického života mexického velkostatkáře – vyprávění se skládá z útržků dialogů a monologů těžko identifikovatelných hlasů, chronologický sled událostí je narušován vzpomínkami a vkládanými rozhovory z minulosti. Novela, jež měla původně nést titul Šepoty, je komponována z hlasů zemřelých, předestírá perspektivu pověrčivých mexických venkovanů a překypuje symbolickými figurami a odkazy. Pedro Páramo se brzy po svém vydání stal zásadním dílem hispanoamerické literatury, jehož vliv nacházíme u autorů, jako jsou Gabriel García Márquez, Mario Vargas Llosa či Julio Cortázar.
Juan Rulfo (1917–1986) bývá označován za opravdového tvůrce magického realismu, jehož díla inspirovala Gabriela Garcíu Márqueze při tvorbě ikonického románu Sto roků samoty. Narodil se ve středním Mexiku ve vyprahlém kraji Jalisco, jehož nehostinnost se odráží v mnoha jeho textech. Po smrti rodičů vyrůstal v sirotčinci, studium na právnické ani filozofické fakultě v Ciudad de México nedokončil a pracoval jako úředník. Jeho nepříliš rozsáhlá, ale o to významnější tvorba, jež se vyznačuje střídmým a hutným stylem, měla zásadní vliv na španělsky psaný román druhé poloviny 20. století. Rukopisy důkladně přepracovával a za svého života vydal pouze dvě knihy: soubor sedmnácti povídek Llano v plamenech (El llano en llamas; 1953) a román Pedro Páramo (1955). Po vydání Pedra Párama Rulfo spisovatelskou dráhu v podstatě opustil a začal se více věnovat fotografování, v roce 1964 byl podle jeho novely a scénáře Gabriela Garcíi Márqueze a Carlose Fuentese natočen stejnojmenný film El gallo de oro (Zlatý kohout).
MB
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
