Leïla Slimani: Něžná píseň
Ne, není to o tom, abyste si nebrali k dětem chůvu… I když… i když… Rozhodně je to téma jako dělané pro vznik psychických poruch novopečených matek :-))).
V první chvíli jsem si říkala, cože autorka udělala tak obrovskou chybu, že začala celý příběh od konce, tedy od události, nad kterou se svírá srdce a která spíš než něžnou píseň připomíná drsné severské krimi. Hrůza. Prvních pár stránek se mnou cloumalo střídavě zklamání, že proč to číst, když už vlastně vím, jak to dopadlo, a střídavě pocit, že musím nalistovat poslední stránku, abych tedy zjistila, jestli to, co si myslím, je pravda.
Naštěstí jsem vydržela a velmi záhy jsem musela svůj názor opravit. Tím, že víte, jak tenhle spletenec chůva a dva mladí manželé, dopadl, totiž splnilo to, co tento román charakterizuje. „Subtilní psychologické drama“. Ano… právě to vědomí, že vy to už víte, dává všemu hloubku. Nutí to čtenáře hloubat nad drobnými událostmi všedního dne, nutí ho činit si v hlavě předčasné závěry, podezírat a vracet se k událostem minulým.
V opačném případě by to totiž byl jen velmi podařený, ale stále jen na jednu stranu kulhající příběh, jakých možná v pařížských domácnostech probíhá tisíce. Jenže tady bylo něco jinak, o to víc je to znepokojující, že nic nenasvědčuje tomu, že by to právě mohlo být jinak.
Kolem vymrzlé skluzavky se shukují chůvy a jejich dětská armáda. Ve svých naducaných bundách, které jim brání v pohybu, pobíhají děti jako tlusté japonské panenky, s fialovými prsty a nudí u nosu. Vydechují bílou páru a rozplývají se nad tím. Miminka v plné polní pozorují z kočárků své starší sourozence. Možná pociťují stesk a netrpělivost. Jistě se nemohou dočkat, až budou moci šplhat po dřevěném žebříku a trochu se zahřát…
… Jsou tu i matky s roztěkanými pohledy. Ženy, které nedávný porod odsunul na okraj světa a jež tady na lavičce cítí tíhu svého ještě stále povislého břicha. Nesou své tělo plné bolesti a výměšků, tělo páchnoucí zkyslým mlékem a krví. Vláčí ho za sebou, tohle tělo, kterému nedopřeji odpočinek ani péči…
… Nějací muži tu jsou také, ale mezi nimi a lavičkami, pískovištěm a dětmi tvoří ženy neproniknutelný obranný obal. Potulující se muži, muži, kteří se zajímají o svět ženušek, vzbuzují nedůvěru. Ti, kteří se usmívají na děti a pokukují po jejich buclatých tvářičkách a nohou, jsou odehnání. Babičky nad tím vzdychají: „Všichni tihle pedofilové, co jich dneska je. To za nás nebylo.“
Sice se tu pohybujeme v celkem dobře sociálně zajištěném prostředí, o to více vystupuje do kontrastu životní styl chův, které se starají v lepších rodinách o děti, ale některé myšlenkové pochody mají všechny matky stejné. Únava, bolesti, beznaděj, strach…
Trochu mě mrzelo, že po tragédii ze hry vypadávají oba manželé a že příběh končí ve chvíli, kdy právě nejvíc chcete vědět, ale on ten závěr odehrávající se v hlavě vyšetřující policistky je právě tím, co ve vás zanechá navždy stopu… Jako důraz. Jako vůně, která zůstala po něčem, co zůstalo nedořečeno. Domyslete si… domyslete si… Protože jakékoliv slovo vysvětlení navíc by zničilo ten pel, který po tomto příběhu v duši zůstane.
V podstatě je to trauma, se kterým se čtenář celou dobu vyrovnává. Nedivím se, že autorka za tento román získala v roce 2016 Goncourtovu cenu za nejlepší román.
Leïla Slimani (1981) se narodila a vyrůstala v marockém Rabatu v zámožné rodině, otec pracoval jako bankéř a matka byla jednou z prvních žen-lékařek v Maroku. Leila po maturitě na Francouzském lyceu v Rabatu odjela studovat do Francie. Vystudovala Institut politologických studií v Paříži, chvíli se pokoušela prosadit i jako herečka. Roku 2008 začala pracovat pro redakci týdeníku Jeuna Afrique, kde svými články pokrývala oblast severní Afriky. Od roku 2012 pokračuje v práci pro časopis jen externě, naplno se věnuje psaní. Její první román V lidožroutově zahradě (vyjde v Argu), vzbudil velkou odezvu u literárních kritiků, kteří o něm psali jako o šokující verzi Paní Bovaryové naší doby.
Vydalo nakladatelství Argo, 2017, www.argo.cz
Renata Petříčková
[pt_view id=“8f01f87e0f“]
