Osobní tragédii změnil v životní restart. Za devět měsíců od nehody už běžel maraton.

Ale hned od začátku mě přepadaly chmury a takový divný pocit, že jsem až skoro simulant. Dlouhé podzemní chodby nepůsobí zrovna nejútulněji, i když se osazenstvo rehabiliťáku snaží prostředí všelijak zvelebit. Veselé malůvky na stěnách, večerní program pro všechny, výčep piva přímo v domě, venku před budovami je dokonce minigolf. Myslím, že jsme si ho šli taky jednou zahrát. Ale přece. Už když odbočujete z brněnské dálnice a začínáte se blížit k rehabilitačnímu ústavu v Kladrubech, začíná se do duše vkrádat takový stísněný pocit. Projedete vstupní branou se závorami, a ještě než se dostanete před hlavní budovu, míjíte vlevo hned za branou podlouhlou přízemní budovu, kde jsou ty nejhorší případy, nepohybliví, ti, co neměli štěstí skoro žádné a páteř mají nadranc. Ta je nejsmutnější. Malé náměstíčko poněkud oživuje krámek s potravinami. A hned vedle malý sekáč! Jednou tam jen tak ze zvědavosti nakouknu a objevím joggingovou soupravu adidas ve světle modré za velmi rozumnou cenu. Tepláky jsou po stranách celorozepínací, a po tom já už dlouho prahnu. Skutečnost, že mají v tomhle zařízení na prodej i takovéhle sportovní oblečení, beru jako dobré znamení.“

„O Islanďanech se dá říci, že co kus, to svéráz a originál. O chlápcích, co se v nedělní ráno dostavili na pomyslnou startovní čáru, to platí dvojnásob. Jako první přišel Gummi, asi třicetiletý jinoch s živým výrazem a jiskrou v oku. Dáváme se do řeči a zjišťuju, že Gummi je jedna čtvrtina štafety, která ostrov oběhla o rok dříve.

Dva muži, dvě ženy, jeden běží, tři odpočívají v karavanu řízeném doprovodem, střídání po zhruba 16 kilometrech. Stejně jako já si neběhají jen tak pro srandu dlouhouchým savcům, ale sbírají prostředky pro islandské děti na boj s leukémií. Podařilo se jim vybrat sto tisíc. Ovšem eur. V národě, který čítá 320 000 obyvatel. Úctyhodný výkon. Gummi mi vypráví o svých zkušenostech a zážitcích. První tři dny jsou prý nejkritičtější. Já později dělám poněkud jinou zkušenost. Nejkritičtější bude v mé příhodě den s pořadovým číslem sedm. Když přijdou další Islanďané a baví se spolu v rodném jazyce, cítím, že těch posledních pár vět bylo zásadního charakteru. Ptám se Gummiho na překlad. Jak tak společně běžíme v té islandské sibérii, jeden z běžců prohodí k mému příteli: „Dneska je to fakt špatný, vůbec tomu Čechovi nezávidím.“

Gummi mu prý na to odpověděl: „Hm, já trochu jo.“ Spřízněná duše, která umí projít kdejakým peklem jenom proto, aby si o to více mohla užít tu závěrečnou euforii z porušení hranic komfortu. No, já si to ani tak moc nezávidím. Starostlivý Ívar mi ještě na cestu dává svůj šátek na krk. Je zelenočerný a je na něm zachycená polární záře nad Islandem. Ani nevím, co mě v tu chvíli hřeje víc. Samotná látka šátku nebo skutečnost, že mám přítele, který je ochoten se se mnou dělit o svou oblíbenou běžeckou výstroj?“