Matka vzala roha, osudy rodiny, poznamenané komunistickým režimem

Život se s rodinou spisovatele Edgara Dutky nemazlil. V roce 1947 byla Dutkova matka zatčena a v následujícím roce odsouzena na šest let do komunistického vězení za převaděčství, odkud uprchla a emigrovala do Austrálie. Se synem, který prožil dětství v dětském domově a u pěstounů, se setkala až po dvaceti letech v roce 1968, a s dcerou dokonce až po čtyřiceti. Matčin útěk z vězení a ze země líčí úvodní a nejrozsáhlejší próza nové knihy Edgara Dutky MATKA VZALA ROHA. Nositel Státní ceny za literaturu v ní volně navazuje na dílo U útulku 5, nominovaného na cenu Magnesia Litera.

Matčino vězení jsem si jako chlapec představoval jako veliký hotel na pusté skále, ale se zamřížovanými okny, aby se z nich trestanci nemohli v noci spouštět po prostěradle. Ale jak jsme o mnoho let později sami viděli, matku zavezli do zapadlého městečka daleko od hranic, do úzké uličky a do nenápadného domu o dvou poschodích s plechovými vraty do dvora. Bývala to okresní šatlava za císaře pána i za tatíčka Masaryka, kam se zavírali místní opilci a všelijací pobudové, kteří se vždy ráno zase objevili venku na ulici, brána se za nimi s bouchnutím zavřela, oni se pořádně protáhli, hlasitě pustili ducha a zase šli radostně dělat neplechu. Ale kvůli matce malý dvorek teď obestavěli pětimetrovou cihlovou zdí, nahoře ji posypali roztlučenými skleněnými střepy, aby nikoho ani nenapadlo chodit za ženskýma přes zeď. Šatlava teď celá patřila ženám, které se ráno před plechovou bránou sice neprotahovaly a nepouštěly radostně plyny jako pobudové před nimi, zato vždy v trojstupu a s písní na rtech měly namířeno do místní tkalcovny a jen v neděli si mohly něco přeprat, aby cestou přes město nedělaly místní šatlavě ostudu. Sotva se za matkou zavřely dveře, zůstala překvapeně stát. V cele, ve které se kdysi válel jeden pobuda, možná dva, teď spalo čtrnáct žen, takže se musely stlouct palandy, aby si všechny mohly v noci lehnout a nemusely spát ve stoje. „Tady teda dlouho nevydržím,“ pronesla matka polohlasem památnou větu, kterou mi později opakovala její pamětnice. Kdyby to zaslechl bachař, tak by ji rovnou odvedl do korekce. Všichni bachaři ve věznici byli muži. Ženy pro tuto práci se teprve hledaly. Nicméně matka tušila, že s šitím karnevalových masek je na čas utrum a že si bude muset zařídit život jinak. Brzy si všechny spoluvězeňkyně proklepla, aby věděla, s kým bude denně stolovat. Byly mezi nimi i retribuční, dokonce dvě říšské Němky, které vypadaly, že zrovna odložily panzerfaust. Jedna z nich měla pod paží vytetovanou krevní skupinu, aby za všech okolností zůstala naživu a mohla se vrátit do zákopů. Jiné chudince se zase třásly ruce, jako by bez přestávky střílela z těžkého kulometu, a ten přitom zcela jistě v životě neviděla. A v jednom kuse plakala. Byla odsouzena za to, že byla sestrou svého bratra. Měla smůlu. Bratr byl všeobecně známý vlastizrádce, pěkná svině. Už ho oběsili. Ale ona se nepřestávala třást ani ve spaní. Nejhorší však jsou udavačky, říkala si matka, na ty si bude muset dávat pozor. Netrvalo dlouho a máti ovládla celu. Dvěma Němkám se to nelíbilo, ale měly smůlu. Neznaly lidové písně do pochodu, jako třeba Co sa to šupóce za tú stodolú? Kdyby zapěly jejich Horst Wessel Lied, místní by je utloukli prázdnými nákupními taškami. A tak to byla matka, která každý den rozhodovala, co se bude cestou do práce a z práce zpívat, a vždycky první zanotovala a ostatní se okamžitě chytly. Kromě dvou Němek, samozřejmě, které v duchu jen litovaly, že nemají svůj panzerfaust, aby se jím trefily matce do zadnice. Později se ukázalo, že nejsou tak nebezpečné, ale nemohly překousnout, že tento šmoranc kolem nich vyhrál jejich válku.

V neděli ráno vždy po nějaké tancovačce v místním hostinci musely ženy z věznice jít uklízet. Jedny v sále slévaly nedopité sklenice a čistily popelníky, jiné utíraly polité stoly a ještě jiné myly nádobí a matka zpočátku jako nová dělala tu nejhorší práci – drhla pošlapaný a politý taneční parket. Stejnou práci dostala přidělenou i žena, která si o tu práci bachařům sama řekla a o které si matka nejdřív myslela, že snad patří k personálu věznice, že je třeba ředitelkou skladu ručníků, v civilu docela možná i doktorkou medicíny, která se o všechny stará. Měla brýle a chodila vzpřímeně jako paní učitelka ve škole. Prostě byla jiná než ostatní. Netřásla se ve dne v noci ani neměla nikde vytetované číslo, mluvila spisovným jazykem a nikdy neříkala „Do prdele práce!“, ale jen „Do háje zeleného!“, a přesto dostala dvacet let vězení! Matka zjistila, že ta ženská určitě není doktorka medicíny, protože když se jedna v práci u stavu škaredě řízla a strašně krvácela, tak jí první pomoc dala matka a paní doktorka u toho omdlela jak špalek. Později se ukázalo, že doktorkou skutečně je, ale doktorkou práva umí výborně cvičit na hrazdě. Když tak vedle sebe s matkou drhly podupaný parket, paní doktorka k matce utrousila: „Jak jsi to myslela, že tu nezůstaneš?“ Mluvila tiše, pouze koutkem úst, to se tak ve vězení dělá. „Tak jak jsem to řekla. Nezůstanu tady,“ řekla matka. „Jen co to půjde…“ Doktorka práv si rychle odkašlala, aby to bachař stojící opodál nezaslechl. „Já jsem Milena,“ řekla opět koutkem úst doktorka a drhla dál, jako by se nic nestalo. „Já jsem Dorka,“ řekla matka, teď už taky koutkem pusy. A byly hned kamarádky. Matka byla křtěná postaru Dorotea, ale všichni jí říkali Dorka, protože byla pořád veselá a hezky zpívala, chodila se koupat do řeky pod splav nebo chytat cejny, prostě každý se chtěl s matkou hned kamarádit. Zbytek si už ty dvě řekly až v tkalcovně u tkalcovských stavů, které dělaly takový rambajs, že nebylo slyšet slova. Času na to měly dost. Doktorka Milena už měla promyšlený plán útěku, ale hledala někoho důvěryhodného, kdo se k ní přidá, plán ještě spolu doladí, a hlavně uskuteční. Matka pro to měla dobré předpoklady. Podle toho, kdy matka do šatlavy přišla a kdy z ní odešla, jim celý plán útěku i s přípravou zabral snad necelé dva tři měsíce. Rozhodly se, že utečou, když všechny budou zaměstnány samy sebou. Jako třeba o Vánocích. Ale Vánoce už byly pryč. Tak na narozeniny. Jenomže Milena měla narozeniny až koncem srpna. To je skoro za rok! Matka tedy navrhla svoje narozeniny. Má je začátkem března. To by šlo. „Začátkem března spolu utečeme,“ řekly si koutkem úst, i když by se nejraději samou radostí objaly. Jako by už byly venku.

Scénárista, režisér, dramaturg a spisovatel Edgar Dutka (nar. 1941 ve Vídeňském Novém Městě v Rakousku) prožil dětství v Břeclavi. Otec zemřel, matka byla odsouzena do komunistického vězení za převaděčství, odtud uprchla a emigrovala. Se synem, který prožil dětství v dětském domově a u pěstounů, se setkala až po dvaceti letech v roce 1968. Dutka vystudoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU, od roku 1974 působil jako dramaturg, scenárista a posléze i režisér ve Studiu Jiřího Trnky  a Bratři v triku. Je autorem nebo spoluautorem scénářů k 43 animovaným filmům, např. O Maryšce a Vlčím hrádku (1980) nebo Klub odložených (1989). Od počátku 90. let učí scenáristiku a dějiny animace na FAMU a na vysokých školách se již více než deset let používají jeho odborná skripta Minimum z historie české animace (AMU 2002, 2006, 2012) a Minimum z dějin světové animace (AMU 2004, 2012), pojatých jako humorné zážitkové vyprávění

Literárně Dutka začínal jako autor povídek, v šedesátých letech napsal knihu U útulku 5, která však vyšla až o čtyřicet let později (PROSTOR, 2003). Jednotlivé povídky pojí jeden dětský hrdina, který nepateticky popisuje příhody z dětského domova. Kniha byla nominována na cenu Magnesia Litera. Druhé Dutkovo prozaické dílo Slečno, ras přichází (PROSTOR, 2004), které vypráví fena německého ovčáka, získalo řadu pozitivních kritických ohlasů a autor za ně dostal v roce 2005 Státní cenu za literaturu. Vypravěčka glosuje vztah k lidem, ústředním motivem je však její vztah ke svobodě, již symbolizuje australská buš – Dutka v roce 1968 odjel do Austrálie za svojí matkou, která mu umožnila na místě cestovat. Austrálie pak inspirovala i další Dutkův povídkový soubor Záliv osamění & Zapomenuté australské povídky (Listen, 2007), v němž se autor klaní beatnikům.

Povídky Staženi z kůže ze tmy vycházíme (Torst, 2007) se vrací do 50. let, s realistickou detailností popisují komunistický teror. Krom toho Dutkovi vyšel též literární přepis realizovaného scénáře Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny? (Česká televize 2009) a dále Dvanáct nejkrásnějších pohádek napadených skřítky Kazisvěty a mnou zachráněných (Mladá fronta 2009), v nichž drží naoko tradiční linku pohádek, do podoby záporných postav vtipně vtěluje komunistické záškodnické skřítky.

Dosud poslední Dutkovo vydané dílo Matka vzala roha (PROSTOR 2016) volně navazuje na knihu U útulku 5. V autobiograficky laděných povídkách autor ztvárnil své zážitky z dětského domova.

Knihy Edgara Dutky vyšly rovněž v zahraničí, např. v němčině či holandštině.  Edgar Dutka je ženatý, má dvě dcery a pět vnoučat.

Tisková zpráva

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]