Reportáž z Ukrajiny: země, kde se zastavil čas

Jsou místa, která ani na mapě nenaleznete. Opuštěné domky, domky s chybějícími zdmi, podlahami, prázdnými okny, vesnice bez práce, děti na zrezivělých saní, muži s černými tvářemi pijící hnusnou uhelnou vodku..

Oleh Kryštopa, Ukrajina v měřítku 1:1, nakladatelství Dokořán, 2016.

Útržek jedné z kapitol:

Příběh o chemických zbraních na dně Černého moře začal právě tady, na sardském majáku v roce 2009. …

V dokumentaci jsou vyznačeny oblasti, kde se pravděpodobně nacházejí potopené objekty s toxickými látkami. Je možné, že se v kontejnerech nachází látka, která způsobuje záněty kůže a je vysoce nebezpečná. (podepsán) V Šandra, ministr.

Pravděpodobně, možná. Nicméně to vše docela stačí k tomu, abychom mohli jednoznačně konstatovat, že chemické zbraně potopené podél pobřeží Krymu přece jen nejsou výmysl.

…

Možná by stačilo zeptat se těch správných lidí. Proto jsem si nedal pokoj a znovu se vydal na expedici na Krym.  Spolu s Tolikem a Arkašou jsme navštívili všechna místa zmíněná v dokumentech. Devět oblastí, téměř pět set kontejnerů. Kromě jiného tam byla zmíněna také ves Eltigen, Kerčský průliv a také Feodosija. Alušta a všem dobře známý zámek Vlaštovčí hnízdo.

…

V roce 1941 sovětská armáda potopila podél krymského pobřeží obrovské množství chemických zbraní v podobě sudů s tekutinou. Aby se jich nezmocnili Němci. Šlo o látky yperit a lewisit, které způsobují popáleniny. Později, za Chruščovovy vlády, byly v Azovském moři podobným způsobem uskladněny soman a sarin. Chemikálie byly uskladněny v obyčejných sudech o obsahu dvě stě litrů. V jaké vzdálenosti od břehu a v jaké hloubce se nacházejí, to dotyčný nechtěl říct. Jestliže v dokumentu je zmíněno 500 sudů, v současnosti se jich našlo již více než 4000. Na otázku, zda tyto skládky představují skutečnou hrozbu, odpověděl dotyčný jednoznačně. Doslova: „V roce 2010 končí záruční lhůta kontejnerů. Teoreticky pak každý kontejner; tedy dvěstěkilogramový sud, praskne a jeho obsah se vyleje. Protože hustota kapaliny je větší, než hustota mořské vody, obsah klesne ke dnu. Avšak v případě vysoké teploty, bouře nebo jiné mimořádné situace se to nestane. A bude konec, na Krymu nezůstane ani bacil. Samozřejmě je to nebezpečné i pro lidi. Průser bude hned. Delfíni, kteří s tím přišli do styku, okamžitě uhynuli. A všechny vnitřnosti jim zčernaly.“

Často při čtení knihy na chvíli zavřu oči, promítám si děj, souvislosti, přemýšlím o příběhu a jeho myšlence: co mi chce dát. Dočetla jsem Ukrajinu v měřítku 1:1 a přivřela víčka, pálila mě. Řasy zalily drobné přesolené slzy. Můj hlavní dojem se útržkovitě vsunul do slov vypodobňující emoce lítost, soucit, smutek a barvy: šedá. Jako by se děj odehrával v černobílém filmu, jen slzy vidím rudě. Je to silná kniha, i když se skládá z jednotlivých reportáží, útržků životních okamžiků a osudů. Mám pocit, jako bych se ztratila v obrovské krajině, zastavené v čase, s domy bez oken, bez podlah a mnohdy s chybějícími zdmi, mezi lidmi se starými tvářemi, sic mohou být mladší než já, mezi muži s černými líci pijící tu nejodpornější vodku… Taková je Ukrajina?

Co si představíte pod slovem Ukrajina? U mě hned vždy vytanou na mysl mladé ženy, které se u nás v práci pravidelně po třech měsících střídají v úklidové firmě. Na delší čas vízum nedostanou. Aspoň tak mi to jedna říkala. Krásné, mladé, usměvavé, šťastné, srdečné, učitelka, prodavačka, ženy různých profesí.

Ohel Kryštopa, spisovatel, esejista a novinář, mi přináší jinou Ukrajinu. Díky knize zcestujete tuto zemi po všech koutech. Spíše než po těch turisticky známých se seznámíte s nejméně „atraktivními“ místy, z malými lidmi, pábyteli Ukrajiny. Obyčejný život těch nejobyčejnějších – ztratila muže námořníka, pracoval v horečkách, a když přišel na druhém konci světa o nohy, jeho mrtvé tělo se vrátilo do domoviny bez srdce; přišel o otce, když do jejich popelářského vozu narazil v luxusním voze opilý mladík z bohaté a vlivné ukrajinské rodiny; náraz oddělil hlavu od zbytku těla, ale ta zlost, kdo zaplatí škodu na mercedesu; vracela se z práce na víkendy domů, a zatímco spala, sousedé rozbírali její dům, aby měli na stavbu svého vlastního; a domy v černobylské oblasti byly vyrabované už po havárii, jen klavíry zůstaly v mnoha poschodích, ty zloděje nezajímaly. Představuji si tu chmurnou tragikomedii: sedíce na točité židli v rozpadajícím se paneláku a melodie se nese rozbitým oknem, rozbitým sídlištěm, rozbitou zemí po větru někam do dáli, do ještě většího ticha a mlčení. Jen příroda tu vítězí nad člověkem. Tráva prorůstá betonem, lesy jsou plné zvířat, srnky, vlci, divoká prasata, kůň Převalského a vody plné ryb.

Ukázka: Několik metrů od jejich domu protéká potůček. Přehradili ho a vytvořili si malý rybník. Kdyby mi to někdo vyprávěl, asi bych nevěřil. Ale babka strčila do rybníku podběrák a vytáhla hned dvě obrovské štiky. Jednu hodila zpátky do vody. Když zachytila můj udivený pohled, jen pokrčila rameny: „Většinou je chytáme rukama:“ Kromě toho také sbírají houby a pálí si domácí kořalku.

Jako by se na Ukrajině zastavil čas. Země nemá sílu se pohnout dál, je vyčerpaná, obyčejní lidé těžko hledají zastání, jsou také vyčerpaní. Žijí si svůj život, protože takový je, a je těžké si hmatatelně představit, že by mohlo být lépe. Jsou to maximálně jen slova. Oni takhle žijí, přežívají, opíjí se, ztrácejí se. Kde je jejich pýcha? I to Černé moře je otrávené…

OLEH KRYŠTOPA

Ukrajinský spisovatel, esejista a novinář, narozený r. 1978 v Ivano-Frankivsku. Působil jako televizní a rozhlasový redaktor a reportér, je jedním z autorů investigativního projektu Zakryta zona (Uzavřená zóna) a scenáristou několika dokumentárních filmů. Nyní je vedoucím pořadu o dějinách Ukrajiny Mašyna času (Stroj času) na 5. kanálu ukrajinské televize. Vydal celkem sedm knih. V roce 2013 se stal vítězem soutěže umělecké reportáže Samovydec (Svědek), následovalo vydání knihy Ukrajina v měřítku 1 : 1. V současné době připravuje knihu reportáží o válce na Donbase.

MB