Kurasova Poslední naděje civilizace

Pronikavý pohled do historie, přítomnosti, ale také do budoucnosti Evropy. Titul zcela přesně vystihuje to, co uvnitř najdete. Kniha je v podstatě dokumentární a z různých úhlů se na problém dívající, což je na ní asi to, co mě bralo dech a co pro mě bylo maximálně čtivé. Díky tomu jsem nemohla odtrhnout a dech se mi krátil, chvílemi i zastavoval. Je to opravdu titul, u kterého se nedá soustředit na nic jiného, co chvíli vás opravdu vezme za srdce, za rozum, ukáže jedno velké aha… spojené třeba i s hrůzou zaslepenosti, ve které žijeme nebo jsme nuceni žít… stejným způsobem vyžene z hlavy nutnost přijmout mainstreamový názor.  Těch menšinových názorů a především u nás utajovaných zdrojů z médií v zahraničí tu je tolik, že nad tím rozhodně začnete přemýšlet. Protože věci musíte obejít a podívat se na ně z různých stran. Tohle B. Kuras umí výborně… a dochází i k logickým a historicky přijatelným závěrům. Například k tomu, že se historie opakuje.

Bohužel, asi by řekl autor, patřím k těm, kterým se politické harašení v médiích natolik příčí, že si prostě žiju podle svého a tuto oblast nesleduju. Či jen povrchně…. Tady jsem se občas zastyděla  a také jsem zapřemýšlela nad tím, co se děti učí ve školách v hodinách dějepisu a historie. Protože Poslední naděje civilizace by se měla stát povinným čtivem pro každého. Od mládeže na středních školách až právě po takové lidi, jako jsem já. Znát svou historii by měl každý .

Benjamin Kuras svou knihu uvádí tím, že svoboda je jen jednu generaci vzdálená od svého zániku. Musí být vybojována, chráněna a předávána dalším generacím, aby mohly činit totéž. Celou dobu jsem na tento citát myslela, protože knihou všeprostupuje zoufalý pocit, že toto snad není možné. Není možné, aby lidstvo – či snad elity našich národů – cíleně likvidovali to, co naši předci vybojovali za své  životy, krev a pot. Asi to tak je… Asi je to osud lidstva, asi člověk není zrovna inteligentní tvor a přesně takto končívaly civilizace před námi. Najednou to vše dává smysl. Zoufalý a smutný.

Abych ale nekončila tak chmurně, musím říci, že Benjamin Kuras zakončuje své dílo optimisticky, nastiňuje řešení, světe div se, směrem z naší republiky, což v kontextu toho, co uvádí z historie, je celkem pochopitelné. Ne, my opravdu nejsme Němci, nejsme Poláci, nejsme Angličané. Mentalita každého národa je úplně jiná – jak snadné je zapomenout JENOM na tohle… a od toho se pak odvíjí prázdnota a konzum tak, jak ho známe nyní.

Kniha Poslední naděje civilizace je plná názorů ze zahraničních médií, zpráv, které se do našich  hlavních zpravodajských proudů jen tak nedostanou, všechno je logicky a přesně srovnáno tak, že i bez autorova doprovodu si uděláte obrázek sami.

„Islám má vůli zvítězit, ale nemá prostředky. My máme prostředky, ale nemáme vůli,“ píše islamolog Raymond Ibrahim. „Nezískáme-li vůli dřív než on prostředky, zničí nás.“ Ti z nás, kdo věří v Tvůrce Vesmíru, mohou ještě spoléhat na víru, že Bůh Tvoření nemůže  nechat nad celým lidstvem  zvítězit něco tak antitvůrčího, jako je islám. Že přece v takovéto krizi musí přijít s nějakým zázrakem.

Jenže se zázraky se to má podobně jako v tomto otřepaném vtipu:

Šíří se záplavy a lidé se balí do automobilů a z města odjíždějí do hor. Kromě jednoho zbožného dědečka, který  odmítá odvoz se slovy:
„Já věřím v Pánaboha a on mě utonout nenechá.“

Voda stoupá k prvnímu poschodí a děda sedí v okně. Přijede pro něho člun:

Dědo, nastupte si, voda stoupá.“

„Já věřím v Pánaboha a on mě zachrání.“

Voda stoupá ke střeše a děda sedí u komína. Přiletí pro něho vrtulník:

„Dědo, nastupte, voda stoupá.“

„Já věřím v Pánaboha a on mě utonout nenechá.“

Voda zaplaví dům a děda utone. Přijde do nebe a rovnou zhurta k Pánubohu.:

„Panebože, já v tebe celý život věřím a modlím se a ty mě takhle necháš utonout.“

„Nesváděj to na mě,“ odpovídá Pánbůh. „Auto jsem pro tebe poslal. Člun jsem pro tebe poslal. Vrtulník jsem tebe poslal…“

Možná je načase začít si zase všímat zázraků a přijímat je, když se nám nabízejí. To, že Orbán včas zavřel středoevropské hranice a ustál nadávky eurounijních mocipánů a mocipaniček, byl zázrak. Že se kolem něho semkla Visegrádská čtyřka, byl další zázrak. Zázrak, že proti migračním kvótám EU bude hlasovat celý český parlament, si nikdo ani ve snu nepředstavoval.

Tím ale série zázraků teprve začíná.

Na zázracích není nic příliš nadpřirozeného. Začnou se dít, když člověk začne myslet nemyslitelné, představovat si nepředstavitelné a konat nekonatelné.

Naděje umírá poslední.

Nepohřbívejme ji zaživa.“

A budu doufat, že tato kniha se nestane za pár desítek let jen smutným mementem „on to tehdy říkal“…

Benjamin Kuras (4. 4. 1944) vzděláním Olomoučák (od mateřské školky do konce studia anglistiky), krátce pražský anglický rozhlasový redaktor (1968), od října 1968 Londýňan a český redaktor BBC (od 1969), od roku 1975 britský občan. Autor patnácti anglických divadelních a rozhlasových her, které se hrály v šesti zemích.

Od roku 1990 přispívá do českých periodik: Reflex, Respekt, Bajt, Český deník, Týden, Lidové noviny, Profit, Marianne, Euro, MF Dnes, Právo, Xantypa. V nakladatelstvích Eminent, Baronet, Linde, Evropský literárnní klub, Votobia a G+G vydal tyto anglické a české knihy: Czech and Balances, Češi na vlásku, Business je byznys, Anglie je na houby, Nebýt Golema, As Golems Go, Je na Marxu život?, Is There Life on Marx?, Deník viruse aidsu, Pryč s prašivkami, Antonín a František jsou naživu, Glokalismus a demokratura, Sekl se Orwell o dvacet let?, Zákázané ovoce vědění, Tao sexu, Ciao sexu, Mao sexu, Jak přežít padouchy, Žít všemi údy, Tao smíchu, Soumrak bílého muže, Nebýt Golema, Bláhové snění o světě bez padouchů, EpiKuras a Jak zabít civilizaci.

Vydalo nakladatelství Eminent, 2016, www.eminent.cz

Renata Petříčková

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]