Kde ženy vládnou? Kde mají navrch a muži je musí poslouchat?
Kde ženy vládnou? Jak kniha ležela v kanceláři na stole, bylo vskutku velmi zajímavé sledovat reakce mých kolegů. Kombinace rozpaků a chuti si knihu prolistovat. Stala se ze mě krutá feministka, která našla návod, jak si zajistit dominantní postavení nad mužským osazenstvem?
Chyba lávky! Tahle kniha je jedním z nejlepších cestopisů, který potěší obě pohlaví. Také se na vytváření knížky spolupodíleli jak žena Kateřina Karásková, tak muž Simon Bird. Lákají vás netradiční místa, chcete poznat běžný život a prostředí dané lokality? Nebo jste jako já, snílek se základy kulturní antropologie na filozofické fakultě, a prostě víc než to pozlátko z katalogů cestovních kanceláří vás přitahují ty nejobyčejnější příběhy z různých koutů světa?
Kateřina Karásková původně studovala práva, ale více jí lákaly dálky. „Po dokončení studií jsem se potulovala po středoamerické Guatemale, až jsem na vrcholu mayské pyramidy potkala uměleckého malíře Simona, který mi pomohl odhalit moji kreativní duši. Zjistila jsem, že malování značně ulehčuje navazování kontaktů s lidmi všech kultur i vyznání, a začala se mu během svých cest intenzivně věnovat,“ uvádí na svých webových stránkách. Přečtěte si je, listujte jimi, jsou úžasně zpracované – zde/.
„Abych skloubila cestovatelskou vášeň s profesním životem, našla jsem uplatnění v humanitárních a rozvojových organizacích. Začínala jsem v kanceláři Womankind Worldwide v Londýně. V Guatemale jsem žila s mayskými indiány, kteří prožili genocidu. V Ugandě jsem zprovozňovala nemocnici a školy a v Keni jsem dohlížela na zalesňovací a eko zemědělské projekty.
Mezitím jsem společně se Simonem hledala po světě kmeny, kde vládnou ženy. Načrtávali jsme místní lidi, zaznamenávali jejich příběhy a pročítali historicko-etnografické studie. Náš původně umělecký projekt jsme postupně přeměnili v knihu, která právě nyní vychází v České republice.
Hned po otevření publikace vás nadchne samotné její zpracování. Kolik muselo dát práce! Celý text je doplněný poutavými ilustracemi a fotografiemi obou autorů. A hlavně se setkáte s lidmi, které byste nejspíš jinak nemohli poznat: jsou to Zapotékové z Tehuantepecké šíje, Minangkabauové, Mosuové a Khásíové.
Sebědomé indiánky, které si oblíbila i vzpurná malířka Frida, si umí své postavení pikantně obhájit. Nejvíce mě pobavil tento rozhovor:
„Jsi ráda, že je teď Manuel po změně práce více doma, s rodinou? Obracím se opět na řeznici.
„Ani ne. Bylo by mnohem lepší, kdyby POŘÁDNĚ pracoval a vydělával POŘÁDNÉ peníze,“ odpovídá Alícia tak, aby to Manuel slyšel.
„Kdo ví co si zase navymyslí příště,“ dodává nasupeně.
… „A kdo se u vás doma stará o peníze?“
„No, jistěže já… Ženy se u nás vždycky starají o peníze. Když je rodina chudá, lidi začnou pomlouvat ženskou, že není dobrá hospodyně.“
„A co se stane, když ti manžel odmítne svoje peníze dát?“ ptám se a pohledem opět sklouznu na vyzáblého Manuela, který teď soustředěně skládá jeden z prodejních stolků.
„To je jednoduché,“ Alícin obličej se rozzáří sebevědomým úsměvem. „Nedostane najíst!“ (51)
Nejpočetnějším matrilineární společností na světě jsou považováni obyvatelé národy Minangkabau (Západní Sumatra v Indonésii).
Ženy jsou vzdělané, obchodují a věnují se kariéře. K tomu vlastní domy, do nichž si přivádějí manžely, které však nabádají k tomu, aby pracovali mimo domov, často v cizině.“ (117)
V jejich mytologii dominuje rozhněvaná matka, mýtická královna Bundo Kanduang, která válčila se svým bratrem. Po skončení války se odebrala do sedmého nebe. A i dnes z respektu k božské královně, lidé oslovují starší ženy uctivě „Bundo Kanduang“ (Naše matka).
Ptám se jich (dívek), trochu toporně, jaké to je být ženou v jejich světě.
„Jsem šťastná, že jsem dívka!“ odpovídá Rita s rozpačitým pohledem. „V naší kultuře jsou ženy respektovány víc než muži,“ dodává nejistě.
„O ženy je u nás lépe postaráno,“ podpoří ji rychle Ari. „Třeba dům patří vždycky manželce. A tak když dojde během manželství k nějakým neshodám, musí se muž odstěhovat a dům ji nechat.“(133-134)
Zajímavé na tom také je, že hovoříme o ženách v zemi s převažující muslimskou většinou. Indonéský islám je podle Simona mnohem tolerantnější než blízkovýchodní. „Možná proto, že během několika staletí svojí existence na indonéském souostroví vstřebal různorodá náboženství i domorodé tradice.“
A tak, ačkoliv je dnes Indonésie domovem největší muslimské populace na světě (islám vyznává 86% z jejich 237 milionů obyvatel), prohlašuje se za sekulární stát a náboženskou svobodu garantuje v ústavě.
Příběh začíná jak z romantické pohádky: „Na jihozápadě Číny, vysoko v Himalájích, leží magické jezero Lugu, jehož břehy obývá romantické etnikum Mosuo.“ Donedávna izolované obyvatelstvo od okolního světa si vytvořilo zvláštní matrilineární systém a vzájemné vztahy. Například zdejší ženy i muži mohou mít libovolné množství milenců a milenek, nikdo jim to nemá za zlé. Však děti patří vždy ženě a její rodině. Tradiční role otce neexistuje.
Lákavá představa sexuálního ráje na zemi. Pověst promiskuitního národa a stále žádostivých dívek prý po světě rozšířila Jang Erche Namu: ve 13 letech prchla, aby se stala celebritou. Podařilo se. Stala se zpěvačkou, spisovatelkou, modelkou, herečkou. Ve svých autobiografiích také popisuje na naše poměry skandální sexuální život a učí, jak být sebevědomá a sexy.
Khásiové žijí na severovýchodě indického subkontinentu. Obyvatelé tohoto etnika preferují dcery před syny a používají matčino příjmení. Majetek vlastní ženy a nejmladší dcera dědí dům a zabezpečuje rodiče ve stáří.
Boj za rovnoprávnost, jaký zná západní svět, tu vypadá jinak. Např. mužské hnutí Mait Shaphrang Movement (MSM) se snaží prosadit rovnoprávné a spravedlivé rozdělování majetku mezi muže a ženy.
I když ženy ve všech skupinách měly svá privilegia, ve své podstatě nevládly otevřeně a neomezeně. Veřejné záležitosti jsou stále kontrolovány muži. Ale ti zase paradoxně podporovali ženská privilegia. Zapotékové dobrovolně odevzdávali peníze svým manželkám, protože jsou „přirozeně inteligentnější a racionálnější než chlapi!“ Minangkabauové v Indonésii odůvodňovali výhradní dědická práva svých dcer proto, že „Ženy jsou slabé, a proto potřebují dědictví jako zabezpečení, pomáhá jim to přežít.“
Mosujští chlapi se dobrovolně stávali maminčiny mazánky a Khásijští muži upřednostňují své dcery, protože tak „rodinné jméno nevymře a rodina se bude dále rozrůstat.“ (366-367)
Je dobré žít tam, kde ženy vládnou, kde muži vládnou, nebo kde je rovnoprávnost? Asi nejspíš tam, kde se cítíme nejpřirozeněji.
Vřele všem doporučuji tenhle úžasný originální cestopis – stále v něm listuju a ještě dlouho listovat budu. Je zábavný, vtipný, poučný, prostě tato kniha se skutečně povedla. Poohlédněte se po knihovnách a knihkupectví a užijte si taky cestování trochu jinak. Rozhodně to stojí za to.
MB
[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]
superrodina
Píši do několika médií a chci udělat maximum pro www.superrodina.cz, která by se měla stát jedním z nejčtenějších médií na českém internetu. Věřím, že i mnozí čtenáři se rádi budou spolupodílet na tvorbě tohoto specifického média.
