Stáří a samota na ulici

Slunce líně zapadalo. Stejně tak jako byl celý líný den: v tom parnu se nepohnul ani list, jen před zraky se prostor chvěl jak impresionistický obraz. Tenhle styl musel vzniknout ve vyprahlém létě, nebo když malíř hledal inspiraci skrz plameny ohně. Horký vzduch se chvěje a mate mysl, jakoby pozorovaný prostor nebyl hmatatelný. Když natáhnu paži, rozkmitají miliardy atomů plynu mé molekuly a ruka pak zmizí? Teleportována do jiného časoprostoru? Do minulosti?

Když jsem ho večer uviděla na lavičce, vzduch už trochu ochladl a já si vzpomněla na minulost. Řekla bych, že ho znám, že jsem ho snad poprvé potkávala tak před pětadvaceti lety.

Vybavila se mi historka, jak se svými kumpány obsadil louku pod nádražím. Bylo jich snad osm, deset, rozjařených opilých bezdomovců svobodných devadesátých let. Tehdy bylo vše dovolené. Bezdomovci: nový trend demokracie. Ale to nebyli ti strádající lidé, hladoví slepci o holích s nataženou dlaní u vchodových dveří restaurací, za jejímiž skly vymydlení krásně oblečení lidé hodovali a nechávali vysoké spropitné.

Tihle byli svobodně šťastní, bez hranic, bez pravidel. Pro ně byl život nekonečný flám. Šla jsem s mamkou po chodníku a on k nám tehdy přiskočil. Opálený, šedé oči zakalené alkoholem, špinavý a vysmátý. Jeho našedlé kudrnaté vlasy jak psí uši mu vlály kolem hlavy. „Nemáte nějaké drobné?“

Tentokrát to bylo příliš okaté: vybírání na další krabicové víno. Kumpáni na něho volali, mávali, jeden zavrávoral a skutálel se dolů, ostatní se smáli.

Často také posedávali a spali na červených betonových sedadlech před priorem. V divoké době nezkrotné posametové euforie je policie ještě neodstraňovala před zraky veřejnosti. Byli ti nejsvobodnější z nejsvobodnějších – šli, kam si umanuli, usnuli, kde chtěli, či spadli, ostatní kolem nich jen procházeli a hnusili se.

Dlouho posedává na lavičce, než nabere síly, aby ušel pár kroků dál a mohl si znovu odpočinout. Jako každý stařík. Tohle už není pro veselé skotačení, zejména když nemáš co pít, co jíst, kde se umýt. A co když prijde nějaký zdravotní problém? Ani kdybys našel drobné, do obchodu také nemůžeš: po chvíli tě vyvedou. Přežíváš. Smrt si tě pořád nevzala. A kde jsou ti tak zvaní kamarádi? Třeba se přátelství rozpadlo, spíš ale už nejsou mezi námi. Léta jsou vyčerpávající, zimy však kruté.

Scvrknul se v snědě opálenou drobnou figurku. Ty vlnité vlasy mu zůstaly. Neslyší. Snažím se na něho mluvit, ptám se, zdali mu něco nechybí, bylo horko, příšerné horko, musí mít žízeň. Nerozumí. Mluví na mě, ale neslyší mě.

Celý den sám. S kým prohodí slovo? Městská policie ho maximálně vykáže ze čtvrti. Opilci? Kéž by nikdy. Už tu byli případy, kdy si našli oběť, která neměla šanci se bránit.

Takhle večer je skutečně příjemně. Krásně se dýchá. Dokonce se objevil jemný vánek. Jak dobře se mám! Cítím se odpočatě, dnes jsem uvařila výbornou rajskou a odpoledne jsme měli čokoládový nanukový dort.

Vracím se domů, nalila jsem do pet lahve vodu s trochou šťávy, cukry jsou taky fajn, namazala jsem chleba máslem a sýrem a rozkrájela ho na čtvrtiny. Uvědomila jsem si, že takhle si jej krájel můj děda. Byl taky tak drobný. Popadla jsem ještě banán. Nevím, jak je na tom se zuby, a banán je měkký, sladký.

Když jsem se vrátila na místo, už tam nebyl. Procházela jsem sídliště, nahlížela do křoví. Kde je? Po patnácti minutách jsem ho našla na jiné lavičce. Odešel, protože se přesouvá blíž k místu, kde bude spát? Nebo se bál, že když jsem na něj promluvila, zavolám policii?

Natáhla jsem ruce s pitím a jídlem. Nemluvila jsem, protože vím, že mě stejně neslyší. Dvě vteřiny se mi díval do očí, byl rozpačitý. Pak jeho ruce hbitě sáhly po pet lahvi. Ten hmat je tak podobný tomu dětskému: pokud vám nic nechybí, pak po nabízené věci natáhnete ruku do půlky paže. Malé děti a strádající natáhnou obě, aby jim věc neunikla.

„Děkuju. Jste hodná.“

Uklonila jsem se, vyměnili jsme si úsměvy, odešla jsem.

Nevybrala bych si život jako on. Mám jiné priority. Nakonec po tom nekonečném flámu zůstal sám. Už za to hodně zaplatil. Takhle si to asi nepředstavoval. Od nikoho nic nechce. Nežebrá. Nedostává žádné dávky. Přemýšlela jsem, proč není v azylovém domě. Proč stále zůstává kočovníkem.

Stáří nemusí být zlé, já se ho nebojím. Ale samota a nemožnost zajistit si základní potřeby: napít se vody, když má člověk žízeň, to je kruté. Takže až ho zase potkám, vím, co bude.

Tehdy jsem mu drobné na krabicák nedala, dnes mu přinesu vodu a věřím, že má větší cenu. Pro něho.

MB

[srp srp srp_number_post_option=’2′ srp_thumbnail_wdg_width=’120′ srp_thumbnail_wdg_height=’120′ srp_wdg_excerpt_length_mode=’words‘]